Škrob, Jan: Reál

Škrob, Jan
Reál

recenze beletrie česká

Ve sbírce Jana Škroba Reál se snoubí angažované básnické polohy se spirituálními. Básníkovo vědomí se bojovně a s velkou duchovní vervou snaží vklínit do soukolí negativně viděného světa: „jsme silnější než všechen establishment / drsnější / než jeho mříže a zámky“. Je v tom však Škrobova sbírka přesvědčivá, či uvízla v přehnaném a plytkém volání po revoluci?

(Ne)falšovaná revoluce
Jan Škrob
: Reál. Malvern, Praha, 2018, 66 s.

Bez nadsázky se dá říct, že z básníka Jana Škroba se stává vycházející hvězda současné české poezie. Letos se stal laureátem Drážďanské ceny lyriky (Dresdner Lyrikpreis) a vloni obsadil třetí místo v soutěži Básne/Básně SK/CZ. Jeho druhá sbírka, příznačně nazvaná Reál, byla navíc letos nominovaná na prestižní Cenu Jiřího Ortena.

Básnický svět, do kterého nás Škrob v Reálu zasvěcuje, přitom není pro čtenáře na první pohled jakkoliv přívětivý. Naopak je krajně nehostinný, nepřátelský a dystopický, stejně jako autorem podané prostředí sbírky: „naše průmyslová krajina / má vyhaslé oční důlky / a jazyk potažený cínem ale / posvátná je i tak. / být mrtvý neznamená nedýchat“. Při četbě této poezie máme pocit, že nám na záda dýchají vzteklí psi jakéhosi nevraživého systému, proti jehož síle je potřeba aktivně brojit: „vyhlašujeme divokou / stávku já a ty se sušenými růžemi / pod prostěradlem“ (z básně Divoká stávka). Stránky sbírky se tak postupně stávají imaginativním bitevním polem, na němž se odehrává střet básníkova rozjitřeného vědomí s vnějším nepřítelem. Škrob není zbytečně doslovný, avšak někdy se (v touze nazývat věci pravými jmény) svého soka nezdráhá popsat ráznými agitačními hesly: „náš program / konec kapitalismu a / všeobecné kněžství“.

Škrobův jazyk se přitom na čtenáře doslova řine a nespoutaně přetéká z jednoho verše do druhého. Tomuto dojmu dopomáhá i mechanické využívání formy enjambementu. Pokud si tyto básně přečteme nahlas nebo je slyšíme přímo v autorově podání, dostavuje se dokonce pocit, že na nás jeho verše radikálně křičí. Můžeme v tom spatřovat odkazy na kořeny „beatnické poezie“, pro kterou byl hlasitý přednes veršů zásadní. Škrob míří stejným směrem a leckdy se trefuje do černého. Svou vášnivě psanou proklamací lapí čtenáře do předem nastražené pasti a strhne ho na svou stranu: „musím zůstat v pohybu / jakmile / se vzdáš vzpoury v žilách / začneš se měnit v automat / musím zůstat v pohybu / jakmile / přestaneš měnit prostor / začne prostor tebe zabíjet“. Někdy ovšem jeho slova trčí do prázdna – silné výpovědi se promění ve frázovitá hesla, kterým lze těžko uvěřit a ze kterých nás nevysvobodí ani autorský akt, jímž Škrob pochybuje nad sebou samým: „vůbec nevím všechno / toužím na každém kroku / po něze a když se na obloze / objeví černý vrtulník / a já cítím že / sleduje mě snažím se / soustředit na kvílení / větru jsem / cestovatel“ nebo „zase všechno jinak / vyskakuju z vlaku zase s novou / identitou novým rytmem“ či „teď když sem přijdu / nic nepoznávám tady / vybourali zeď tady bývala malá místnost / kam jsme se chodili smát“.

Na základě výše uvedeného lze Reál rozhodně označit za angažovanou sbírku, která chce básnickým slovem reflektovat současnou podobu světa a zároveň ji měnit. Autor se přiklání k vážnému pojetí, nikoli k satirickému, které jsme mohli pozorovat například v poslední sbírce Karla Škrabala Kavčí hory nebo obecně například v produkci nakladatelství JT’s. Ano, píšu „světa“, jelikož Škrobova perspektiva není lokální, netýká se primárně naší republiky, ale naopak sleduje problémy globální. To ostatně prozrazují některé názvy básní: barcelona, ženeva, dublin. Autor se k tomu mimo jiné sám vyjádřil v jednom z rozhovorů: „To, o čem píšu a co mě zajímá, není jen odraz toho, co se děje u nás. Přijde mi důležité stejnou citlivost uplatňovat i na dění ve vzdálených částech světa.“ (Tvar 2018/20)

Tato angažovaná citlivost jde ale nečekaně ruku v ruce se zakoušenou spiritualitou. Ve Škrobově rytmizovaném chrlení slov totiž zřetelně probleskávají střípky jakéhosi magického realismu, ve kterém využívá různé náboženské motivy a mísí se v něm fikce s realitou. Když Škrob v básni srdce světa bez srdce píše: „Kristus se mi zjevuje na mokřadu / jako plavý kůň večer se přes trať vracím do města / pracuju na sobě cvičím piruety nápis na zdi / ohořelou sirkou moje revoluce není z tohoto světa“, zřetelně odkazuje (ve sbírce ostatně poměrně frekventovaně) nejen na paradigma křesťanství, ale i na levicové nazírání světa s jeho kritikou globálního kapitalismu či zaměřením na sociální témata. Tento postoj se ve Škrobově poetickém světě snoubí s nehmatatelným duchovním napětím (viz revoluce z jiného světa). To vše se přitom váže také na jeho intimní polohy, v nichž (ač to zní banálně) hraje hlavní roli láska jakožto smířlivý protipól a zároveň přemožitel nevraživého světa: „když se ztrácím v davu snažím se / myslet na lásku tolik systému je potřeba / vyrvat ze zdi nadechuju se“.

Škrobova sbírka byla přijata rozporuplnými recenzemi. Redakce Tvaru (Tvar 2018/20) ji v čele s Adamem Borzičem, jenž ji nejen recenzoval, ale také autora vyzpovídal a jenž ve sbírce mimochodem našel styčné body se svou vlastní poetikou (viz např. oslava spirituální angažovanosti), adorovala jako nefalšovanou revoluci, kdežto recenze Martina Lukáše (A2 2019/9) byla o dost zdrženlivější. Škrobovi vytýkala především absenci „jasného pojmenování cílů“, zároveň ale opomíjela onu spirituální rovinu. Na těchto odlišných pohledech je vidět, jak můžeme Reál interpretovat. Jde jen o přístup čtenáře – zda do oněch textových nedořečeností dosadí konkrétní obsah (některý z palčivých politických, sociálních či genderových problémů naší doby), třeba žluté vesty do již zmiňované básně divoká stávka nebo jakýkoliv autoritativní režim do básně hranice: „neuplyne den aby někoho / nepopravili přímo na / ulici modrá uniforma znamená / smrt až půjdeš“, či zda bude autorovo poselství chápat jako spirituální (duchovní) osvětu. Pokud se tak nestane a nebude na ně nahlížet jako na revoluci z jiného světa (jak naznačují verše citované výše) či „konec kapitalismu a všeobecné kněžství“, Škrobovy verše vyzní lacině a sklouznou do frázovitých binárních opozic – my dobří vs. oni špatní. Vyprázdněná slova na papíře pak nezachrání ani ta největší dávka spirituálních a náboženských motivů.

 

© Libor Staněk

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 14 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   56%čtenáři

zhlédnuto 888x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce