Uusma, Bea

Uusma, Bea

rozhovor historie

„Je fascinující, že události, ke kterým došlo na opuštěném ostrově před 120 lety, jsou dodnes vystopovatelné a lze k nim dohledávat nové informace,“ říká v rozhovoru švédská autorka a badatelka Bea Uusma, která zcela propadla touze objasnit ztroskotání neúspěšné expedice na severní pól na konci 19. století.

Výzkum, který nikdy neskončí

Éterická švédská badatelka, grafička a lékařka Bea Uusma (nar. 1966) věnovala dvě desetiletí svého života objasňování záhadného ztroskotání výpravy Salomona Augusta Andrého a jeho dvou společníků balonem na severní pól v roce 1897. Výsledky své práce vtělila do graficky poutavé knihy Expedice: Můj milostný příběh, v níž kloubí dosavadní výsledky výzkumu s životními osudy polárníků a vlastními závěry. Publikací, která se dočkala i českého překladu, však její fascinace touto zapomenutou expedicí zdaleka nekončí.

iLiteratura: Na výzkumu Andrého expedice jste před vydáním knihy pracovala takřka dvacet let. To je úctyhodná doba.
Bea Uusma: Fakta jsem shromažďovala roky. Nejen o smrti tří členů výpravy, ale i o velikosti jejich bot nebo o jejich osobním životě. Fascinovalo mě to, ale nevěděla jsem proč. Po takové době jsem si říkala, že s těmi všemi informacemi musím přijít na kloub příčině jejich smrti, a vrhla jsem se na studium medicíny. To jsem ale pořád ještě nevěděla, že z toho nakonec vznikne kniha. Chtěla jsem dál bádat, ne psát knihu.

iLiteratura: Pracujete jako lékařka, nebo vám studium medicíny sloužilo jenom jako podpora bádání?
Bea Uusma: Pracuji v nemocnici Karolinska ve Stockholmu, ale letos mám pauzu, protože pokračuji v intenzivním výzkumu expedice. Chtěla jsem se věnovat dětské chirurgii, ale nikdy jsem si na to neudělala specializaci, protože mám důležitější poslání. Nashromáždila jsem o Andrého expedici tolik materiálu, že bych mohla napsat disertaci a využít lékařského vzdělání jako základu. Vzdělání bylo pro knihu zásadní, expedice je pro mě důležitější než medicína.

iLiteratura: Jak jste se cítila, když jste po dvaceti letech knihu dokončila?
Bea Uusma: Nejprve jsem byla vyděšená, jak kniha dopadne. Paralyzovalo mě to tak, že jsem se na ni nemohla ani podívat. Jsem šílený puntičkář. Podle mé švédské redaktorky je to snad nejdražší publikace vůbec, nechávala jsem ji asi tisíckrát přetisknout, protože se mi nezamlouvaly barvy, ale teď jsem s ní spokojená. Povedla se. Zároveň to byl extrémně osamělý projekt. Pracovala jsem na něm sama, a potom se najednou stal veřejnou věcí, každý o něm mluvil. Nestihla jsem se tomu přizpůsobit.

iLiteratura: Využila jste v knize veškeré podklady, nebo máte ještě nějaké v zásobě?
Bea Uusma: Kniha byla původně dvakrát delší, ale obávala jsem se, že by takový rozsah čtenáře odradil. Musela jsem se rozhodnout, zda budu prezentovat spíš příběh, či výsledky zkoumání. Pro mě je zajímavý každičký úlomek, co se našel, každá tříska, ale do knihy se nevešlo zdaleka všechno. Nakonec tedy ukazuji příběh, který vyplynul z mého bádání.

iLiteratura: Setkala jste se i s potomky rodin, jaké to bylo?
Bea Uusma: Potkala jsem se s nimi mnohokrát. Jednou jsem se setkala se starou paní, která jako by z oka vypadla snoubence jednoho člena výpravy, Nilse Strindberga. Vyrazilo mi to dech. Někteří příbuzní mi ukazují fotografie a na rozdíl ode mě ani nevědí, kdo na nich je. Já o jejich rodině vím víc než oni sami. Vztah s nimi jsem budovala pozvolna, ale velmi mě podporují. Věnovali mi spoustu fotografií a z knihy měli obrovskou radost.

iLiteratura: V ruce jste držela i kost, o které jste si myslela, že by to mohlo být žebro třetího účastníka nešťastné výpravy, Knuta Fraenkela. Nemrazilo vás z toho?
Bea Uusma: Ano, děsilo mě to k smrti! Ale ukázalo se, že patří lednímu medvědovi… Dlouhou dobu jsem tu kost přechovávala doma, bylo to šílené! Doma není žádné stanovené místo, kam by se odkládaly kosti. Kam s ní? Do šuplíku? Nebo někam do skříně? I děti z toho byly úplně vedle.

iLiteratura: Jak to bere vaše rodina, že se s takovým zápalem věnujete jedné historické epizodě?
Bea Uusma: Můj mladší syn hraje v divadle a rád mě paroduje, je to legrace. Děti mají ale jen jednu mámu, nemohou mě srovnávat s jinou. Před dvěma lety, to jim bylo čtrnáct a osmnáct let, jsem je vzala s sebou na Bílý ostrov, kde ke ztroskotání expedice došlo. Na místě z toho byli vykulení, teprve zpátky ve Švédsku dokázali zážitek zpracovat. Celý ostrov byl tehdy zakrytý třímetrovou krustou sněhu, nebylo nic vidět. Šance, že se člověk dostane až na ostrov, je stejná, jako že vyhraje v loterii. My jsme se pokusili dostat co nejblíž, podařilo se nám odvézt domů jeden kámen, ale na pevninu jsme vystoupit nemohli. Chtěla jsem si vyfotit, co všechno se tam změnilo. Extrémně poctivě jsem se na tu výpravu připravovala, ale nakonec nebylo prakticky nic vidět.

iLiteratura: Jste nakonec spokojená s výsledkem své práce?
Bea Uusma: Tak napůl. Spousta lidí došla k závěru, co se tehdy stalo a jak se to seběhlo. Každý se snažil doložit vlastní teorii, našel pár faktů a výsledek napasoval na variantu, která se mu hodila – ať už že členové výpravy zemřeli na nemoc, nebo se otrávili. Myslím, že se znalostmi, které máme dneska, je můj závěr, k němuž jsem dospěla po hluboké rešerši až na místě skonu členů výpravy, nejpravděpodobnější. Zjistila jsem ale jen příčinu smrti Nilse Strindberga, ne ostatních.

iLiteratura: Co když je i váš závěr mylný?
Bea Uusma: Nebojím se zjištění, že jsem se spletla. Někdy mě napadá, že jsem nepochopila vůbec nic a že jsem se jen snažila sama sobě namluvit, jak to tehdy bylo, proč zemřeli.

iLiteratura: Silný moment vaší knihy je, když popisujete, jak jste se posadila na vyvýšeninu na Bílém ostrově a pochopila, co André viděl.
Bea Uusma: To místo je šíleně opuštěné a pocitu tam se nic nevyrovná. Je to konec světa. Jakmile vystoupíte na pevninu, fyzicky ucítíte, že tam lidské plémě nemůže žít. Bílý ostrov je děsivý, jste nesmírně daleko od všeho. Musela jsem si sednout na místo, kde André zemřel. Na co hleděl? Já už v tu dobu věděla, že Nilse Strindberga pohřbili 28 metrů od tábora. Když se posadíte na Andrého místo, nevidíte nic jiného než Strindbergův hrob, je to děsivé.

iLiteratura: Kolikrát jste na Bílém ostrově byla?
Bea Uusma: Celkem pětkrát, ale ne vždy se mi podařilo dostat na pobřeží. Pluje se tam nejdřív lodí, pak člunem a nakonec na dinghym. Jednu svou návštěvu popisuju v knize, tehdy jsem tam strávila asi osm hodin.

iLiteratura: Nemáte strach plout na dinghym v ledové tříšti?
Bea Uusma: Nikdy se tam nevydávám sama, jezdím s  profesionály. Nedokážu se ochránit před ledním medvědem ani číst v ledové mase.

iLiteratura: Uvažujete, že byste materiály, které se do Expedice nevešly, použila v další publikaci?
Bea Uusma: Expedice vyšla ve Švédsku v roce 2013, prvních pár let to byla poměrně senzace a já věnovala veškerý čas prezentaci knihy. Teď mám zase volněji a pracuji s novým materiálem, hledám nové závěry bádání.

iLiteratura: Znamená to, že jste téma Andrého expedice neopustila, nevyčerpala?
Bea Uusma: Vůbec, to nikdy neskončí. V Expedici jsem pochopila, či dospěla k teorii, proč zemřel jeden z účastníků, Nils Strindberg. Stále nevím, co se stalo dvěma ostatním. V publikaci uvádím, že všechno v ní napsané je pravda a že se to skutečně odehrálo, s výjimkou dvou stran, na nichž se dobírám možné příčiny smrti polárníků. Od chvíle, co kniha vyšla, jsem však sesbírala spoustu nových poznatků. Je fascinující, že události, ke kterým došlo na opuštěném ostrově před 120 lety, jsou dodnes vystopovatelné a lze k nim dohledávat nové informace.

iLiteratura: Nezkoušela jste psát i něco jiného, abyste si od tématu odpočinula?
Bea Uusma: Moje redaktorka mě požádala, zda bych nenapsala knihu o magii a zvířatech, a já souhlasila. Na nový projekt jsem dostala grant, jenže jsem dál tajně pracovala na Andrého expedici. Když jsem letos měla redaktorům nový projekt představit, ukázala jsem jim dva obrovské stoly v mé pracovně. Objednaná kniha byla na jednom, jenže jsem si říkala, že tu jim jako první ukázat nemůžu, protože by je pak nezajímal můj tajný výzkum. Požádala jsem je, ať si sednou, a koktavě vysvětlovala, že se stále zabývám výpravou balonem. Hlavní redaktorka byla nadšená, pochopila, že pro expedici hořím, a řekla, ať na ničem jiném nedělám. Cítím, že výzkum expedice musím dotáhnout do konce.

iLiteratura: Fascinuje vás ještě nějaká jiná záhada?
Bea Uusma: Bohužel ne, ale vlastně je to dobře. Soustředím se na jednu věc. Nevím, co bude, až s výzkumem skončím, ale neplánuju se věnovat další polární expedici. Možná dopíšu knihu o zvířatech a magii, ale pracuji strašně pomalu. Pomalé vaření prý zaručuje dobrou chuť.

iLiteratura: Jak tedy píšete?
Bea Uusma: Pracuju v místnosti, kde pro samý papír není k hnutí, přemisťuju věci z jedné strany na druhou, jsem zahlcená materiály. Teď jsem trochu klidnější, protože už jednu zkušenost s knihou mám. S mou prací je to tak, jako kdybych zasívala semínka na rozlehlém poli a nevěděla, ze kterého vzejde rostlinka a ze kterého ne. Uvidíme, co z toho nakonec vznikne.

iLiteratura: Myslím, že váš zápal pro expedici, váš milostný příběh (jak zní podtitul knihy), je pro vás osudový, je to skutečné životní poslání. Připadá mi úchvatné, že se celým případem nadále zabýváte a jdete až na dřeň.
Bea Uusma: Spolu s vývojem techniky vznikají stále nové možnosti, jak rozklíčovat třeba deníky. Poslední stránky Andrého deníku jsou nekompletní, části jsou rozpité a kusy chybí. S pomocí počítače bude možné chybějící pasáže doplnit. Pokud program na dešifraci kódů naučíme Andrého styl psaní a výběr slov, můžeme se dobrat jeho posledních zápisků. Naposledy se je někdo snažil rozklíčovat v roce 1931, od té doby technologie pokročily.

iLiteratura: Moc vám držím palce, ať vaše vášeň pro expedici nevyprchá a ať se vám daří. Děkuji za rozhovor.

 

© Markéta Kliková

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 485x

katalogy

Inzerce
Inzerce
Inzerce