Pilátová, Markéta: Když duše není malá

Pilátová, Markéta
Když duše není malá

sloupek beletrie česká

Jmenuje se Érika. Vyrostla na farmě v horkém brazilském vnitrozemí a dodnes divočinu upřímně nesnáší. Celé dětství se bála jedovatých hadů, kajmanů a anakond v řece a komárů přenášejících horečku dengue. Její otec byl zaměstnanec farmy a honák krav. Maminka na farmě uklízela a vařila.

Když duše není malá

Když bylo Érice šest, rozhodla se, že půjde do školy. To je v zemi, kde byla povinná školní docházka zavedená v sedmdesátých letech dvacátého století, dost nevídaná věc. Zvlášť na odlehlé farmě, kam školní autobus zajížděl velmi zřídka. Však taky neochotný řidič Érice sdělil, že jestli si myslí, že na jejich farmu bude zajíždět kvůli jedinému dítěti, tak to se tedy mýlí, protože děti musí být nejméně dvě. Éričina maminka, která sama neuměla číst a psát, viděla, jak je Érika nešťastná, a tak prohlásila, že s dcerou bude chodit do školy. A hned byly dvě a školní autobus se pro ně stavit musel. Pak se vždycky kodrcaly horkem dvě hodiny, než dojely do městečka, kde byla škola. Když měla Érika odpolední vyučování, vracely se někdy i o půlnoci. Érika byla ale rozhodnutá, že neskončí jako posluhovačka v bohatých rodinách nebo dojička na farmě.

A když dokončila základní školu, chtěla na střední. S tím jí ale nepomohla ani hodná maminka. Na to, aby se Érika sama ve čtrnácti vydala do městečka vzdáleného šest hodin, kde byla jediná střední škola v oblasti, nebylo ani pomyšlení. A hlavně peníze. Kde by asi tak Érika bydlela? A za co? Kdo by na ni dával pozor? Všechno tohle byly velmi rozumné důvody proti. Ale pak přišla na farmu smutná zpráva. Érice umřela teta. Zanechala po sobě dvě batolata a nešťastného manžela, který nevěděl, jak se o ně má postarat. Érika se tedy nabídla jako chůva a pomocnice ve strýcově domácnosti. Strýc se zaručil, že zároveň může chodit na gymnázium. A tak hlídala dvě malé děti, vařila, uklízela a chodila do školy. Rodiče a vlastně i strýc si mysleli, že to nemůže zvládnout. Jenže Érika nechtěla nechat zlomyslný osud, který jí nadělil mizerné karty, vyhrát. Gymnázium úspěšně dokončila a vystudovala i vysokou školu. Vydělávala si na ni jako sekretářka v jazykové škole a studovala angličtinu, francouzštinu a španělštinu. Získala stipendium a studovala ve Francii a ve Spojených státech. Když se pak vrátila, začala pracovat v jazykové škole, kde před tím dělala sekretářku, jako lektorka.

Majitelka školy ale jednou přišla s tím, že se dostala do finančních potíží a školu potřebuje prodat. A jestli by ji prý Érika nechtěla koupit. „A za co asi tak?“ Zeptala se smutně Érika. Byla ráda, že se uživí a zaplatí nájem malého bytu na okraji městečka. „A neznáš někoho, kdo by ti mohl půjčit?“ Érika začala přemýšlet, kolik zná bohatých lidí. Moc jich v jejím životě nebylo. Vlastně doopravdy znala jen majitele farmy, na které pracovali její rodiče. Žil ve velkém městě a na farmu zajel vždycky jednou za rok, aby přepočítal stáda dobytka. Měl Ériku rád, a když byla malá, kupoval jí knížky. A Érika mu zavolala. Nechodila kolem horké kaše a vyložila mu, že by potřebovala koupit jazykovou školu, ale nemá ani vindru. Farmář se na chvíli zamyslel a pak se zeptal, jestli je to opravdu to, co chce se svým životem Érika podniknout. „Nic jiného si nepřeju,“ potvrdila mu. A farmář jí na účet poslal to, co potřebovala. Érika školu koupila, a když se pak vdávala, pozvala farmáře na svatbu. Chtěla mu při té příležitosti splatit dluh, na který si už prosperující jazykovka vydělala. On ale nic zpátky nechtěl. Prohlédl si Éričinu školu a řekl, že to byla nejlepší investice jeho života.

Možná to zní jako pohádka s dobrým koncem, ale na druhou stranu, kolik takových bohatých farmářů s pochopením existuje? A kolik brazilských dětí se dodnes kodrcá rozpálenými plechovými konzervami, co si hrají na školní autobusy, aby se naučily číst a psát? A kolik z nich má strýčka ve městě? Brazilské děti, které učím na místních školách v malém městečku česky, mají často talent na jazyky, krásně kreslí a skvěle počítají, ale stačí, aby jejich tatínek dostal práci na farmě jako kovboj, a veškerá naděje, že se život jeho dětí bude odvíjet nějak jinak než jako život generací před nimi, je pryč. Čekají je dlouhé jízdy autobusem, musí opustit odpolední kroužky ve škole, a přestože si užijí volnost v divočině, rajtování na koních a krásu venkovského života, začnou v patnácti pracovat jako kovbojové nebo posluhovačky v domácnosti. Možná se jim podaří do městečka vrátit a vystudovat střední školu, ale to by musely mít tak pevnou vůli jako Érika. Systém samotný je nijak nepodrží, navíc v mnoha rodinách dodnes převládá názor, že vzdělání se ještě nikdo nenajedl a pro mladého či mladou je nejlepší začít co nejdřív pracovat. Érika dnes dává zadarmo hodiny angličtiny alespoň v dětském domově, odkud se osud vyzývá na souboj ještě hůř než ze zapadlé farmy. A já si vážím toho, že jsem Ériku poznala, protože tahle mladá žena je ztělesněním věty slavného portugalského spisovatele Fernanda Pessoy: všechno stojí za to, pokud duše není malá.

 

 

Bianca Bellová: O inspiraci
Bianca Bellová: Proč nejsem feministka
Anna Bolavá: Ten, co mě operoval
Anna Bolavá: Ten, co srážel kaštany v parku
Anna Bolavá: Sloup nultý
Anna Bolavá: Ten, co odmítl trhat
Petr Borkovec: Nikdo nemiluje muže, který se upaluje v zrcadle
Petr Borkovec: Jaro a Shetlandské ostrovy
Petr Borkovec: Úvod do veřejného čtení
Petr Borkovec: Spokojené nářky
Petr Borkovec: Kurzy kreslení ptáků za soumraku
Petr Borkovec: Writer in Residence
Petr Borkovec: Prázdniny teprve začínají
Petr Borkovec: Smutek a knihovnice
Milan Děžinský: Opožděné poděkování
Emil Hakl: Běží další kolo…
Emil Hakl: Setkání s drakem
Emil Hakl: Můj díl másla na hlavě
Emil Hakl: Bábel a dvě umrtvovačky
Emil Hakl: Potíže s uzlem
Petra Hůlová: Fackovací panák David Zábranský
Petra Hůlová: Můj příští román bude o vodě
Petra Hůlová: Him not?
Petra Hůlová: Vaculík, Mácha a Hakl na panelu
Petra Hůlová: Nezdařený pokus porodit do veřejného bazénu
Petra Hůlová: Jak Martin Krafl nalil čistého vína
Marie Iljašenko: Upatlaná růžová lepivá věc
Marie Iljašenko: Neskákej moc vysoko
Marie Iljašenko: Kolik váží básnická sbírka?
Marie Iljašenko: Fantazie o pilotovi
Marie Iljašenko: O poezii a zimě
Marie Iljašenko: S ruskou písní na rtech
Marie Iljašenko: Básně z Ikey
Kees Mercks: Brno
Radek Malý: Potýkání s Faustem
Petr Motýl: Česká literatura prezidentská
Petr Motýl: Na Květnou neděli
Petr Motýl: Proč jet do Třebíče v zimě
Petr Motýl: Knížky a Vánoce
Petr Motýl: Psáno o letošních Dušičkách
Petr Motýl: Čtení na dovolenou
Markéta Pilátová: Haiťani nejsou Marťani
Markéta Pilátová: Kůže
Markéta Pilátová: Legionářský dopis brazilské mámě
Markéta Pilátová: Velebné velryby
Markéta Pilátová: Osmdesátky!
Markéta Pilátová: Evropanka
Markéta Pilátová: Je to v hlavě!
Markéta Pilátová: Nepodceňuj poezii!
Magdaléna Platzová: Výzva bývalým spolužákům
Magdaléna Platzová: Kdo nepláče s obětí…
Magdaléna Platzová: Uražená milenka a mýtus revoluce
Jáchym Topol: Kosovrh, hůlava a Moby Dick
David Zábranský: Čeká nás velký lesknoucí se rok 
David Zábranský: Moje trable s Českou televizí
David Zábranský: Chvála zdi
David Zábranský: Číňané nás brzy pozabíjejí!
David Zábranský: V Lipsku
David Zábranský: Za_raný turisti
Juan Zamora: Agatha, služky a skrytá reklama

© Markéta Pilátová
ilustrace © Lela Geislerová
 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 638x

Inzerce
Inzerce