Kučera, Štěpán: Projekt Gilgameš

Kučera, Štěpán
Projekt Gilgameš

recenze beletrie česká

V temně laděném příběhu na pomezí filozofického románu a vědecké fantastiky nás Štěpán Kučera zavádí zároveň do budoucnosti i do té nejvzdálenější minulosti, kam až lidská paměť skrze mýty sahá.

Román antropologický
Štěpán Kučera
: Projekt Gilgameš. Druhé město, Brno, 2019, 168 s.

Próza s názvem Projekt Gilgameš představuje první krok Štěpána Kučery, dosud známého jako autor dvou povídkových sbírek, k rozsáhlejší literární formě. Sice je na plnokrevný román poněkud krátká, ale pokud bychom chtěli sáhnout po literárněvědném žánrovém řazení, je třeba říci, že komplexním pojetím tématu se blíží románu spíš než pouhé novele; vytvořme tedy pro Kučerovu prózu pojem román antropologický.

Autor mísí – v žánrovém i dějovém smyslu – hned tři roviny. Titulní projekt Gilgameš je označení fiktivního vědeckého počinu, který spočívá ve vytvoření superinteligence, jež by měla nejen odpovědět na věčné otázky po smyslu lidského života na této planetě, ale také najít způsob, jak tento život zachovat tváří v tvář sílícím globálním problémům. Největší prostor v knize zaujímá dialog počítače, označovaného zde iniciálami SI jakožto zkratkou pro superinteligenci, s hlavním hrdinou, který je něco jako jeho programátor (přesněji její, protože počítač je oslovován jako žena – snad proto, že superinteligence je ženského rodu). Obsahem dlouhých monologů SI, jen zřídka přerušovaných protagonistovými poznámkami a dotazy, je převyprávění staroorientální mytické látky – Eposu o Gilgamešovi. To je ovšem konstatování dost zjednodušené. V příběhu, který SI vypráví, vystupuje v roli jakéhosi průvodce lidskými dějinami vedlejší postava z mezopotamského eposu, převozník Uršanábi. Tato postava ústy SI provádí čtenáře nejen mytologií starověkého Předního východu včetně literatury starozákonní, ale nechává ho setkat se například i s Aristotelem, s Hypatií v Alexandrii, se španělskými conquistadory a s doktorem Moreauem, titulní postavou románu od H. G. Wellse. Stýká se tu tedy psaní typické pro žánrovou literaturu, konkrétně science fiction v její filozoficko-reflexivní podobě, aktualizace starých mýtů a konečně příběh ze současnosti.

Každá z těchto rovin vyžaduje pochopitelně jinou práci s časem, a tak na půdorysu jediného dne může čtenář s SI prožít cestu od mytického bezčasí skrze několik tisíciletí lidských dějin až do současnosti, či vlastně – a v tom se Projekt Gilgameš blíží žánrové literatuře nejvíce – do budoucnosti. Štěpán Kučera tu navazuje na tradici vědeckofantastické literatury, která tak či onak zpracovává osudový konflikt mezi lidskou přirozeností a mocnostmi člověkem stvořenými, které se vymkly jeho kontrole. Zatímco však většinově všechny ty války s mnohozvířetem a vzpoury robotů a počítačů končily vítězstvím humanity a etickým soudem založeným na přesvědčení, že je to tak vposledku správně, Projekt Gilgameš nabízí vyznění trochu jiné. Do hry totiž vstupuje první z antropologických témat této knihy, ve kterém je přítomný velmi silný apel na zodpovědnost člověka spojený se současnou environmentální a šířeji bioetickou krizí. Z ní autor vyzdvihuje právě témata v poslední době nejčastěji diskutovaná: znečištění oceánů plasty, vymírání hmyzu, problémy spojené s velkochovy jatečních zvířat. A není to vyznění pro současné lidstvo, které přivedlo planetu až do bodu, z něhož zdánlivě není návratu, nijak lichotivé.

Není jistě náhoda, že umělá superinteligence jako řešení nabízí zase vyprávění příběhu. Navíc je to další antropologické téma. Je to návrat k mýtu, k sebestvrzující funkci vyprávění jako takového, do dob, kdy vyprávění dávalo odpovědi na základní otázky, budovalo kolektivní identitu. I se samotnými starověkými mýty pracuje autor poučeně, jeho parafráze Eposu o Gilgamešovi prozrazuje obeznámenost s dobovým pozadím, což se projevuje například usouvztažňováním Eposu i dalších mýtů se Starým zákonem. Na těchto nejstarších lidských příbězích Štěpán Kučera staví příběh nový, v němž sestupuje až k antropologickým konstantám nejvíce archetypální povahy: SI hledá jazyk tohoto příběhu v „nejstarším jazyce světa“, v lidském genomu.

V próze Projekt Gilgameš se tedy sešlo několik témat dotýkajících se lidské podstaty, samotných jejích kořenů: vyprávění příběhu jako výraz charakteristicky, bytostně lidské hermeneutičnosti, hlubinná touha člověka po nesmrtelnosti, ať už doslovně, či ve smyslu transcendence smrti, vztah člověka k živé přírodě a jeho odpovědnost za ni, chceme-li, za stvořený svět. Autor tato témata nenechává jen tak promlouvat ve strukturalistickém „významovém ovzduší“, naopak je dramaturgicky spojuje do promyšleného celku, který se zhruba ve dvou třetinách vynoří z oceánu mytologických vyprávění zprostředkovaných SI. K tomu je ještě třeba dodat, že přes veškerou temnotu, která obestírá ne zcela optimistické vyznění, je to přece jen próza nepostrádající humor, zejména některé slovní i situační gagy jsou nesmírně trefné. A zda lidství či lidstvo ve sporu s umělou inteligencí vyhrává, či čestně prohrává – tuto otázku ponechává autor čtenáři k rozhodnutí. Čímž sice trochu ubírá svému poselství na jednoznačnosti, ale zato tím dokazuje, jak dobrým vypravěčem je.

 

© Jan M. Heller

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 19 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.