Oomen, Francine: Jízda na vlnách (2)

Oomen, Francine
Jízda na vlnách (2)

recenze komiks

Ženami v přechodu se zabývá řada odborných textů, jiné se snaží negativní obraz menopauzy narušit a ukázat, že život je krásný i po padesátce. Nizozemská spisovatelka a výtvarnice nakreslila knihu o tom, jak prožívala vlastní menopauzu. Nebyla to procházka růžovou zahradou, spíše emoční tobogán, ve kterém se málem utopila. A čtenářky spolu s ní.

Emoce útočí
Francine Oomenová
: Jízda na vlnách. Přeložila Jana Broekman-Minářová. Motto, Praha, 2018, 239 s.

Publikačně velmi plodná nizozemská autorka a výtvarnice Francine Oomen letos oslaví devětapadesát let. Když jí bylo padesát dva, dostala strach, že prodělala mozkovou mrtvici nebo trpí demencí, stejně jako její sedmaosmdesátiletá matka. Poté zjistila, že stav, kterým prochází, je ženský přechod. O své cestě „od přežití k žití“ napsala a nakreslila knihu s reportážními prvky Jízda na vlnách.

Jde o stylizovaný kreslený deník, v němž autorka barvitě, emotivně a s humornou nadsázkou zachycuje své období menopauzy. To s sebou přineslo zdravotní a psychické problémy, které ruku v ruce se smrtí matky a partnerskou krizí autorku (alias hlavní hrdinku) zavedly až na hranici vlastních možností. Musela se vzdát snahy o naplnění role dokonalé matky, dcery, partnerky a spisovatelky, provést zásadní krok, přerušit pracovní dráhu a úplně vypnout.

Při líčení nálad a duševního stavu si hrdinka vypomáhá vymyšlenými postavami, odnožemi vlastního já. Zdařile tak nastoluje až schizofrenní situaci odehrávající se v hlavě snad každého z nás. „Nikdy to není dost dobrý“ zní motto Megery, jež je zachycená jako tlustá domina s bičem a vyčesaným drdolem. Pomáhají jí sestry Soudkyně a Otrokářka, které prosazují myšlenky typu „všechno je tvoje vina“ a „neseš za to odpovědnost“. Později, po absolvování terapie, se z hrdinčiny hlavy osvobodí další postava, kreativní malá Centje. A Megeru zčásti nahradí Kvočna, vnitřní pečující matka. Ano, opravdu je znázorněna jako slepice, a v ilustracích se objeví třeba i s hrdinkou v posteli. Vedle sebe tak leží fiktivní Francine, Megera a Kvočna. Z odnoží ženina já dokáže autorka vytěžit řadu vtipných situací.

Mišmaš v hlavě se jí daří zachytit i graficky. Stránky jsou primárně stylizovány do podoby poznámkového bloku s linkami, evokujícího deníkové zápisky. Autorka pracuje s jednoduchými černobílými skicami sem tam vymalovanými vodovkami, s kolážemi i celostránkovými malbami. Klade důraz na emoční stránku, obličeje a těla tedy jen hrají nonverbální komunikací v podobě zvýrazněné mimiky a gestikulace, kresby mají znázorňovat pocity. A kdyby to náhodou nebylo zřejmé, jsou opatřené i titulkem. Například výbuch sopky je zbytečně popsán slovy vztek. Text obecně směřuje vstříc emocím, písmena jsou z větší části tučná a velká. Oomen částečně užívá prvky komiksu – občas si půjčuje posloupnost obrázků a bubliny – o komiks se ale přitom nejedná. Kategorie, do které by se kniha dala distributory zařadit, zkrátka chybí.

Ač nejde o odbornou knihu, i přes silnou osobní rovinu poskytuje dostatek informací odbornějšího charakteru. Dávkovány jsou pozvolna a srozumitelně. K tomuto účelu mají posloužit i autorkou oblíbené seznamy a výčty, ve větším množství jsou však bohužel spíše únavné. Oomen popisuje příznaky menopauzy, její fáze, příčiny a také možnosti, jak ji (ne)léčit skrze farmaceutický průmysl – přitom například zjišťuje, že tzv. hormonální substituční terapie vede jen k odsunutí příznaků a je nebezpečná. Tady se o žert postaral sám nakladatel, když na konec knihy vsunul reklamu na doplněk stravy pro ženy procházející obdobím klimakteria, byť zvolil produkt, který se v anotaci prezentuje jako alternativa ke zmíněné léčbě.

Cesta hrdinky od panických stavů a hledání jejich příčin přes hledání cest, jak z toho ven (cvičení jógy, esoterika, návštěva psychologa a vykřičení se z dětského vzteku na rodiče), až po smíření se sama se sebou je místy zdlouhavá a podávaná až přehnaně emotivně a zveličeně, i s přihlédnutím k danému tématu. Ne náhodou autorka přirovnává komunikaci s ženou v přechodu ke komunikaci s puberťákem. Nevybočuje tedy příliš ze svého předchozího psaní – proslavila se zejména sérií Jak přežít…, kde je ústřední hrdinkou pubertální dívka Rosa.

Přesto autorka zajímavou a přístupnou formou (jak po grafické stránce, tak subjektivním uchopením) otevírá téma, které se objevuje spíše v odbornějších pracích a v publikacích zahlcených textem. Může tak lépe oslovit ženy ve středním věku, které by rády získaly nějaké informace bez lékařského slovníku v ruce. Tady jsou navíc v hlavní roli právě ony – a ztotožnění může v českých poměrech fungovat i přesto, že hrdinka je bisexuálka a umělkyně.

 

© Martina Siwek Macáková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 10 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   62%čtenáři

zhlédnuto 307x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce