Iljašenko, Marie: Barometr do každé domácnosti

Iljašenko, Marie
Barometr do každé domácnosti

sloupek beletrie česká

Začalo léto, květiny mají žízeň. Hospodyně řeší problém: muškátům, které mají na balkoně, se nějak nedaří. Nevědí, čím to může být. Světla mají dost a zalévají je pravidelně. Možná jim chybí vítr? Já žádné muškáty nemám a asi nikdy mít nebudu. Ale možná si jednou koupím barometr.

Barometr do každé domácnosti

Před pár dny se ke mně donesl příběh Jakoba Koriela, slavného židovského kapitána tří pirátských galeon. Tento obávaný mořeplavec brázdil Karibské moře v honbě za španělským stříbrem a pouhý zvuk jeho jména vyvolával ve španělských kupcích takovou hrůzu, že se chvěli jako palmové listy za tropické bouře. V závěru života odešel Jakob Koriel do Galileje, kde vedl prostý a pokojný život, usadil se ve svatém městě Safed a napsal několik kabalistických traktátů.

Ach, plavit se tak v opačném směru, z Galileje na Jamajku, od muškátů na parapetu k mořím otevřeným všem větrům, říkám si. Nemáme-li galeonu, postačí zatím jen vítr. Vítr do každé domácnosti! Neboť vítr není přepych, ale základní potřeba každé hospodyně, stejně jako muškáty jsou její legitimace. Rovnováhu mezi muškáty a větrem lze pak obecně považovat za jeden z předpokladů štěstí. Kupujme proto vždy nástěnný barometr a korouhvičku, kupujeme-li truhlík.

Muškáty jako obraz dusného domova se objevily později. Jejich barvotisková zmnoženost patřila k městečku, ve kterém jsem prožila mládí. Myslím-li na rané dětství, cítím naopak vůni fialek, kterými voněla moje babička, stejně jako její staré polské pohlednice. Fialek, skořice a kardamonu. Babička ho vážila na lékárenských vahách s jazýčkem a miniaturními závažími a sypala do skleněných baněk. Kardamon, hvozdík, mák, ostropestřec.

Při práci jí pomáhaly ostatní lékárnice a mám dojem, že se všem říkalo Fira – Ester –, jen moje babička v té lékárně nebyla židovka. Naučila mě modlit se polský otčenáš a četla mi z Bible. Její Kristus byl dětský a laskavý. Kromě vah s jazýčkem a vycpaného kanárka vlastnila totiž babička ještě jeden poklad a nejsvětější relikvii – blankytný příkrov Bohorodičky. Nikdo jej nezdědil a nevím, co se s ním stalo po její smrti, stejně jako s ostatními poklady.

Vyrůstala jsem v protestantském křesťanském sboru a tam jsem už Bibli četla sama, každé ráno. S Bohem a o Bohu se tu mluvilo česky nebo také slovensky a někdy směsicí obou jazyků. Podstatnou částí těchto hovorů byly nejrůznější zákazy, ty běžné i ty někdy velmi kuriózní, později zrušené či vyžadované už jen napůl. Nesmělo se tu lézt po skalách, ale ani si holit nohy, nesmělo se moc fantazírovat o budoucnosti, zvlášť o nějakém cestování, neměla se poslouchat světská hudba a číst některé knihy.

Naštěstí byly tyto zákazy nepsané a někdy se dalo smlouvat. Tento Kristus byl tak trochu handlíř: za poslušnost a disciplínu sliboval věčný život plus spasení před peklem (tedy minus strach ze smrti) plus pokoj. Komoditu, před kterou mnozí dospělí neodolali. Mám dojem, že v tomto uzavřeném společenství našly skutečný domov dva druhy lidí: lidé od přírody tíhnoucí k vnitřnímu otroctví a lidé bytostně naprosto svobodní. Z perspektivy obou však byl jakýkoli neklid známkou toho, že je něco špatně.

Každý, kdo našel spásu a muškátový domov v náručí přísného protestantského Krista, milujícího nade vše pokoj, tedy prodělal cestu z duchovního Karibiku do duchovního Pacifiku, cestu Jakuba Koriela, který ve skutečnosti operoval především v Atlantiku, kde šířil hrůzu mezi španělskými kupci, kteří se chvěli jako palmy. Jen si to všechno představte, tu krásu, palmy, papáji, kokosy, kormidelníka s papouškem (nejčastěji skřehotajícím: Braaak), nezbednou opičku, palubní demokracii, neohroženého kapitána s náušnicí, vlajku s lebkou a hnáty, v případě Jakoba Koriela s lebkou, hnáty a židovskou hvězdou.

Židovský pirát je podobně nenormativní a zneklidňující jako židovský Kristus. Ačkoli ten je snad lépe představitelný. To je také Bůh mého raného dětství, Kristus z knih, z ikon, ještě ne ukřižovaný, ale už ne dětský, i on má v sobě něco z neohroženosti mořeplavce a nepohodlnosti piráta. Paktuje se s nejrůznějšími větroplachy a mění vodu ve víno. Čte kdejaké knihy, i rytířské romány, snad je kupuje u kupců na schodech chrámu. Především je však neustále v pohybu, je to tančící, vířící Kristus. Každé ráno vychází z domu a jakoby nic přechází dolinu Cedron, děsivý průsmyk, judský Sherwood, jeruzalémské Vrchlického sady.

A večer se tudy zase vrací.

 

Bianca Bellová: O inspiraci
Bianca Bellová: Proč nejsem feministka
Anna Bolavá: Vlaky, bezy a mrtvoly
Anna Bolavá: Ten, co mě operoval
Anna Bolavá: Ten, co srážel kaštany v parku
Anna Bolavá: Sloup nultý
Anna Bolavá: Ten, co odmítl trhat
Petr Borkovec: Můj jediný kamarád
Petr Borkovec: Nikdo nemiluje muže, který se upaluje v zrcadle
Petr Borkovec: Jaro a Shetlandské ostrovy
Petr Borkovec: S Biankou Bellovou v hotelu
Petr Borkovec: Úvod do veřejného čtení
Petr Borkovec: Spokojené nářky
Petr Borkovec: Kurzy kreslení ptáků za soumraku
Petr Borkovec: Writer in Residence
Petr Borkovec: Prázdniny teprve začínají
Petr Borkovec: Smutek a knihovnice
Milan Děžinský: Opožděné poděkování
Emil Hakl: Běží další kolo…
Emil Hakl: Setkání s drakem
Emil Hakl: Můj díl másla na hlavě
Emil Hakl: Bábel a dvě umrtvovačky
Emil Hakl: Potíže s uzlem
Petra Hůlová: Fackovací panák David Zábranský
Petra Hůlová: Můj příští román bude o vodě
Petra Hůlová: Him not?
Petra Hůlová: Vaculík, Mácha a Hakl na panelu
Petra Hůlová: Nezdařený pokus porodit do veřejného bazénu
Petra Hůlová: Jak Martin Krafl nalil čistého vína
Marie Iljašenko: Upatlaná růžová lepivá věc
Marie Iljašenko: Neskákej moc vysoko
Marie Iljašenko: Kolik váží básnická sbírka?
Marie Iljašenko: Fantazie o pilotovi
Marie Iljašenko: O poezii a zimě
Marie Iljašenko: S ruskou písní na rtech
Marie Iljašenko: Básně z Ikey
Kees Mercks: Brno
Radek Malý: Potýkání s Faustem
Petr Motýl: Česká literatura prezidentská
Petr Motýl: Ó Velvary, ó Velvary…
Petr Motýl: Na Květnou neděli
Petr Motýl: Proč jet do Třebíče v zimě
Petr Motýl: Knížky a Vánoce
Petr Motýl: Psáno o letošních Dušičkách
Petr Motýl: Čtení na dovolenou
Markéta Pilátová: Haiťani nejsou Marťani
Markéta Pilátová: Kůže
Markéta Pilátová: Legionářský dopis brazilské mámě
Markéta Pilátová: Velebné velryby
Markéta Pilátová: Osmdesátky!
Markéta Pilátová: Když duše není malá
Markéta Pilátová: Evropanka
Markéta Pilátová: Je to v hlavě!
Markéta Pilátová: Nepodceňuj poezii!
Magdaléna Platzová: Výzva bývalým spolužákům
Magdaléna Platzová: Kdo nepláče s obětí…
Magdaléna Platzová: Uražená milenka a mýtus revoluce
Jáchym Topol: Kosovrh, hůlava a Moby Dick
David Zábranský: Čeká nás velký lesknoucí se rok 
David Zábranský: Moje trable s Českou televizí
David Zábranský: Chvála zdi
David Zábranský: Číňané nás brzy pozabíjejí!
David Zábranský: V Lipsku
David Zábranský: Za_raný turisti
Juan Zamora: Agatha, služky a skrytá reklama

 

© Marie Iljašenko
ilustrace © Lela Geislerová
Text vyšel spolu s básní Muškáty v ročence Nejlepší české básně 2015, pro iLiteraturu upraveno autorkou.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 657x

Inzerce