Sekerková, Lucia; Šusterová, Ivana: Ženy predávajúce nádej

Sekerková, Lucia; Šusterová, Ivana
Ženy predávajúce nádej

recenze kultura

Dvojice autorek – fotografka a etnoložka – mapuje tradiční způsob obživy romských žen v Rumunsku: věštby, předpovídání budoucnosti, léčitelství. Zatímco totiž tradiční mužská řemesla jsou na ústupu, povolání „čarodějnice“ v této komunitě vzkvétá. Čarodějnice jsou vnímány na stejné úrovni jako lékaři nebo kněží a jejich příjmy vůbec nejsou malé.

Ženy predávajúce nádej
Lucia Sekerková
, Ivana Šusterová: Ženy predávajúce nádej. Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně a PositiF, Zlín a Praha, 2017, 127/86 s.

Kočovný způsob života Romů umožňoval tomuto etniku jen omezenou specializaci na určitá řemesla a dovednosti. Muži bývali kotláři, kotlíkáři, kováři, klempíři, zlatníci, cihláři, korytáři či zlatotepci, košíkáři či sítaři, popřípadě koňáci a hudebníci (šumaři), a romské ženy se často věnovaly věštění a magii. Mnohá z těchto tradičních řemesel zanikla nebo postupně zanikají, protože už je ovládá pouze starší generace a pro mladé nejsou přitažlivá, jak vyplývá z nedávno obhájené diplomové práce na FFUK: Romové v rumunské kultuře: obživa a řemesla (Andrea Schneiderová, 2019).

Romská komunita v Rumunsku se stala cílovou skupinou pro fotografku Lucii Sekerkovou a etnoložku Ivanu Šusterovou, které se rozhodly zmapovat tradiční ženský způsob obživy – předpovídání budoucnosti, jasnovidectví, věštění, léčitelství a provozování bílé a černé magie. Na rozdíl od výše zmiňovaných ustupujících romských řemesel povolání „čarodějnice“ (věštkyně, jasnovidkyně, léčitelky) v Rumunsku vzkvétá. Napomáhá tomu nejen jejich historická ukotvenost v rumunské kultuře, dobrá adaptace věštkyň na moderní dobu, ale také přežívající lidové pověry (spojené např. s uhranutím), jak o tom mj. píše jedné ze svých reportáží Margo Rejmer (Bukurešť: prach a krev, 2015) nebo o tom svědčí obvinění neúspěšného kandidáta na prezidenta, že jeho soupeř ovlivnil výsledek ve svůj prospěch pomocí nekalých sil.

Výsledkem čtyřletých výprav autorek za rumunskými věštkyněmi je zajímavě vypravená publikace Ženy predávajúce nádej, jejíž polovina je věnována fotografické dokumentaci těchto žen a jejich profese (stylizace, rituálů) a text v druhé polovině se zabývá různými aspekty jejich praxe v dnešní době. Práce je sice výsledkem univerzitního grantu, ale její výstup bude bezpochyby zajímavý i pro širokou veřejnost. V úvodní kapitole autorky otevřeně popisují okolnosti svého výzkumu, jeho cíle, chybějící prvky, které by doplnily představu o tomto fenoménu (např. rozhovory s klienty věštkyň), a jeho omezení (práce prostřednictvím tlumočníka). Zároveň podotýkají, že jejich záměrem nebylo hodnocení účinnosti a etiky práce těchto žen, ale především její co nejpodrobnější popis z různých hledisek.

Dočteme se tak v prvé řadě o vnější stránce věštecké práce – počínaje propracovaným marketingem a propagací s využitím nejmodernějších technologií (telefonu, sociálních sítí atd.), kde věštkyně nabízejí řešení různých životních situací. Ve srovnání s minulostí těmto ženám také pomáhá výrazně lepší integrace do většinové společnosti – bez problémů komunikují rumunsky, na rozdíl od generace jejich matek a babiček, které rumunštinu ovládaly jen omezeně. Výrazem jejich sebevědomí je skutečnost, že se stavějí na roveň lékaře a kněze, přičemž, podle jejich tvrzení, každý z nich dokáže pomoct s jiným druhem problémů. Ačkoli finanční stránce se text věnuje pouze okrajově, protože o ní samotné ženy nechtěly příliš hovořit, z popisů a fotografií jejich domů je zřejmé, že příjmy vyhlášených „čarodějnic“ nejsou malé, a navíc odolávají veškerým pokusům o zdanění, protože i zákonodárci mají strach z jejich moci.

Další části knihy dokumentují způsoby práce těchto žen, nakolik k nim byly autorky připuštěny, tedy kouzelné předměty (karty, mušle, křišťálové koule, lektvary atd.), vzhled a šatník věštkyň (respektive jejich stylizaci) a průběh různých rituálů, včetně některých zaříkadel. Vizuální stránka věci je poměrně podstatnou součástí celkového marketingu, proto je i fotograficky poměrně vděčná. V mnoha bodech je obtížné, ba přímo nemožné odlišit, co je romská tradice a co souvisí jen a pouze se samotným provozováním magie a dalších praktik. Romky sice nejsou jediné, kdo tyto služby nabízejí, ale jejich úspěch se odvíjí od všeobecného přesvědčení (jehož šikovně využívají), že mají v této oblasti větší moc.

Samozřejmě výzkumnice mohou prezentovat pouze to, k čemu je „čarodějnice“ pustily a co jim při rozhovorech řekly, přičemž samotné aktérky měly při souhlasu s fotografováním a rozhovory na zřeteli především svou vlastní propagaci za hranicemi Rumunska. Pro zasazení do celkového kontextu by byly přínosné i výpovědi samotných klientů, ale ty se z pochopitelných důvodů nepodařilo získat, protože postoj většinové společnosti k věštkyním je odmítavý a nikdo se proto návštěvami u věštkyně nechlubí.

I přes uvedené nedostatky publikace představuje významný příspěvek k poznání tohoto fenoménu, který autorky výstižně pojmenovaly přímo v názvu knihy, a uvádějí k němu: „Jedna vec je istá. Ženy, které se prezentují ako vrăjitoare, jestvujú. A to bez ohľadu na to, či v mágiu veríme alebo nie. [...] A ako hovorí názov tejto knižky, sú to pre nás tiež ženy, ktoré vedia s určitou noblesou pracovať s nádejou či ilúziami.“

 

© Jarmila Horáková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 471x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce