České literární centrum (Ondřej Buddeus)

České literární centrum (Ondřej Buddeus)

aktualita beletrie česká

Komentář Ondřeje Buddeuse k aktuální situaci Českého literárního centra: „Jedním z důvodů mé výpovědi byla prudce sestupná tendence v komunikaci ředitele MZK Tomáše Kubíčka se mnou v roli vedoucího, a to do té míry, že představovala zásadní přítěž v praktickém fungování centra.“

Důvody mého odchodu: neshody i nevole a radikální změny na obzoru

České literární centrum oficiálně vzniklo k 1. 1. 2017 a jeho zřízením Ministerstvo kultury ČR pověřilo svou příspěvkovou organizaci Moravskou zemskou knihovnu v Brně. Centrum vzniklo jako 4. sekce MZK se sídlem v Praze a fakticky funguje od dubna 2017. Prvním vedoucím se stal Petr Janyška, který rezignoval před uplynutím zkušební doby v březnu téhož roku a kterého jsem ve vedoucí funkci vystřídal jako další kandidát, jenž úspěšně absolvoval konkurz na místo ředitele ČLC. Redakce iLiteratury mě požádala, abych zformuloval důvody ukončení své práce v Českém literárním centru a to, jak vnímám chystané změny v centru.

Výpověď jsem podal na začátku května letošního roku ve víře, že se jedná o nejvhodnější termín, který neohrozí kontinuitu práce ČLC. Považoval jsem čas do začátku prázdnin za dostatečný pro vyhlášení výběrového řízení a letní měsíce pro zapracování a orientaci v agendě centra, která je pro letošek již rozplánována až do prosince a figuruje v ní sehraný tým. Jedním z důvodů mé výpovědi byla prudce sestupná tendence v komunikaci ředitele MZK Tomáše Kubíčka se mnou v roli vedoucího, a to do té míry, že představovala zásadní přítěž v praktickém fungování centra. V rozhodnutí podat výpověď jsem se utvrdil na základě informace ředitele z konce dubna, kdy mi bez udání důvodu zapověděl prezentovat Radě ČLC práci za uplynulý rok, jak bylo dříve obvyklé. To jsem považoval v celkovém kontextu za dostatečně jasný signál, že je moje pozice pro fungování centra neudržitelná a na cestě jsou ty změny, které poodhalila tisková zpráva MZK a které nelze zakrývat zdáním běžného fungování.

ČLC se od začátku rychle rozvíjelo dle koncepce, jež byla v roce 2017 souhlasně přijata ministerstvem kultury, potvrdila ji Rada ČLC a nerozporovala ji ani odborná veřejnost. Aktivity centra se po dvou letech fungování již zřetelně promítají do programu ministerstva na podporu překladů z češtiny, kdy se práce ČLC odráží v žádostech o podporu nových knih v překladu či o podporu ukázek pro nakladatele. Programy a služby ČLC mají dobrou odezvu těch profesních skupin, jimž jsou určeny – tedy primárně překladatelům z češtiny, zahraničním i domácím nakladatelům, autorům vč. ilustrátorů a tvůrcům autorských knih, agentům, zahraničním bohemistům i studentům bohemistiky, zahraničním organizátorům a partnerům z řad literárních institucí, tuzemským partnerům ad.

Přestože koncepce vznikla konsenzuálně, strategie i způsob komunikace a práce s cílovými skupinami Českého literárního centra stejně jako hodnocení významu a potenciálu jednotlivých iniciativ, aktivit, spoluprací či typů podpory bylo předmětem trvalé neshody mezi mnou a ředitelem instituce. Přestože tedy zpočátku vznikla shoda v obecných cílech, scházela shoda v akcentech toho, co a jakými formami mezinárodní nakladatelská veřejnost potřebuje a v jaké kvalitě. Jak podporovat práci překladatelů z češtiny a jak jí vycházet vstříc, jak vnímat a podporovat potřeby autorské komunity, jak utvářet a hodnotit výstupy rezidenčních programů, jaký význam má čistě institucionální spolupráce a jaké je její místo ve strategii propagace malé literatury.

Tým ČLC pod mým vedením akcentoval rovným dílem strategickou i organickou práci s individuálními potřebami aktérů mezinárodní literární komunikace a upřednostňoval diverzitu literárního pole před budováním institucionálních konstruktů či cíli posilujícími primárně značku či pozici instituce ve vztahu k jiným institucím. Dělo se tak v dobré víře, že strategie podpory již existujících iniciativ a projektů, spolupráce s institucemi s podobnou hodnotovou orientací a důraz na to, aby aktéři literární komunikace byli vnímáni citlivě a jako adresáti služeb centra a nikoli jako zdroj k uskutečnění institucionálních záměrů, má dlouhodobější a dobrý efekt pro danou oblast kultury než snahy o její přísně hierarchizované řízení. V tomto smyslu jsem chápal roli ČLC jako mediátora literární komunikace, která slouží sebevědomé propagaci české literatury v zahraničí, a to na všech úrovních literárního provozu a knižního trhu. A právě v těchto oblastech mezi mnou a ředitelem MZK nepanovala shoda a výsledkem byla, navzdory současnému plnění zadaných úkolů, perpetuální nespokojenost, negativní kritika práce centra a týmu a nedůvěra v jeho cíle a projekty.

Kritiku si práce ČLC vysluhovala například rozsáhlými aktivitami v oblasti autorské mobility s argumentem, že ČLC funguje jako „cestovní kancelář“. Za uplynulý rok bylo skutečně vysláno prostřednictvím otevřené výzvy a připraveno ve vlastní dramaturgii ČLC bezmála 100 autorských prezentací v zahraničí (za celou dobu působení ČLC, tedy zhruba dva a půl roku, je to ke 160 reprezentačním výjezdům). Nepovažoval jsem takovou výtku za oprávněnou už proto, že mobilita informací a profesionálů je systémovou nikou ČLC. V situaci, kdy spravuje dotační titul na podporu překladu českých knih ministerstvo kultury a MZK má na starosti veletržní agendu, je práce s informacemi a mobilitou přirozeným teritoriem aktivit centra.

Jiným momentem nespokojenosti s prací ČLC ze strany vedení byl nízký počet překladových publikací ve strategických oblastech s výjimkou Německa, kde ČLC v roli servisní organizace doplňovalo přípravy Lipského veletrhu 2019. Anglosaské prostředí, kde objem překladové literatury celkem tvoří 5,6 % knižního trhu (pro srovnání: v ČR je to 36 %), je podobně jako frankofonní či hispánská oblast jedním z nejdůležitějších a zároveň nejkomplikovanějších knižních trhů, kde navíc není možné z řady důvodů navázat na konsekventní práci a početnost místních překladatelů, jako je tomu například v Polsku, Německu či východní Evropě. Práce v této oblasti je tedy dlouhodobá a nelze počítat s bohatými výsledky během dvou let existence bez výrazně nadstandardní investice a programu.

Z téhož důvodu nelze srovnávat činnost ČLC ani s aktivitami při přípravě českého hostování na Lipském veletrhu, který je jednou z největších událostí knižního světa. Práce ČLC neměla ve strategických oblastech velkých jazyků výhled na událost, jako je čestné hostování pod heslem AHOJ Leipzig. Spočívala v provozní agendě (autorské výjezdy, rezidenční pobyty, otevřené výzvy, informační servis), z níž je do strategických oblastí namířena jen část činnosti. Čestné hostování na veletrhu a činnost ČLC také nelze srovnávat z hlediska investice – rozpočet na Lipsko 2019, udává se asi 23 milionů korun, byl bezmála třiapůlkrát vyšší, než je roční rozpočet na provoz ČLC. Práce ČLC byla ovšem kriticky srovnávána s prací lipského týmu.

Přestože aktivity centra se rozvíjejí koncepčně a ČLC se může prokázat výstupy u cílových skupin, pro něž vytváří služby a programy (rezidenční program pro překladatele z češtiny v ČR, akce a semináře pro nakladatele a překladatele v zahraničí, nakladatelské zájezdy, rezidence pro české autory v ČR i zahraničí, publikace pro zahraniční nakladatele a informační servis prostřednictvím rozsáhlých stránek czechlit.cz a sociálních sítí, agentážní aktivity a poradenský servis, programy pro studenty bohemistik v zahraničí a spolupořádání Ceny Susanny Roth s Českými centry, spolupořádání akcí s organizátory v zahraničí a podpora akcí prostřednictvím transparentního programu otevřené výzvy vyhlašované několikrát ročně – tedy velké množství větších a menších událostí různých formátů směřované ke početné skupině profesionálů i k širšímu publiku především v zahraničí), permanentní nevole a nedůvěra a z ní vyplývající kolaps komunikace vedly k tomu, že pro mě nebylo dále možné v daném ovzduší rozvíjet činnost ČLC.

V návaznosti na vše výše řečené nebylo v posledním období možné přehlédnout ani signály toho, že vedení MZK má zájem v dohledném horizontu změnit personální strukturu a revidovat existující agendu centra, tedy udělat změny, které jdou proti profilaci ČLC pod mým vedením. Takové profilaci, která byla v únoru t. r. za přítomnosti náměstkyně K. Kalistové a ředitele MZK prezentována ministrovi a všemi přítomnými chápána a hodnocena kladně. Ostatně rapidní vývoj ČLC a jeho aktuální podoba se potvrdily jako kýžený evropský standard tím, že bylo ČLC nyní přijato do sítě nejvýznamnějších evropských institucí typu ČLC zvané ENLIT, kde je jediným členem ze zemí Visegrádu.

Minulý týden byla po jednání rady ČLC (soupis členů je neaktuální, jelikož ČLC nebylo vedením obeznámeno o změnách v obsazení rady) vydána MZK tisková zpráva, jíž se oznamuje, že se novým vedoucím (s dočasným ročním pověřením) stává Martin Krafl. Zásadní informace o tom, kam nyní bude ČLC směřováno, je z mého pohledu obsažena ve vyjádření: „Tímto krokem dochází k dočasnému organizačnímu sloučení stávající činnosti ČLC a prezentace současné české literatury na zahraničních veletrzích zajišťované MZK.“ V citaci M. Krafla se dále dočteme, že chce „[...] v souladu se stanoviskem Rady ČLC v červnu 2020 představit novou strategii činnosti ČLC včetně jejího personálního zabezpečení“.

Dočasně jmenovaný vedoucí má tedy za rok představit (a nikoli předložit k projednání) nový koncepční materiál. Formulace z tiskové zprávy napovídá, že se potvrzení ve funkci předpokládá. Dočasné organizační sloučení ČLC a veletržních aktivit MZK tím přestane být dočasné. Z tiskové zprávy také vyplývá, že se ČLC zřízené a vedené podle dosavadní koncepce jako státní literární agentura přemění v servisní oddělení veletržní činnosti MZK, kterou knihovna zajišťovala už před vznikem centra, a tato činnost bude posílena o rozpočet a úvazkovou kapacitu ČLC.

Obávám se, že centrum přestane fungovat ve smyslu a rozsahu svého dosavadního působení, či tak bude fungovat jen omezeně, protože mu připadnou úkoly spojené s provozem prezentací na knižních veletrzích, jež dosud nevykonávalo. Pokud by se tak stalo, vnímám to jako krok zpátky a proti tomu, za jakým účelem žádala profesní veřejnost zřízení centra a s jakým cílem je ministerstvo kultury zřídit nechalo. Tedy jako rozhodnutí proti veřejnému zájmu literárního pole i proti zájmu zřizovatele. Děje se tak v okamžiku, kdy výjimečná investice ministerstva do projektu Lipska (23 milionů korun) končí a MZK se tak vrací ke své předchozí praxi veletržních prezentací a míří k hostování na varšavském veletrhu.

Neznám důvody, proč jmenování nového vedoucího proběhlo bez veřejného výběrového řízení s nezávislou komisí, jako tomu bylo koncem roku 2016 přímo na půdě ministerstva, které vznik centra tehdy stanovilo jako jednu ze svých priorit. Martin Krafl by byl v otevřeném výběrovém řízení jistě silným kandidátem. Možnost jmenovat zaměstnance do funkce vedoucího je nezpochybnitelně v kompetenci ředitele příspěvkové organizace. Jmenování vedoucího bez transparentního výběrového řízení do čela jakékoliv instituce zajišťující veřejný zájem ale vždy komplikuje jeho legitimitu a situaci obecně. Rada, která odhlasovala jmenování nového vedoucího ČLC, je sestavena ředitelem MZK, má pravomoci poradního orgánu a byl jí představen jediný kandidát.

V souvislosti s výše uvedeným nyní dojde k přesunu Českého literárního centra z hlavního města do Brna, neboť jeho nově jmenovaný vedoucí zde sídlí, a k proměně ČLC se sídlem v Praze v „pražskou pobočku“. Sídlo ČLC v hlavním městě (přestože se jedná o dvě malé kanceláře) má ovšem ryze praktické důvody: v Praze se zdržuje největší část profesionálů knižní kultury, tj. velká i menší nakladatelství, velká část autorů, partnerské zahraniční instituty (Goethe Institut, Polský institut atd.), profesní spolky a svazy, mezinárodní knižní veletrh atd. Samozřejmě ne všichni aktéři knižní kultury, ale ve srovnání se zbytkem republiky většina těch, které má ČLC propojovat se zahraničím. Kvůli tomu - a i kvůli dostupnosti hlavního města - je sídlo a vedení v Praze logickou volbou.

Jako poslední a nemalý důsledek chystaných změn lze očekávat řízený rozpad stávajícího týmu ČLC na základě personální restrukturalizace, o níž v tiskové zprávě hovoří Martin Krafl. Obávám se, že ze zkušeného a profesionálního týmu, který je vedle zvládání zahraniční agendy a příslušné administrativy také adekvátně jazykově vybaven pro práci v teritoriích všech velkých jazyků i několika menších, možná zůstane jen torzo.

Na začátku roku 2017 existovala neostrá představa o konkrétní činnosti a všednodenní práci státní literární agentury České republiky, v roce 2019 má České literární centrum agendu a úroveň odpovídající evropským standardům. Rád bych za to poděkoval skvělému a obětavému týmu aktuálních i byvších kolegyň a kolegů z Českého literárního centra a blízkým spolupracovnicím a spolupracovníkům (Anežce Ciglerové, Michale Čičvákové, Jacku Colingovi, Barboře Grosman, Adéle Gálové, Vendule Ježkové, Šárce Krtkové, Tereze Kuglerové, Olze Stehlíkové, Sáře Vybíralové, Janu Zikmundovi, Nikole Wilde a Alžbětě Zmrzlíkové), kolegyním a kolegům z MZK, bez jejichž vstřícné energie a profesionality by rozjezd ČLC také nebyl možný, členkám a členům komise mobility ČLC a redakčnímu okruhu publikací, které ČLC připravuje stejně jako jejich překladatelkám a překladatelům, v neposlední řadě pak kolegyním a kolegům z partnerských institucí a organizací v ČR i zahraničí a všem, kdo přispěli vzniku a rozvoji Českého literárního centra. Speciální poděkování za zcela zásadní podporu české literatuře doma i v zahraničí bych rád adresoval náměstkyni Kateřině Kalistové z Ministerstva kultury ČR.

 

Na podobné téma:
Pavel Mandys: Otočka v kruhu
Ondřej Lipár: Řada zvláštních kroků
Nikdo se nikam nestěhuje – rozhovor s Tomášem Kubíčkem
Petra Hůlová, David Zábranský: České literární centrum je průšvih už definitivně
ČLC očima překladatelů české literatury do němčiny

© Ondřej Buddeus

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2174x

Inzerce
Inzerce