Plokhy, Serhii: Černobyl: historie jedné katastrofy

Plokhy, Serhii
Černobyl: historie jedné katastrofy

článek historie

Jak se vyvíjel vztah ukrajinských literátů k černobylské elektrárně? Jak se změnil po katastrofě? Jak pojmenovat něco, pro co dle mnohých „není slov“? A co z havárie vyvozují dnes?

Černobylská jaderná havárie na stránkách ukrajinských knih
Serhii Plokhy
: Černobyl: historie jedné katastrofy. Přel. Petr Kovařík, Jota, Brno, 2019, 399 s.

„Vystupovala jsem z přecpaného trolejbusu a první, čeho jsem si všimla, sotva jsem došlápla na chodník, byla změna osvětlení: nad ulicí visel na severní polovině oblohy jak horský hřbet bouřkový mrak neuvěřitelné, nevídané zářivosti, jako by byl rozsvícen zevnitř, a západ pod ním hořel studeným, jaksi kovovým leskem – jako v atmosféře jiné planety. Vzpomínám si na fascinované kolemjdoucí, jejichž tváře zalévala chimérická zář… Byla-li bych požádána, abych vyjmenovala všechny případy absolutní, ‚nadlidské‘ krásy, které jsem kdy v životě viděla, té krásy, po níž toužili romantici a kterou Rilke tak přesně nazval ‚počátkem hrůzy, jejž právě že snesem‘, pak by se na prvním místě neobjevila milánská katedrála ani západ slunce nad Atlantikem viděný z okna letadla, ale těch pár minut radioaktivního sněhu na kyjevském Vítězném náměstí dne 26. dubna 1986. Nikdy předtím ani potom jsem takové nebe neviděla – a dala bych hodně za to, abych ho už nikdy nespatřila.“ Těmito básnickými slovy, svědčícími o hrůze i okouzlení, se ukrajinská spisovatelka Oksana Zabužko pokusila vyjádřit svoje pocity z černobylské havárie (česky Jak si ochočit apokalypsu, Větrné mlýny, 2015). Jde o jeden z mnoha pokusů, jak tehdejší katastrofu, s jejímiž následky se tamní obyvatelé i příroda stále vyrovnávají, slovně uchopit.

Modernizace pod rouškou ruské kultury
Renomovaný ukrajinsko-americký historik Serhii Plokhy v části své knihy Černobyl: historie jedné katastrofy popisuje, jak se v tomto směru vyvíjely postoje právě ukrajinských spisovatelů. Autor se specializuje na dějiny Ukrajiny, takže černobylskou havárii líčí v kontextu sovětské politiky a ekonomiky, přičemž (mimo jiné) nevynechává ani složité postoje Ukrajinců k jádru. V polovině šedesátých let se podle něj ukrajinští komunisté „vrhli na jadernou energetiku jako na symbol modernosti – jejich republika se konečně stala členem exkluzivního jaderného klubu.“ Podle zmíněného historika byli spisovatelé ochotni přehlížet skutečnost, že modernost na Ukrajinu přicházela spolu s ruským jazykem a kulturou – s nově vznikající elektrárnou se totiž začala v ukrajinském regionu Polesí rozrůstat i nemalá ruskojazyčná enkláva. A podobně jako tomu bylo u většiny ukrajinských měst ve dvacátém století, do Prypjati (rusky Pripjať) se začali stěhovat ukrajinsky mluvící venkované a pozvolna se z nich stávali lidé mluvící rusky. Ukrajinští intelektuálové tedy čelili těžké volbě: „pokud jejich národ nepřijme modernost, nebude mít budoucnost, ale její přijetí současně znamenalo vzdát se národní jedinečnosti.“ Mnozí z nich se rozhodli elektrárnu v Černobylu přijmout, už se ale příliš nezabývali jazykem a kulturou lidí, kteří ji vedli. „Ve svých knihách se tvářili, že podniky vedou ukrajinsky mluvící Ukrajinci.“ První, kdo jadernou elektrárnu s ukrajinským národem a kulturou spojoval, byl pětašedesátiletý ukrajinský dramatik a scénárista Oleksandr Levada (1909–1995), mimochodem nevlastní otec sociologa Jurije Levady, který v Moskvě založil i u nás relativně známé Levadovo centrum pro studium ruského veřejného mínění. Roku 1974, dva roky před spuštěním prvního reaktoru v Černobylu, byla v Kyjevě inscenována Levadova hra o výstavně elektrárny Ahoj, Prypjati. Plokhy zde podotýká, že Levada v této hře ruské kulturní „přivlastnění“ ukrajinského regionu ignoroval, například i v tom smyslu, že veškeré postavy byly pouze Ukrajinci. „Divadelní konflikty mezi moderností a tradicí, industrializací a prostředím se odehrávají v ukrajinské společnosti, která je z definice jazykově a kulturně ukrajinská. Tato kulturní idyla ignorovala problém rusifikace, který se implicitně projevoval v modernizačních projektech, plánovaných a prováděných celosvazovými orgány,“ vyčítá Plokhy po letech Levadovi.

Svatba Ukrajinky s Atomem
Další autorem, který téma pojal oslavně, byl Ivan Drač (1936–2018). V roce 1976 vydal sbírku básní, v níž mezi hlavní témata patřil technologický pokrok, který představovala právě černobylská elektrárna. V básni s názvem Legenda o Polesí, jež se v jeho česky vydaných knihách zřejmě nevyskytuje, se řeka Prypjať v podobě ukrajinské dívky provdá za Atoma, který právě přišel do jejího kraje. Své vlastní pocity nechává stranou s vírou, že svým skutkem dobře poslouží svému lidu. „Oddám se mu ve svazku manželském a se vším se mu svěřím,“ prohlašuje řeka, jež se změnila v dívku. „Nastal čas, abych právě tak sloužila lidem / Nechte mého Atoma pomáhat Dněpru a Donbasu.“ Útlá kniha byla oceněna Ševčenkovou cenou za literaturu, nejvyšším ukrajinským oceněním tohoto druhu, a později Státní cenou za literaturu. Podle Plokhyho nic nenaznačuje, že by v době, kdy psal tyto verše, které mu pomohly zlepšit si postavení u úřadů, v pozitivní sílu jaderné energie skutečně nevěřil. Později ale „svého nadšení pro jadernou energii a znárodnění atomu po nehodě litoval“. V květnu 1986 byl totiž Dračův syn Maksym, v době nehody student medicíny, „poslán do zakázané zóny zajišťovat lékařskou kontrolu nad oblastí a kontrolovat radioaktivitu dopravy do oblasti a ven z ní.“ Kvůli vysokým dávkám záření a nedostatku ochrany vážně onemocněl a následky této nemoci trpěl i další léta. To pochopitelně znamenalo změnu Dračova postoje k celému tématu. To, co se s Ukrajinou stalo, považoval za jadernou apokalypsu. V Černobylské madoně personifikovanou řeku Prypjať nahrazuje obraz Panny Marie, v ukrajinské tradici Bohorodičky. „Ohnivý kříž a na něm a v něm / Můj syn hoří v ohnivém kruhu,“ říká Bohorodička v jedné pasáži. „Ruce mu přibili atomovými hřeby / rty mu hoří pekelnou bolestí.“ V souvislosti s dřívějším přesvědčením o pozitivní moci jaderné energie spisovatel podotýká, že: „Sůl poznání je plodem pokání.“ A jak Plokhy dodává, kál se opravdu usilovně. Dračův nový pohled na Černobyl se počátkem roku 1988 objevil v tisku. V následujících dvou letech se spisovatel stal jedním z vůdců Ruchu, lidového hnutí (později politické strany), které Ukrajinu „dotlačilo k demokratické revoluci“. Tato revoluce přispěla k rozpadu Sovětského svazu a k vytvoření nezávislého ukrajinského státu. „Černobyl námi skutečně pohnul, ukázal nám, že stojíme na okraji propasti a že veškeré naše kulturní úsilí je marnost nad marnost, zbytečné úsilí, růže pod koly buldozeru,“ upozorňoval Drač na podíl černobylské havárie na „probuzení“ ukrajinské společnosti.

Ani lézt, ani křičet
Podobný obrat prodělal Volodymyr Javorivskyj (nar. 1942), jehož jméno je ale v knize Černobyl: historie jedné katastrofy uvedeno chybně (a česká vydání zmiňovaných románů kniha žel zcela přechází). Javorivskyj dokonce původně patřil k prvním propagátorům jaderné energie na Ukrajině. Román Řetězová reakce z roku 1978 stavbu elektrárny „oslavoval jako triumf komunistické modernosti a symbol ukrajinského vstupu do moderní éry. Obavy ohledně bezpečnosti jaderných reaktorů odmítal jako přehnanou reakci na americké bombardování Hirošimy a Nagasaki a tvrdil, že pro takové obavy existují legitimní důvody pouze v kapitalistickém světě.“ Brzy po katastrofě se ale změnil z nadšence pro jádro až ve „fanatického bojovníka proti němu“. Po čase stráveném v zakázané zóně elektrárny a vnímaném jako pokání napsal román Marie s pelyňkem na konci století (1987), jenž česky vyšel jako Marie z Černobylu (Odeon, 1990). Hlavní postavou románu je matka Marie, která se musí vyrovnat s mnoha morálními a fyzickými ranami včetně smrti manžela. Výbuch autor líčí z více perspektiv, například i z hlediska zvířat, která se ničím neprovinila: „Na ploše kolem elektrárny hoří kusy paliva, které sem dopadly po výbuchu. V blátivých kalužích vybuchují světelné gejzíry, syčí a bublají, zanechávají výmoly, ze kterých vylézají malátné, polomrtvé ropuchy, ale utéci už nemohou. Už nemají sílu ani lézt, ani křičet.“ V knize se projevuje autorův zájem o myšlenku osobní odpovědnosti za vlastní činy. Oles Hončar, nejznámější ukrajinský spisovatel konce 60. let, po vydání knihy Javorivskému napsal: „Tvými slovy oslovuje svět černobylské éry se svými bolestmi a nadějemi samotná Ukrajina.“ Dodejme, že Javorivskyj byl opakovaně zvolen poslancem ukrajinského parlamentu za různé politické strany a nyní je členem Bloku Juliji Tymošenko.

Moudrost žížal
Dalším literátem, který se politicky angažoval v kauze Černobylu, je Jurij Ščerbak (nar. 1934). V roce 1988 pomáhal uspořádat první skutečně masovou demonstraci v Kyjevě, která nebyla pod kontrolou strany, a spoluzakládal též první ekologickou organizaci na Ukrajině, nazvanou Zelený Svět (Zelenyj Svit). Ščerbak, vzděláním lékař, strávil v zakázané zóně kolem Černobylu krátce po výbuchu tři měsíce a hovořil tam s vědci, obsluhou elektrárny a likvidátory. Kapitoly ze svého dokumentárního románu začal publikovat v liberálním moskevském časopise Junosť (Mládí) v létě 1987 a dokončil ho o rok později, v překladu pak vyšel i česky jako Černobyl (Praha: Práce, 1990). Přináší autentické hlasy pamětníků, které nahrával na magnetofonový pásek, takže dílo nejen formálně předjímá slavnou knihu běloruské nobelistky Světlany Alexijevičové Modlitba za Černobyl - Kronika budoucnosti (Pistorius & Olšanská, Příbram, 2017). Ta přináší fragmentární autentické výpovědi, které se týkají více dimenzí, například náboženské (návrat do kostelů) nebo přírodní. Drasticky působí její výjevy hromadného usmrcování domácích zvířat, která byla po výbuchu ponechána v opuštěné zóně. Když tam posléze přišli najatí myslivci, aby je postříleli, kočky i psi k nim s nadějí, či dokonce radostně přibíhali, protože zase slyšeli lidský hlas, jemuž důvěřovali. Respondenti Světlany Alexijevičové mluví s obdivem o moudrosti mnoha živočichů, kteří se po katastrofě instinktivně schovali či zalezli co nejhlouběji (jako žížaly), zatímco reakce lidí byla mnohem pomalejší a celkově hloupější. Někteří obyvatelé města Prypjati se nejprve horlivě vystavovali slunci (a záření) a byli nadšení z toho, jak jejich kůže rychle tmavne.

Plokhyho přehled je podnětný, i když v některých ohledech sporný. Kupříkladu podle ukrajinistky Rity Kindlerové není vždy zcela jisté, nakolik bylo „proatomové“ nadšení ukrajinských spisovatelů upřímné. Ostatně na názor ukrajinských spisovatelů se podle ní v oné době „nikdo neptal“. Co se týče zmiňovaného kulturního přivlastnění Ukrajiny Rusy, to bylo podle ní cosi, co v té době „byli nuceni všichni ignorovat. Ukrajina byla tehdy stěží výhradně ukrajinskojazyčnou zemí, nepočítáme-li zapadlé vesničky s dialekty a západ země, především Halič.“

Každopádně celkově Plokhy konstatuje, že rebelující intelektuálové, veteráni disentu i spisovatelé formálně loajální režimu jako Ivan Drač nalezli v Černobylu „novou kauzu, kterou přidali ke svému předchozímu programu politické svobody, lidských práv a rozvoje ukrajinského jazyka a kultury. Poukazování na tuto novou věc se ukázalo být při mobilizaci široké podpory pro politický program účinnější než cokoliv, co do té doby prosazovali. Právě černobylská otázka umožnila disidentům a rebelujícím intelektuálům narušit společnou frontu komunistických orgánů, protože postavila regionální elity proti nadřízeným v Moskvě.“ Černobyl také podle autora (i mnoha jiných odborníků) znamenal počátek demontáže komunistického režimu. Obyvatelé totiž pod vlivem havárie požadovali od vlády čím dál více informací a pod tímto tlakem se začala oficiální kultura utajování pomalu hroutit. Právě u zmíněné Alexijevičové pak výrazně zaznívá názor, který v knize vyslovuje jeden z jejích respondentů, že havárie byla jakousi odplatou za příliš rychlou a zbrklou industrializaci. Mnozí zaměstnanci elektrárny pocházeli z venkova, takže ve dne pracovali u reaktoru a večer šli ručně obdělávat svoje políčka. Jako by se jejich vědomí pohybovalo ve dvou dobách: kamenné a atomové. „Sovětský člověk“ proto možná plně nechápal sílu strojů, které měl v rukou. Někteří z mluvčích v Modlitbě za Černobyl – prostých občanů – také vyjadřují pozdní pokání, protože na zamlčování tragédie nesli svůj díl odpovědnosti nejen vedoucí představitelé, ale i stovky dalších lidí, kteří měli dostatek znalostí a informací, ale slepě a sebevražedně se podřizovali nesmyslným příkazům z vyšších míst.

Proti ruskému mesianistickému komplexu i proti antropocentrismu
U Ščerbaka jeden z mluvčích, dramatik Vladimir Gubarev, zasazuje katastrofu do širokého historického kontextu o opakujícím se sebeobětování obyvatel Sovětského svazu: nejprve trpěli pod tatarsko-mongolským jhem, čímž ale zastavili pochod těchto „pronárodů“ na Západ a zachránili Evropu, podruhé trpěli obsazením nacisty, čímž zachránili Evropu podruhé. A výbuch v Černobylu Gubarev trochu nabubřele pojímá jako planetární varování, jako „cenu, za niž klestíme cestu k zítřku“ celému lidstvu. (Autor tak recykloval typický sovětský – nyní ruský – mesianistický mýtus.) Naopak Oksana Zabužko událost interpretovala jako „terapeutický šok“, který u Ukrajinců „přebil“ trauma z hladomoru třicátých let. Tatáž spisovatelka také připomíná, že ukrajinští literáti, kteří debutovali na konci osmdesátých a na začátku devadesátých let a dnes tvoří hlavní proud nové ukrajinské literatury, jsou kritiky označováni za „černobylskou generaci“. K tomuto označení se sama hlásí, i když současně vysvětluje, proč se její vrstevníci tématu Černobylu ve své beletrii možná (zatím) trochu vyhýbají: „Nezáleží na tom, že nikdo z nás nic kloudného o Černobylu nenapsal. Do literatury jsme opravdu vstoupili tou dírou v sarkofágu – zničehonic do otevřeného prostoru jazyka, s plnými plícemi znečištěného vzduchu a hlubokým, euforickým výdechem: ‚Já mohu mluvit!‘ A že ‚mluvit‘ jsme měli právo po všech těch 53 letech ukrajinského mlčení. Není proto divu, že na tragédii z roku 1986 ještě nedošlo.“ Jako by pro tuto obludnou událost ještě „nebylo slov“.

Poučení vyvozovaná z černobylské havárie jsou různá: někteří plným právem poukazují na všeobecný šlendrián provázející výstavbu v SSSR, tedy včetně tamních jaderných elektráren, a nezodpovědnost jejich personálu, jiní událost vnímají obecněji. Sama Zabužko interpretuje pozdější havárii ve Fukušimě jako jakési pokračování Černobylu: „Nevylučuji, že v následujícím století – samozřejmě za předpokladu, že lidstvo do té doby přežije – budou Černobyl a Fukušima v očích našich potomků vypadat jako události zcela synchronní.“ Literátka připomíná i fotografii, na níž zemětřesením vyděšená japonská panda objímá nohu člověka, což u Zabužko vyvolává pocit studu i podivení: „Oni nám stále ještě věří! Mají nás za starší, za ‚dospěláky v domě‘, a když se dům začne třást, hledají spásu u nás; myslí si, že jsme rozumnější…“ Pohled do starších černobylských knih ovšem ukazuje, že spisovatelé se snaží tamní přírodě dávat hlas už dlouho. Je ale otázka, jestli katastrofální výbuch předvídali a předjímali, jako se to podle Zabužko povedlo Andreji Tarkovskému a jeho filmu Stalker (1979). Což už by ovšem bylo téma na jiný článek.

 

© Jan Lukavec

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.