První polovina 16. století byla formována hned několika zásadními dějinnými zvraty, které lze dostatečně charakterizovat jmény osobností, kterým za ně vděčíme: Johannes Gutenberg, Kryštof Kolumbus a Martin Luther mají snad v každém přehledu typu „100 nejdůležitějších osobností dějin“ svá místa bezpečně zajištěna. Z dnešního pohledu se tak toto období jeví jako přelomová a fascinující epocha, ačkoliv tehdejší lidé by po zaslechnutí takového názoru jen udiveně zakroutili hlavou – což se ale koneckonců dá říci asi o každém období lidských dějin. Vynález knihtisku, objevení Ameriky a vznik reformačního hnutí (přičemž striktně vzato spadá do 16. století pouze poslední zmíněná událost, je však nepopiratelné, že předchozí dvě měly pro vývoj 16. století zásadní význam) svým významem natolik zastínily politické dějiny, že jen málokdo bez hlubšího historického vzdělání by dokázal vyjmenovat alespoň několik panovníků, kteří v té době v Evropě vládli. Jako tolik jiných věcí v historii není ani toto úplně spravedlivé, neboť minimálně čtyři panovníci nad svými předchůdci i následovníky v mnohém vynikali a významnější pozici ve všeobecném povědomí by si zasloužili. A právě těmto čtyřem panovníkům věnoval pozornost a svou předposlední knihu britský historik John Julius Norwich (1929–2018), ve své domovině známý jako neúnavný propagátor historie, čestný předseda Fondu světových památek a aktivní člen fondu Ohrožené Benátky. Z jeho rozsáhlé bibliografie na nejrůznější historická témata se čeští čtenáři dosud mohli seznámit se třemi sborníky, u kterých Norwich plnil roli editora: Města, která utvářela starověký svět, Příběhy velkých měst a Sedmdesát nejzajímavějších příběhů měst světa. Podobně jako první jmenovaná vychází i kniha o čtyřech raně novověkých evropských vládcích v překladu Aleše Valenty v nakladatelství Vyšehrad.

Anglický král Jindřich VIII., francouzský král František I., císař Svaté říše římské Karel V. a sultán Sulejman I. strávili každý na trůně déle než 30 let, plných 27 let pak trvalo období, kdy vládli všichni čtyři. Shodou dějinných okolností nezažila ani většina ostatních evropských zemí v této době časté změny na trůně, bylo by ovšem omylem se domnívat, že proto lze tuto epochu pokládat za stabilní. Čtyři kohouti na jednom smetišti se jen těžko mohli shodnout, ačkoliv smetiště dosahovalo doslova evropských rozměrů: František se neustále snažil obnovit vliv Francie v severní Itálii a jednu dobu dokonce sahal po císařské koruně, zároveň si však musel krýt záda jednak v Pyrenejích, jednak na severním pobřeží, kde zpoza Lamanšského průlivu hleděl Jindřich VIII. chtivým zrakem na území, která Anglie před relativně nedávnou dobou na kontinentu ztratila. Poněkud stranou stojící Sulejman pak v žádném případě vývoj v Evropě nesledoval pasivně, svými taženími přidělával vrásky zejména Karlovi, což Františka nakonec v duchu starého hesla o nepříteli nepřítele přimělo prolomit dosavadní jednotný postoj křesťanského světa vůči Osmanské říši a uzavřít se Sulejmanem spojenectví.

Není příliš překvapivé, že autor pojal knihu víceméně chronologicky, jakýkoliv jiný způsob uchopení tématu by byl příliš chaotický. Se všemi čtyřmi panovníky se tak setkáváme v každé z devíti kapitol, členěných do přiměřeně dlouhých pasáží, které čtenáře nenutí ztratit ze zřetele celkový obraz a zároveň jeho pozornost netříští příliš častým střídáním témat. Jak tomu u většiny životopisů středověkých a novověkých panovníků bývá, v první kapitole jsou pojednány především záležitosti jako fyzický vzhled panovníků, jejich výchova a chování, doplněné několika dalšími dílčími informacemi (z nichž patrně tou nejméně známou je skutečnost, že František I. ve Francii zavedl jakýsi zárodek k právu povinného výtisku). V dalších kapitolách se autor zaměřil především na zahraničněpolitické a vojenské dějiny, náboženské, kulturní a hospodářské dějiny zmiňuje jen tehdy, pokud měly nějaký dopad na politiku nebo vojenské kampaně. Vzhledem k tomu, že kniha se zabývá obdobím, kdy se Evropou začalo šířit reformační hnutí, je odsunutí náboženských dějin bokem poněkud překvapivé. Stejně tak málo se autor zabývá osobním a manželským životem čtyř vladařů, pokud sňatková a dynastická politika nehrála roli v politických rozhodnutích – je jasné, že manželský život tak autor řeší hlavně u Jindřicha VIII. Nejedná se ale o suchopárný výčet bitev, mírových smluv a letopočtů, složité politické záležitosti jsou podány čtivou formou (osvěženou o výrazy běžné spíše v historických románech než v odborných pojednáních), doplněny citacemi z dobových pramenů a informacemi osvětlujícími dobový kontext. Samozřejmě nechybí ani údaje o řadě dalších významných postav, jako byli úřadující papeži, Karlova matka Johana Šílená a další, v českém prostředí leckdy méně známé osobnosti.

Norwich měl při psaní na mysli, že jeho kniha se bude číst i v jiných zemích než v jeho rodné Británii, postavy a odkazy na britské dějiny jsou proto vysvětlovány ve stejné míře jako u dalších zemí a čtenář tak nemusí pátrat na internetu, v poznámkách překladatele či jinde, aby se v textu náležitě zorientoval. Určité povědomí o raném novověku ovšem čtenář mít musí, alespoň na úrovni středoškolského dějepisu.

Autorova národnost probleskne jen na několika místech, například když spojením „díky bohu“ okomentuje fakt, že Alžběta I. odmítla nabídku k sňatku od Filipa II., nebo když v celkovém hodnocení dějinného významu Jindřicha VIII. použije výrazu „římské sevření“. Tradičně kvalitní redakční práce nakladatelství Vyšehrad je pak zárukou, že z původního čtivého textu bude mít příjemný zážitek i český čtenář.

Snad jen podtitul knihy, zmiňující posedlosti, může zarazit (totéž slovo se vyskytuje i v originálním vydání, nejedná se tedy o marketingový tah českého vydavatele). Je pochopitelné, že všichni čtyři vladaři žili v představě, že je Bůh, případně Alláh vyvolil k jejich úkolu, tím se od svých předchůdců ani následovníků nijak zásadně nelišili. Vědomí nutnosti obstát před Bohem svěřeným úkolem samozřejmě snižuje ochotu ke kompromisu a může se projevit například z taktického hlediska zbytečným prodlužováním již dávno rozhodnutých válek, nikdo z popisované čtveřice se však svou (ne)ochotou ke kompromisu nijak nevymykal. Podobně žádný z nich netrpěl nějakou psychickou poruchou, kterou bychom alespoň částečně mohli označit jako posedlost. Snad jen v případě anglického krále lze jeho touhu po zdravém mužském potomkovi označit tímto výrazem. Autora se už bohužel není možné zeptat, v čem on sám onu posedlost viděl, snad tedy bude nejlepší si druhou část podtitulu prostě odmyslet.

„Jako jedinci mohli být sotva rozdílnější,“ poznamenal Norwich na jednom místě knihy. To je jistě výborný předpoklad pro to, aby paralelní čtyřživotopis nepostrádal dramatičnost, první polovina 16. století by ovšem poskytla dostatek dramatických zvratů i v případě, že by na nejdůležitějších evropských trůnech seděly jiné osobnosti. Čtivě a přehledně podchytit změny, k nimž v tomto období došlo, a jejich důsledky, které formovaly evropskou politiku ještě o mnoho let později, nebyl právě snadný úkol. Zkušený historik a popularizátor v něm však obstál se ctí.