Stehlíková-Babyrádová, Hana: Tělo – výraz – obraz – koncept

Stehlíková-Babyrádová, Hana
Tělo – výraz – obraz – koncept

recenze kultura

Problematika různých teoretických přístupů k lidskému tělu a jeho tematizace ve výtvarném umění je aktuální a živelně proměnlivá, kniha ji však zpracovává fragmentárně a diskutabilně. Podnětnější jsou v ní možná texty týkající se konkrétních výtvarníků a také připojené rozhovory.

Tělo dostaneme pouze jedno
Hana Stehlíková-Babyrádová
a kol.: Tělo – výraz – obraz – koncept. Dokořán, MUNI Press 2018, 250 s.

Jak současné umění tematizuje tělo a tělesnost? A jak se úzké vztahy mezi tělem a duší odrážejí „v tradičním pojetí těla v zrcadle kultury“? Jak se umělci fotící vlastní těla vyrovnávají se studem? A jak se pro ně stárnutí a tělesné opotřebení stává obecnějším znakem situace celé Země? I na tyto otázky hledá odpověď kolektivní monografie Tělo – výraz – obraz – koncept.

Na lidské tělo studie nahlížejí z různých úhlů: setkáme se s tělesností viděnou prizmatem psychosomatiky a psychoterapie, ale přiblíženy jsou i postmodernistické koncepce. Úroveň příspěvků značně kolísá. Některé jen nepříliš invenčně recyklují nářky na obecný úpadek těla a sexuality v době kapitalismu, jiné pasáže až nekriticky vyzvedávají jen jeden přístup, aniž by ho hlouběji rozebraly nebo připomněly, že může mít jistá rizika. Například o holotropním dýchání se dočteme, že je to „vysoce účinná metoda léčení“, což zní jako slogan z propagačního materiálu původce této metody Stanislava Grofa. Některé kapitoly si i lehce odporují: jestliže se v jedné nepřesně a příliš paušálně píše, že v minulosti umělci věnovali pozornost především kultu krásného a zdravého těla, v jiné se přesněji říká, že třeba pro středověkou senzibilitu byla důležitá i témata jako mučení a tělesné znetvoření. Jinde zase zaznamenáváme až příliš mravokárný tón, s nímž jsou kritizováni umělci destruující vlastní tělo, a místo toho je jim bodře doporučováno, aby se daný provinilec „zaměřil na vztahovost“. Autor příspěvku příliš nereflektuje, že existence umělce je specifická a v občanském smyslu nebývá zrovna příkladná. Určitá míra „sebestravování“ může být daní, kterou tvůrce prostě platí za svoje dílo – plné uzdravení a kompletní „normalizace“ by u něj mohla znamenat, že současně přestane být umělcem…

Podnětnější se pak jeví texty týkající se konkrétních výtvarníků a také připojené rozhovory se slavnou Veronikou Bromovou, ale také Lubošem Plným, Marií Tomanovou a Lissou Riverou, kurátorkou pozoruhodného newyorského Musea sexu, o kterém u nás opakovaně vysílal ČroWave.

Luboš Plný (nar. 1961) je uznávaný malíř a konceptuální umělec, o němž se v textu mimo jiné dozvídáme, že prošel řadou civilních povolání včetně toho, že absolvoval hrobnický kurz. Trpěl insomnií a velmi pečlivě studoval lidská těla v anatomických atlasech a při pitvách. „Tělo jako takové jej fascinovalo po celý život“ a jeho studium je pro něj „autoterapií“. Někteří jeho kresbu a malbu charakterizují jako „anatomické autoportréty“, do nichž zapojuje i skutečné rentgenové snímky.

Naopak Marie Tomanová fotografuje vlastní tělo, jež zasazuje do přírodních zákoutí a „vyzývá tak diváka k přemýšlení o bezprostřední spjatosti nahoty figury s ‚nahotou naturálního univerza‘“. Jedním z jejích témat je „splynutí těla a lůna přírody“, fyzično tělesné konfrontuje či někdy snad i identifikuje „s fyzičnem přírodním“. Při pohledu na působivé snímky je možné meditovat nad „univerzálním pronikáním lidského a přírodního světa“, nad omezeností okamžiku daného jednotlivci a takřka věčným trváním světa přírody.

Kniha zřejmě vychází z vysokoškolské práce a působí trochu rozpačitě. Každopádně ale ukazuje na aktuální téma, které získává nové dimenze simulací tělesnosti ve virtuální realitě nebo díky provokativním expozicím, jako je VOAYER GALLERY na pražském Václavském náměstí, razící heslo „Lidé jsou umění“. V jejím interiéru se živí modelové a modelky ukazují svlečení, maximálně vybavení kuklou či škraboškou na obličeji, a to dokonce i v biblických souvislostech: například ve stylizované scéně z Michelangelova stvoření Adama, v níž obří ruka ukazuje na vystaveného člověka (doslova tak, jak jej Pán Bůh stvořil), nebo ve scéně vegetací obrostlé stěny, jež zase vyvolává asociace Ráje, stavu člověka před prvotním pádem. Mezi účinkujícími jsou podle mých poznatků sliční pornoherci, ale také lidé neodpovídající svými rozměry většinovým představám o lidské kráse a zvláště „přiměřené“ tloušťce, kteří svým vystavením prý získávají větší sebevědomí. Tomu, aby se svlékl i návštěvník a načas se sám stal exponátem, se organizátoři nijak nebrání. Jestli je možné něco takového považovat za umění je nanejvýše sporné (i když tam návštěvník přijde jako do galerie a bude vystavené takto vnímat). Může ale přispět k uvědomění si toho, oč se snaží i kniha Tělo – výraz – obraz – koncept. Totiž že tělo dostaneme pouze jedno, ať ho milujeme nebo odmítáme. Jak říká americká koučka a spisovatelka Chérie Carter-Scott, jež je v knize citovaná (a které česky vyšly tři publikace): „Bude s vámi od chvíle, kdy se nadechnete, až do posledního úderu srdce. Vztah mezi vámi a vaším tělem je nejzákladnějším vztahem vašeho života. Je to projekt, na jehož základě budou vybudovány všechny ostatní vztahy.“ I když mnozí tento „projekt“ pojímají tak, že se svým tělem chtějí tvořivě pracovat a nově ho formovat: svoje těla prostřednictvím operací vnějškově připodobňují nelidským živočichům, případně si, jako francouzská umělkyně Marion Laval-Jeantet ve své performanci May the Horse Live in Me z roku 2011, nechávají do těla po dobu několika měsíců injekčně vpravovat koňské imunoglobuliny a vytvářejí si tak toleranci vůči látkám přirozeně obsaženým v koňské DNA. (Po této přípravě si pak v rámci rituálu pokrevního bratrství nechala před diváky do těla implantovat koňskou krevní plasmu, nazula si speciální, chůdy připomínající koňské končetiny a „několik minut promlouvala s koněm“ – výsledné stvoření tedy vypadalo jako podivný šestinohý a dvouhlavý kentaur.) Jiní se zase snaží o překračování hranice člověk – rostlina, jako Petr Štembera, který si v 70. letech pod názvem Štěpování vštěpoval do své paže větvičku. I když je Štembera v knize stručně zmíněn, celkově recenzovaná kniha zachycuje z této bohaté škály jen zlomek a čtenáře přímo provokuje k dalšímu studiu a vlastnímu objevování.

 

Na podobné téma:
Taťána Petrasová
a Pavla Michalíková: Tělo a tělesnost v české kultuře 19. století
Martin Soukup: Tělo: čichat, česat, hmatat, propichovat, řezat
Martin Soukup: Tělo 2.0
Blanka Činátlová: Příběh těla

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 15 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.