Schreiter, Daniela: Stínka

Schreiter, Daniela
Stínka

recenze komiks

Dívka s Aspergerovým syndromem nakreslila komiks o tom, jaké je to žít na planetě Zemi a přitom být jiná než většina jejích obyvatel. Povedlo se jí to s vtipem a citlivostí, živě a srozumitelně.

Brouci mezi námi
Daniela Schreiter
. Stínka: Jaké to je být jiná? Přel. Kateřina Rodná. Portál, Praha, 2019, 158 s.

Stínka je suchozemský korýš s krunýřem, je aktivní za soumraku a ráda se zdržuje ve skupině s ostatními stínkami. Podobné vlastnosti má také hlavní hrdinka autobiografického komiksu o autismu, který v češtině vyšel právě pod názvem Stínka: Jaké je to být jiná? a (ne)záměrně vytvořil tuto krásnou paralelu s hojně se vyskytujícím členovcem. „Zaručeně už jste v životě někdy potkali autistu, aniž byste o tom věděli,“ píše autorka knihy, německá ilustrátorka a kreslířka komiksů Daniela Schreiter, jež má Aspergerův syndrom. I když tak na své okolí nepůsobí. Vlastní autismus v knize popisuje slovy a obrazem, s humorem a nadsázkou.

Název Stínka primárně odkazuje k rčení „překroč svůj stín“, tedy překonej sama sebe. Lidé s poruchou autistického spektra ale špatně čtou mezi řádky ustálených slovních spojení. Ač autisty nejde házet do jednoho pytle, lze zobecnit, že mají potíže v sociální oblasti a ve vnímání podnětů, jak shrnuje v úvodu ke knize autista a bloger Benjamin Falk. Pro autisty je těžké pochopit pravidla chování ve světě ležícím „na druhé straně jejich stínu“. Připadají si jako návštěvníci z jiné planety, což autorka demonstruje i graficky: pokaždé když se hlavní hrdinka ocitne ve svém světě, zjeví se jí na hlavě tykadla. Políčka věnovaná vesmíru zřetelně odkazují na dílo Antoina de Saint-Exupéryho Malý princ, a kdo by byl na pochybách, tomu autorka pomůže i výběrem hrdinčina plyšového přítele – lišky.

Nahlížení světa mimozemskýma očima je v podání Daniely Schreiter velmi obohacující. Autorka vypichuje konkrétní situace, které musí zachytit také obrazem, tedy otevřeněji a plastičtěji. Přitom se jí daří zobrazit zvláštnosti chování v obou světech. Popisuje tak svůj zmatek při dětských hrách „hraní si na něco, á la táta, máma, dítě“, stejně jako upřímné nepochopení scén, ve kterých se lidé na oko vřele loučí a následně odcházejícího pomluví.

Především ale autorka a zároveň hlavní hrdinka komiksu zve čtenáře na návštěvu do svého světa ve stínu a svého způsobu myšlení. I obecně známější autistické rysy, jako jsou potřeba rituálů a přecitlivělost na podněty, převádí do konkrétnější podoby a snaží se je objasnit – proč jí vadí úzké triko, stříhání vlasů, telefonování, panenky nebo proč miluje vlažné jídlo a káva jí voní po ohňostroji. Jelikož autorka nemá srovnání s životem bez Aspergerova syndromu, předkládá pozorování a zážitky, které jí způsobovaly komplikace v dětství a ve škole, často korunované osobním vítězstvím: jak si zavázat tkaničky, když už máma nemá trpělivost dceři po sté ukázat, jak se to dělá; jak podvést učitele plavání, aby si myslel, že se potápí s otevřenýma očima, protože nesmí nosit plavecké brýle, ale bez nich ji řeže chlór do očí; jak je vyčerpávající hrát si na normální dítě, najít si přátele a interagovat.

Jednoduše a logicky připodobňuje svoji představu života s poruchami autistického spektra a života bez této diagnózy pomocí hraní počítačové hry. Zároveň může své pocity hodnotit zpětně – citlivost na podněty a vnímání se vyvíjí. V dětství třeba nebyla autorka schopna vidět opakující se rostlinné motivy na závěsu, její fantazie v nich viděla fantaskní bytosti. A v deseti letech, kdy nahlédla ornamenty jako celek, byla ze skutečnosti zklamaná.

První stránky komiksu jsou barevné, pak zničehonic přechází do černobílé a tak to zůstane až do poslední stránky. Možná má tato koncepce asociovat naše černobílé stereotypní vidění světa autismu, černá a bílá také lépe vyjadřují myšlenku. Ale víc než cokoliv jiného výsledek působí tak, jako kdyby chtěli tvůrci alespoň několik stránek v barvě, ale protože by byl barevný komiks nákladnější, zůstala jen ochutnávka. Autorka využila emoční potenciál karikaturní kresby a hojně a zdařile pracuje se zvýrazněnými pocity a duševními stavy. Zážitek popisu stavu přetížení, tzv. overload, který vede až k rozmazanému vidění, tak čtenář vnímá mnohem intenzivněji, když vidí autorčino kreslené alter-ego s očima zvětšenýma k prasknutí.

Ač se nelze vcítit do mysli jiného živého tvora, ukazuje se takto pojatý komiks, ve kterém se snoubí jednoduchá kresba a řemeslná zručnost, jako výborný prostředník. Je jasný a názorný. Daniela Schreiter do políček přimíchala také vtip a podařilo se jí citlivě přiblížit život autistů takovým způsobem, že čtenář necítí lítost ani strach spjatý s duševními poruchami; naopak obdiv a pochopení. A je doslova fascinován jiným pohledem na život.

 

© Martina Siwek Macáková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 469x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce