Fitzgerald, Zelda: Věnujte mi valčík

Fitzgerald, Zelda
Věnujte mi valčík

recenze beletrie zahraniční

Jediný román Zeldy Fitzgeraldové je výrazně autobiografický a zaujme neotřelými stylistickými prvky. Příběh o zrání Alabamy Knightové a její opožděné touze stát se baletkou a získat nezávislost se však vyznačuje i řadou problematických rysů. Opravdu stál Zeldin talent neprávem ve stínu jejího slavnějšího chotě?

Když dojde šampaňské a začnou řinčet řetězy
Zelda Fitzgeraldová
: Věnujte mi valčík. Přel. Kateřina Klabanová, Leda, Voznice, 292 s.

Zeldě Fitzgeraldové (1900–1948) bylo zřejmě souzeno stát se ani ne tak spisovatelkou jako spíš živoucí literární postavou. Její životní peripetie jsou jako vystřižené z melodramatu: Zelda byla „zkažená“ jižanská kráska v době, kdy se od těchto žen očekávala především jemnost, vybrané způsoby, počestnost a bezvýhradná ochota podřídit se manželově vůli. Kdežto Zelda si už na střední škole oblíbila večírky a společnost opačného pohlaví, a když se nechala okouzlit jistým poručíkem, který již trpěl rozvinutým alkoholismem a tvrdil, že se z něj stane slavný umělec, dotáhla to posléze spolu s ním na enfant terrible amerických „bouřlivých dvacátých let“. Alabamu Knightovou, hlavní hrdinku románu Věnujte mi valčík, spojuje se Zeldou kromě výše zmíněných charakteristik ještě mnohé další: dcera váženého soudce se přestěhuje z Alabamy do New Yorku, porodí jedno dítě a následně s manželem přesídlí do Francie.

Alabamu Knightovou opouštíme ve chvíli, kdy se rozloučí s umírajícím otcem a vrací se do Francie, kdy končí jeden večírek a Alabama se těší, až to všechno nahrne „na hromadu s nápisem MINULOST“, aby se „mohla posunout dál“. Myslí tím nejenom nepořádek v bytě, ale i své neukojené baletní či obecně umělecké ambice. Mluví o hodnotách svého otce, které však příliš nespecifikuje; evidentně chce, aby se její život ubíral „správným směrem“, chce se věnovat „něčemu pořádnému“. Pokud si uvědomíme, že Alabama je vlastně Zelda, vyznívá závěr knihy o něco trpčeji – jistě by se ráda zbavila i manželova alkoholismu a vlastních psychických problémů (několikrát se podle všeho pokusila o sebevraždu a nakonec jí diagnostikovali schizofrenii), čehož se v obojím případě zbavuje velmi těžko. Zelda se nakonec nedožila ani padesátky, jako pravá hrdinka melodramatu zahynula při požáru sanatoria, ve kterém byla hospitalizována.

Zeldě i Alabamě v relativně pokročilejším věku (tj. někdy mezi dvaceti a třiceti lety) učaroval balet, a dokonce obě snily o tom, že se mu budou věnovat profesionálně. Pod vedením ruské baletní mistryně začne Alabama s každodenní tvrdou dřinou, do níž přetaví veškerou svou deziluzi a znechucení z rozmařilého životního stylu, kvůli kterému byli Fitzgeraldovi (třebaže ne Knightovi) věčně na štíru s penězi a pod jehož nablýskanou fasádou objevila hrozivou prázdnotu. Pasáže, v nichž Alabama začíná pronikat do tajů baletního umění, patří k nejzajímavějším. Hrdinka získává nějaký cíl, její osobnost se prohlubuje, ale čtenář zároveň tuší zradu – Alabama se baletu věnuje s takovou posedlostí, že se jí to dříve či později musí nějak vymstít. Zelda si v románu nicméně splnila svůj sen: zatímco Francis Scott prý její ambice nijak nepodporoval, David Knight je o něco vstřícnější a Alabama také – na rozdíl od Zeldy – přijme nabídku angažmá v Neapoli, kde to však není zrovna uspokojivé, což Alabamu dovede k určitému nadhledu.

Fitzgeraldová napsala Věnujte mi valčík za šest týdnů během jednoho z mnoha pobytů v nemocničních zařízeních a na podobě románu je to bohužel patrné. Postavy (kromě Alabamy) zůstávají ploché a celek působí roztříštěně, ať už se to týká dějové linky, nebo stylu, jak v závěrečné poznámce upozorňuje překladatelka knihy Kateřina Klabanová. Posledně jmenované by ani nemuselo být na překážku, protože jde alespoň v jistém ohledu o výsledek autorčiny invenční práce s jazykem. Pokud se v něčem projevuje její literární talent, jsou to popisy přírodních dějů a městských scenérií: „Po předměstských terasách kroužily v ladném rytmu chopinovských valčíků kotouče deštníků. Usazovali se v ústraní pod uplakané jilmy, jilmy jako mapy Evropy, jilmy s třásněmi jako zelené vlněné deky, jilmy košaté a obtěžkané jako vinice kyselými hrozny.“ K Alabamě nemluví jenom krajina, ale také věci, slyší například „vyzývavé chřestění láhví šampaňského o kbelíky s ledem“, které však není nijak lákavé; jsou to „zvuky žaláře rozkoše na způsob řinčení přízračných řetězů“. S dialogy je to však horší. Fitzgeraldová zdatně zachycuje plkání na večírcích, ale tu a tam vloží někomu do úst tezi, která je v daném kontextu zcela nemístná a stěží představitelná:

„Vy dva prostě máte štěstí!“
„To jako proto, že jsme se dokázali rozloučit s určitou částí sebe sama snáz než ostatní – pokud to ovšem byla součást nedílná?“

Francis Scott Zeldu od psaní údajně odrazoval (zatímco sám čerpal z jejích deníků), a v případě jejího románu dokonce zakročil jako cenzor. Nelíbilo se mu, kolik toho prozrazuje o jejich manželském soužití. Sečteno a podtrženo, když si vezmeme ještě hektickou dobu vzniku, neměla Zelda pro tvorbu zrovna ideální podmínky. Těžko tedy na základě románu Věnujte mi valčík vynášet fundované soudy o jejím literárním nadání. Jisté je pouze to, že se mu mělo dostat daleko důkladnější redakce. I tak román ale stojí za pozornost, a to nejenom coby svého druhu přes osmdesát let starý bulvár.

 

© Johana Horálková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 10 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   59%čtenáři

zhlédnuto 646x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce