Jessen, Ida

Jessen, Ida

rozhovor beletrie zahraniční

„Moje srdce bije pro malá společenství, přeji si, aby zase ožila,“ říká v rozhovoru dánská autorka Ida Jessenová, jejíž netradiční historický román z počátku dvacátého století ukazuje, jak těžký život měly na maloměstě první průkopnice emancipace.

Síla malých společenství

V roce 2018 vyšel český překlad románu Nový čas dánské prozaičky Idy Jessenové (nar. 1964), která byla za svou tvorbu dvakrát nominována na Cenu Severské rady. V knize úspěšně experimentuje s historizující formou a vžívá se do prožitků ovdovělé ženy žijící na dánském maloměstě v turbulentní době počátku 20. století. Hrdinka se po manželově smrti vrací ke svým mladickým ideálům a nabývá postupně odvahu žít dle vlastních snů a pravidel.

iLiteratura: Váš román Nový čas není klasický historický román, působí jako napsaný na počátku 20. století, kdy se odehrává. Tím se stylově od vašich psychologických próz ze současnosti velmi odlišuje. Co vás na takové změně lákalo?
Ida Jessenová: Bavilo mě ponořit se do tehdejšího způsobu vyjadřování, slovní zásoby i uvažování. Pocházím z rodiny, kde se vždy ústně tradovaly historky předků, třeba i z poloviny 19. století. Nový čas je fúze místa, kde jsem vyrůstala, a starých rodinných vzpomínek. Město Thyregod, dějiště příběhu, bylo na začátku století úplně jiné než v době mého dětství v 70. letech, kdy tu krachovaly obchody a lidé se stěhovali pryč. Dostala jsem chuť ohlédnout se do minulosti a zjistit, jak místo kdysi vzkvétalo.

iLiteratura: Jak vypadá život v Thyregodu dnes?
Ida Jessenová: Pracovních příležitostí je omezeně, hodně obchodů je zavřených. Takový je teď vývoj v Dánsku, lidé se stěhují z provinčních míst do velkých měst. Moje srdce ale bije pro malá společenství, přeji si, aby zase ožila. Život v nich vede k větší mezilidské interakci. Ve velkých městech se lidé druží se sobě rovnými, jako by koukali do zrcadla. Na vesnicích či maloměstech jsou lidé odlišní. Nákupy v lokálních obchodech jsou místem setkávání. Věřím, že se vývoj zase zvrátí. Je důležité si uvědomovat, že se beznaděj s nadějí neustále střídají, že ani jeden stav netrvá věčně.

iLiteratura: Hlavní hrdinka vašeho románu Lilly, jejíž deníkové zápisky tvoří obsah knihy, je silná žena, která dokáže žít v bezdětném manželství s chladným podivínem, zároveň je velmi otevřená a nápomocná vřelá duše. Má předobraz v ženách vaší rodiny?
Ida Jessenová: Lilly svou vřelostí zosobňuje moji maminku a babičku a obecně ženy v mé rodině. Lilly do Thyregodu zároveň přináší moderní trendy. Tehdy byli průkopníky spíše muži, ale já tuto pokrokovost vkládám do ženy. Hraju si s tím, fantazíruju a kombinuju.

 Obrazek

iLiteratura: Na Nový čas volně navazuje kniha Doktor Bagges anagrammer (Anagramy doktora Baggeho, 2017), díky níž lze celý příběh nahlédnout také z manželovy perspektivy. Proč jste se k tomuto pokračování rozhodla?
Ida Jessenová: Když jsem dopsala knihu o Lilly, myslela jsem si, že jsem s tím příběhem skončila. Hlavou mi ale nepřestával znít hlas jejího manžela – drsný, nesentimentální. Než jsem ho začala psát, projela jsem rozlehlý okrsek, který spadal do lékařovy péče. Objet ho trvalo autem celý den a románový doktor Bagge měl všechny jeho obyvatele na starosti sám. Na starém hřbitově ve Vesterlundu jsem narazila na zvláštní náhrobek. Bylo tam pohřbených pět sourozenců, kteří v roce 1904 zemřeli v průběhu 24 hodin na záškrt. Začala jsem jejich příběh zkoumat a zjistila, že ty děti dostaly sérum proti nemoci, měly tedy být zachráněny, avšak to sérum bylo zkažené.
Tuto událost jsem v Anagramech doktora Baggeho použila, taková tragédie je v životě pozůstalých a jistě i lékařově naprosto zlomová. Nedlouho po vydání románu se mi ozvala dánská detektivkářka Elsebeth Egholmová (autorka knižní předlohy televizního seriálu Ti, co vraždí), že právě její praprarodiče přišli o oněch pět dětí a že to tehdy vrhlo na celou rodinu stín, který je dodnes přítomný.

iLiteratura: Román Nový čas jste napsala deníkovou formou, čímž se z vaší tvorby vymyká. Je těžké napodobit tento styl, nebo si sama píšete deník a víte, jak na to?
Ida Jessenová: Deník jsem si psala od dvanácti do padesáti let, ale dnes už na to nemám čas. Jednou za rok si staré zápisky vytáhnu a nahlédnu do nich. Každý den si ale udělám noticku do kalendáře, s kým jsem se mluvila a co jsem zažila. Deník je jako fikce úžasný, protože můžete psát krátce nebo se rozepsat, vejde se do něj všechno. Jakmile jsem našla Lillyin hlas a zjistila, jak se chová a jak smýšlí, psaní mi hezky plynulo. Stejně to bylo i s doktorem Baggem. Toho jsem nejprve zkoušela napsat ve třetí osobě, ale to vůbec nešlo, protože bych ho musela neustále zavrhovat a vytýkat mu, že je citově chladný, až autistický. Potřebovala jsem se do něj vžít, abych mohla ukázat, jaký ve skutečnosti je. On by si deník jistě nevedl, proto v románu tvoří lékařskou knihu, z níž nakonec vznikly jen sepsané jednotlivé myšlenky o životě.

iLiteratura: Plánujete ještě navázat na Nový čas a Anagramy doktora Baggeho?
Ida Jessenová: Ne, pracuji teď na novém, náročném díle, většinu času zatím věnuji rešerši. Vracím se ještě hlouběji do historie, konkrétně do poloviny 18. století, psaní o tomto období mě přitahuje a zároveň děsí. Muži i ženy byli tehdy v mnoha ohledech nesvobodní. Žili v absolutistické feudální společnosti a podléhali monarchovi.

iLiteratura: Pokračujete tedy v linii historických románů. Co vás na nich láká?
Ida Jessenová: Možná to souvisí s věkem. Když je člověku přes třicet, zabývá se dobou, ve které žije. Vnímá proud, v němž pluje. Kolem padesátky se něco změní. Člověk vstupuje do jiné životní fáze. Najednou mě začaly oslovovat i cizí konflikty a proudy, ne jen ty, které se týkají mě.

iLiteratura: Ve své tvorbě střídáte nejrůznější žánry. Těžiště vašich románů i povídek spočívá v psychologickém realismu, ale věnujete se i knihám pro děti a v poslední době již zmíněným historickým námětům. Která forma je vám nejbližší?
Ida Jessenová: Píšu vždycky tak, jak mám zrovna chuť, a toho daru moct psát cokoli a vědět, že mi nápady nikdy nedojdou, si nesmírně vážím. Žánry jsem zvyklá střídat, od vlastní tvorby odcházím také k překládání. Pokud někdy přestanu psát, pak spíš proto, že se mi už nebude chtít, než proto, že bych neměla o čem a nevěděla jak.

iLiteratura: Vyhýbáte se některým žánrům, například krimi?
Ida Jessenová: Moje poslední povídka ve sbírce Postkort til Annie (Pohlednice pro Annie, 2013) se jmenuje Prosinec je krutý měsíc a má detektivní zápletku. Vyšetřování vraždy ženy sledují její dvě dcerky, které se schovají pod stůl a vůbec nerozumějí tomu, o čem je řeč. Původně jsem chtěla na toto téma napsat celý detektivní román, ale představa policejní práce a rešerše mě nudila. Mnohem víc mě zajímá, jak lidé věci prožívají.
Detektivky čtu ráda, baví mě až do objasnění případu, pak jsem vždycky zaražená a ptám se sama sebe: „A to je všechno? Skutečně to bylo takhle prosté?“ Já se raději držím toho úhlu pohledu, kdy se něčeho jen dotkneme a vydechneme: „No, není to neuvěřitelné?“ Zajímá mě lidská mysl, myšlenkové pochody.

iLiteratura: Zmínila jste se, že literaturu také překládáte. Baví vás to stejně jako vlastní tvorba?
Ida Jessenová: S každou překládanou knihou si říkám, že to je naposledy. Po čase zase dostanu chuť ponořit se do díla někoho jiného, ale není to snadné. Jako překladatel je člověk v hrozné nejistotě, zda se mu podaří originál plnohodnotně převést. Navíc nestačí text jen přeložit a odeslat. Je potřeba ho několikrát pročíst a zkontrolovat. Díky překladům se lépe vžívám do pocitů, myšlenek a jazyka literárních hrdinů.

iLiteratura: Jste také členkou Dánské literární akademie, která se vyjadřuje k literárnímu dění a uděluje několik cen. Jak se všechny vaše činnosti protínají?
Ida Jessenová: Psát, číst ve volném čase i v rámci akademie a překládat je v mnoha ohledech totéž. Jedno stimuluje druhé. Někdy třeba nemůžu vůbec číst, ale pak se do toho zase ponořím a hltám jednu knihu za druhou. Nechat se vtáhnout do děje je úchvatné.

iLiteratura: Nejste ze vší té literatury někdy unavená?
Ida Jessenová: Někdy ano.

iLiteratura: Jak se odreagováváte?
Ida Jessenová: Jdu do zahrady. Strašně ráda se hrabu v hlíně. Mám velkou rodinu, děti, vnouče, přátele, dvě blízké sestry, dosud žijí moji rodiče a navíc jsem provdaná za duchovního, tím pádem za mnou lidé často chodí, navštěvují nás doma. Nikdy se nenudím, protože se u nás pořád něco děje. Klid mám vlastně jen na zahradě, tam mluvím sama se sebou, nahlas přemýšlím, kam co zasadím, a o žádných lidských osudech nepřemítám.

 

© Markéta Kliková
foto © Zuzana Vorlíková, Skandinávský dům

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 529x

Inzerce