Zeldě Fitzgeraldové (1900–1948) bylo zřejmě souzeno stát se ani ne tak spisovatelkou jako spíš živoucí literární postavou. Její životní peripetie jsou jako vystřižené z melodramatu: Zelda byla „zkažená“ jižanská kráska v době, kdy se od těchto žen očekávala především jemnost, vybrané způsoby, počestnost a bezvýhradná ochota podřídit se manželově vůli. Kdežto Zelda si už na střední škole oblíbila večírky a společnost opačného pohlaví, a když se nechala okouzlit jistým poručíkem, který již trpěl rozvinutým alkoholismem a tvrdil, že se z něj stane slavný umělec, dotáhla to posléze spolu s ním na enfant terrible amerických „bouřlivých dvacátých let“. Alabamu Knightovou, hlavní hrdinku románu Věnujte mi valčík, spojuje se Zeldou kromě výše zmíněných charakteristik ještě mnohé další: dcera váženého soudce se přestěhuje z Alabamy do New Yorku, porodí jedno dítě a následně s manželem přesídlí do Francie.

Alabamu Knightovou opouštíme ve chvíli, kdy se rozloučí s umírajícím otcem a vrací se do Francie, kdy končí jeden večírek a Alabama se těší, až to všechno nahrne „na hromadu s nápisem MINULOST“, aby se „mohla posunout dál“. Myslí tím nejenom nepořádek v bytě, ale i své neukojené baletní či obecně umělecké ambice. Mluví o hodnotách svého otce, které však příliš nespecifikuje; evidentně chce, aby se její život ubíral „správným směrem“, chce se věnovat „něčemu pořádnému“. Pokud si uvědomíme, že Alabama je vlastně Zelda, vyznívá závěr knihy o něco trpčeji – jistě by se ráda zbavila i manželova alkoholismu a vlastních psychických problémů (několikrát se podle všeho pokusila o sebevraždu a nakonec jí diagnostikovali schizofrenii), čehož se v obojím případě zbavuje velmi těžko. Zelda se nakonec nedožila ani padesátky, jako pravá hrdinka melodramatu zahynula při požáru sanatoria, ve kterém byla hospitalizována.

Zeldě i Alabamě v relativně pokročilejším věku (tj. někdy mezi dvaceti a třiceti lety) učaroval balet, a dokonce obě snily o tom, že se mu budou věnovat profesionálně. Pod vedením ruské baletní mistryně začne Alabama s každodenní tvrdou dřinou, do níž přetaví veškerou svou deziluzi a znechucení z rozmařilého životního stylu, kvůli kterému byli Fitzgeraldovi (třebaže ne Knightovi) věčně na štíru s penězi a pod jehož nablýskanou fasádou objevila hrozivou prázdnotu. Pasáže, v nichž Alabama začíná pronikat do tajů baletního umění, patří k nejzajímavějším. Hrdinka získává nějaký cíl, její osobnost se prohlubuje, ale čtenář zároveň tuší zradu – Alabama se baletu věnuje s takovou posedlostí, že se jí to dříve či později musí nějak vymstít. Zelda si v románu nicméně splnila svůj sen: zatímco Francis Scott prý její ambice nijak nepodporoval, David Knight je o něco vstřícnější a Alabama také – na rozdíl od Zeldy – přijme nabídku angažmá v Neapoli, kde to však není zrovna uspokojivé, což Alabamu dovede k určitému nadhledu.

Fitzgeraldová napsala Věnujte mi valčík za šest týdnů během jednoho z mnoha pobytů v nemocničních zařízeních a na podobě románu je to bohužel patrné. Postavy (kromě Alabamy) zůstávají ploché a celek působí roztříštěně, ať už se to týká dějové linky, nebo stylu, jak v závěrečné poznámce upozorňuje překladatelka knihy Kateřina Klabanová. Posledně jmenované by ani nemuselo být na překážku, protože jde alespoň v jistém ohledu o výsledek autorčiny invenční práce s jazykem. Pokud se v něčem projevuje její literární talent, jsou to popisy přírodních dějů a městských scenérií: „Po předměstských terasách kroužily v ladném rytmu chopinovských valčíků kotouče deštníků. Usazovali se v ústraní pod uplakané jilmy, jilmy jako mapy Evropy, jilmy s třásněmi jako zelené vlněné deky, jilmy košaté a obtěžkané jako vinice kyselými hrozny.“ K Alabamě nemluví jenom krajina, ale také věci, slyší například „vyzývavé chřestění láhví šampaňského o kbelíky s ledem“, které však není nijak lákavé; jsou to „zvuky žaláře rozkoše na způsob řinčení přízračných řetězů“. S dialogy je to však horší. Fitzgeraldová zdatně zachycuje plkání na večírcích, ale tu a tam vloží někomu do úst tezi, která je v daném kontextu zcela nemístná a stěží představitelná:

„Vy dva prostě máte štěstí!“
„To jako proto, že jsme se dokázali rozloučit s určitou částí sebe sama snáz než ostatní – pokud to ovšem byla součást nedílná?“

Francis Scott Zeldu od psaní údajně odrazoval (zatímco sám čerpal z jejích deníků), a v případě jejího románu dokonce zakročil jako cenzor. Nelíbilo se mu, kolik toho prozrazuje o jejich manželském soužití. Sečteno a podtrženo, když si vezmeme ještě hektickou dobu vzniku, neměla Zelda pro tvorbu zrovna ideální podmínky. Těžko tedy na základě románu Věnujte mi valčík vynášet fundované soudy o jejím literárním nadání. Jisté je pouze to, že se mu mělo dostat daleko důkladnější redakce. I tak román ale stojí za pozornost, a to nejenom coby svého druhu přes osmdesát let starý bulvár.