Frank, Anne: Zadní dům

Frank, Anne
Zadní dům

ukázka beletrie zahraniční

Ukázka z nového překladu deníku Anne Frankové přináší první záznam po odchodu rodiny do úkrytu v červenci 1942, dále záznam o manželství Anniných rodičů, který Otto Frank považoval za choulostivý, a tak ho z rukopisu vyřadil s tím, že smí být zveřejněn až po jeho smrti – součástí autorizované verze se stal od roku 2001 –, a dva poslední záznamy. O tři dny později byl úkryt odhalen a všichni obyvatelé zatčeni.

Zadní dům
Anne Franková
: Zadní dům. Deník v dopisech 12. června 1942 – 1. srpna 1944. Z nizozemského orig. Het Achterhuis. Dagboekbrieven 12 juni 1942–1 augustus 1944 přel. Magda de Bruin Hüblová, Triáda, Praha, 2019, 304 s.

Středa 8. července 1942

Milá Kitty,

od nedělního rána do teď jako by uběhly roky. Stalo se toho tolik, že se zdá, jako by se celý svět najednou převrátil vzhůru nohama, ale Kitty, jak vidíš, ještě žiju, a to je hlavní, říká taťka. Ano, skutečně, ještě žiju, ale nechtěj vědět kde a jak. Nejspíš mi dneska ani za mák nerozumíš, a tak ti pro začátek vypovím, co se stalo v neděli odpoledne.

Ve tři hodiny (Hello na chvíli odešel, ale měl se ještě vrátit) někdo zazvonil, já to neslyšela, jelikož jsem lenošila na lehátku na verandě a četla si na sluníčku. Po chvíli se u dveří do kuchyně objevila Margot v rozrušeném stavu.

„Taťka dostal předvolání od SS,“ zašeptala.

„Mamka už šla k panu van Daanovi.“ (Van Daan je dobrý známý a společník taťkovy firmy.)

Příšerně jsem se vyděsila, předvolání, každý ví, co to znamená, v duchu jsem už viděla koncentrační tábory a samotu cel, a tam bychom měli nechat taťku odjet? „Samozřejmě tam nepůjde,“ prohlásila Margot, když jsme čekaly v pokoji na mamku. „Mamka se šla k van Daanovým zeptat, jestli můžeme přejít do úkrytu zítra. Van Daanovi tam budou s námi. Bude nás tam sedm.“ Ticho. Nemohly jsme mluvit dál, pomyšlení na taťku, jak šel nic zlého netuše na návštěvu do Židovské invalidovny, čekání na mamku, horko, napětí, to všechno nám bralo řeč.

Najednou další zazvonění. „To je Hello,“ řekla jsem.

„Neotvírej,“ zadržela mě Margot, ale bylo to zbytečné, slyšely jsme mamku s panem van Daanem, jak mluví dole s Hellem, pak vešli a zavřeli za sebou dveře. Po každém zazvonění jsme se teď já nebo Margot musely jít potichoučku podívat, jestli je to taťka, nikomu jinému jsme neotvíraly. Poslali nás s Margot z pokoje, van Daan si chtěl promluvit s mamkou o samotě.

Když jsme s Margot seděly u nás v ložnici, svěřila mi, že nepovolali taťku, ale ji. Zase jsem se vyděsila a dala se do pláče. Margot je šestnáct, to chtějí odvážet tak mladé holky samotné, ale ona tam naštěstí nepůjde, mamka to říkala, a tam nejspíš mířila i taťkova slova, když se mnou mluvil o odchodu do úkrytu.

Ukrýt se, kde se ukryjeme, ve městě, na venkově, v domě, v nějaké boudě, kdy, jak, kde...? Tolik otázek, které jsem nemohla položit, a přesto se mi nepřestávaly vracet.

Začaly jsme si s Margot balit to nejnutnější do školní brašny. První, co jsem do ní strčila, byl tenhle zápisník v kartonových deskách, pak natáčky, kapesníky, učebnice, hřeben, staré dopisy; měla jsem plnou hlavu ukrývání, a tak jsem do brašny strkala nejpraštěnější nesmysly, ale nelituju toho, záleží mi víc na vzpomínkách než na šatech.

V pět hodin konečně dorazil taťka, zavolali jsme panu Kleimanovi a požádali ho, aby k nám ještě večer zaskočil.

Van Daan šel pro Miep. Miep přišla, sbalila do tašky nějaké boty, šaty, kabátky, prádlo a punčochy a slíbila, že večer přijde zas. Pak nastalo v bytě ticho; nikdo z nás čtyř neměl chuť k jídlu, bylo ještě horko a všechno bylo strašně divné.

Velký podkrovní pokoj jsme pronajali jistému panu Goldschmidtovi, rozvedenému třicátníkovi, ten večer nejspíš neměl nic na práci; a tak u nás vysedával do desíti a nebylo možné ho slušně vypoklonkovat.

V jedenáct přišla Miep s Janem Giesem. Miep pracuje u taťky v podniku od roku 1933 a z ní i z jejího novopečeného manžela Jana se stali naši blízcí známí. Opět mizely boty, punčochy, knihy a prádlo v Miepině tašce a v Janových hlubokých kapsách; o půl dvanácté zmizeli i oni.

Byla jsem zmožená únavou, a i když jsem věděla, že mě čeká poslední noc ve vlastní posteli, usnula jsem hned a probudila mě teprve mamka v půl šesté ráno. Naštěstí nebylo takové vedro jako v neděli; celý den se lil teplý déšť. Všichni čtyři jsme se nabalili, jako bychom se chystali přespat v lednici, a to všechno jen proto, abychom si s sebou mohli vzít ještě nějaké oblečení navíc. Žádný Žid v našem postavení by se neodvažoval vyjít z domu s kufrem šatstva. Měla jsem na sobě dvě košilky, troje kalhotky, šaty, přes ně sukni, kabátek, letní plášť, dva páry punčoch, polobotky, kulicha, šálu a ještě mnohem víc, už doma jsem se mohla zalknout, ale na to nikdo nebyl zvědavý.

Margot si nacpala školní brašnu učebnicemi, došla si do garáže pro kolo a v závěsu za Miep odjela, do mně neznámých dálav. Ještě pořád jsem totiž nevěděla, kde to naše tajemné místo určení je.

V půl osmé jsme za sebou zaklapli dveře i my; jediný, s kým jsem se měla rozloučit, byla Moortje, moje kočička, která najde dobrý domov u sousedů, jak bylo napsáno na lístku adresovaném panu Goldschmidtovi.

Svlečené postele, na stole nádobí od snídaně, v kuchyni půl kila masa pro kočku, to všechno budilo dojem, že jsme odjeli překotně. Na dojmech nám nezáleželo, chtěli jsme hlavně pryč, jen pryč a dostat se do bezpečí, nic víc.

Pokračování zítra.

Tvoje Anne

 

 

Úterý 8. února 1944

Drahá Kitty,

nedokážu ti říct, jak mi je. Jednu chvíli toužím po klidu, pak zase po troše veselí. Na smích už tady nejsme zvyklí, na opravdový smích, až člověk už nemůže.

Dnes ráno jsem „záchvat smíchu“ dostala, však víš, jako člověka přepadá třeba ve škole. Hihňaly jsme se s Margot jako pravé dospívající žáby.

Včera večer jsem se zase poškorpila s mamkou. Margot se zachumlala do vlněné deky, ale najednou zas vyskočila z postele a důkladně deku prohlížela; byl v ní špendlík! Mamka předtím přišívala na deku záplatu. Taťka významně zavrtěl hlavou a poznamenal něco o mamčině lajdáctví. Mamka za chvíli vyšla z koupelny a já napůl v legraci řekla: „Du bist doch eine echte Rabenmutter.“1

Přirozeně se zeptala proč a my jsme jí řekli o špendlíku.

Rázem nasadila svůj nejpovýšenější výraz a řekla mi: „Ty máš tak co mluvit o lajdáctví, když šiješ, je špendlíky posetá celá podlaha. A podívej, zase už tu leží pouzdro s manikúrou, to taky nikdy neuklidíš!“

Řekla jsem, že já ho nepoužívala, a Margot se do toho vložila, protože viníkem byla ona.

Mamka do mě ještě chvíli hučela o lajdáctví, až mě to dohřálo a úsečně jsem řekla: „Já jsem přece o lajdáctví neřekla ani slovo, když někdo něco provede, vždycky dostanu vynadáno já!“

Mamka zmlkla a já jsem jí musela ani ne o minutu později dát pusu na dobrou noc. Možná ta příhoda nebyla důležitá, ale mě dopaluje všechno.

Jelikož momentálně zřejmě procházím přemýšlivým obdobím a podrobně probírám všechny oblasti, o kterých je možné si něco myslet, zabloudila jsem v myšlenkách automaticky k manželství našich. Vždycky mi ho předkládali jako příklad ideálního manželství. Žádné hádky, žádné rozezlené obličeje, naprostý soulad atd. atd.

O taťkově minulosti trochu něco vím, a co nevím, to jsem si přibájila; domnívám se, že se oženil s mamkou, protože ji považoval za vhodnou osobu, aby zaujala místo jeho manželky. Musím říct, že mamku obdivuju za to, jak to místo zaujala, a pokud vím, nikdy nereptala a nikdy nežárlila. Pro milující ženu musí být obtížné vědomí, že v manželově srdci nikdy nebude na prvním místě, a mamka to věděla. Taťka ji za to jistě obdivoval a vysoce hodnotil její charakter. Proč by si bral jinou? Jeho ideály se rozplynuly a mládí pominulo. Jak se jejich manželství vyvinulo? Nehádají se a nemají názorové různice – ne, ale ideální manželství to přesto není. Taťka si mamky váží a má ji rád, ale ne manželskou láskou, jak si ji představuju já. Taťka bere mamku takovou, jaká je, často ho dopaluje, ale ozývá se co nejméně, protože ví, jaké oběti mamka musela přinést.

O podniku, o jiných věcech, o lidech, o všem – na její úsudek se taťka neptá zdaleka vždycky, neříká jí všechno, protože ví, že často reaguje příliš přehnaně, příliš kriticky a že je mnohdy příliš předpojatá. Taťka není zamilovaný, vlepí jí pusu jako vlepí pusu nám, nikdy nám ji nedává za příklad, protože to nejde. Dívá se na ni škádlivě a posměšně, ale nikdy láskyplně. Je možné, že mamka se tou velkou obětí zatvrdila a vůči okolí zatrpkla, jenže takhle se bude vzdalovat z cesty lásky čím dál víc, bude budit stále méně obdivu, a taťka si jednou zaručeně uvědomí, že od něj sice navenek nikdy nepožadovala plnou lásku, ale uvnitř ji to postupně zdeptalo. Má ho ráda jako nikoho jiného a je těžké, když taková láska zůstává neopětovaná.

Takže bych vlastně měla mít s mamkou velký soucit? Pomáhat jí? A taťka? – To nedokážu, v duchu stále vidím jinou matku, nedokážu to. – A jak bych taky mohla? Nikdy mi o sobě nic nevyprávěla, nikdy jsem se jí na to nezeptala. Co vlastně vzájemně víme o svých myšlenkách? Nedokážu s ní mluvit, nemůžu se jí do těch chladných očí dívat láskyplně, nemůžu, nikdy! – Kdyby v sobě měla aspoň jednu vlastnost chápavé matky, mírnost nebo laskavost nebo trpělivost nebo něco jiného; pokoušela bych se jí stále znovu přiblížit. Ale mít ráda tuhle bezcitnou náturu, tu posměšnou bytost, to je pro mě den ode dne nemožnější.

Tvoje Anne

 

 

Pátek 21. července 1944

Milá Kitty,

teď jsem plná naděje, teď konečně se to vyvíjí dobře! Ano, opravdu, vyvíjí se to dobře! Epesní zprávy! Došlo k atentátu na Hitlera, tentokrát ho neprovedli židovští komunisté nebo angličtí kapitalisté, ale echt germánský německý generál, hrabě, a navíc ještě mladý. „Božská prozřetelnost“ zachránila Führerovi život a bohužel z toho vyvázl jen s nějakými oděrkami a popáleninami. Pár důstojníků a generálů z jeho blízkého okolí to zabilo nebo zranilo. Hlavního pachatele popravili zastřelením.

Přesto je to nejlepší doklad toho, že hodně důstojníků a generálů má už války po krk a Hitlera by nejradši spustili do hlubších sklepení, aby pak nastolili vojenskou diktaturu, s jejíž pomocí by uzavřeli se Spojenci mír, znovu by se vyzbrojili a po dvaceti letech začali válčit nanovo. Prozřetelnost možná naschvál ještě trochu zaváhala, než ho nechá odklidit z cesty, protože pro Spojence je mnohem pohodlnější a taky výhodnější, když se neposkvrnění Germáni zabíjejí mezi sebou, o to méně práce zbude pro Rusy a Angličany a o to rychleji se můžou pustit do obnovy svých vlastních měst. Ale tak daleko jsme ještě nedospěli, ani za nic nechci předbíhat slavnou skutečnost. Přesto se pozná, že co říkám, je pravda a nic než pravda. Pro jednou výjimečně nežvaním o vyšších ideálech.

Dále Hitler svému věrnému a oddanému národu ve vší laskavosti sdělil, že ode dneška musí všichni vojáci poslouchat gestapo a že každý voják, který ví, že se jeho velitel podílel na tomto zbabělém a podlém atentátu, ho smí na místě odprásknout!

To bude pěkné. Lojzu bolí z dlouhého pochodu nohy, jeho nadřízený důstojník ho seřve. Lojza chňapne flintu, zvolá: „To máš za to, že jsi chtěl zavraždit Führera!“ Prásk, a nafoukaný velitel, který si dovolil Lojzu hubovat, odešel na věčnost (čeká ho věčný život, nebo věčná smrt?)! Nakonec to bude vypadat tak, že páni důstojníci budou mít plné kalhoty, když narazí na vojáka nebo někde budou muset velet, protože vojáci můžou říct a udělat víc než oni.

Stačíš to sledovat, nebo moc skáču od jednoho k druhému? Nemůžu si pomoct, vyhlídka, že v říjnu bych zase mohla usednout do školní lavice, mě rozveseluje moc na to, abych se držela logiky. Ó lala, a to jsem zrovna řekla, že nechci předbíhat! Promiň, ne nadarmo se o mně říká, že jsem uzlíček rozporů!

Tvoje Anne M. Franková

 

 

Úterý 1. srpna 1944

Milá Kitty,

„uzlíčkem rozporů“ končí můj předchozí dopis a začíná jím ten dnešní. „Uzlíček rozporů“, uměla bys ty mi vysvětlit, co přesně to je? Co znamená „rozpor“? Jako tolik slov má i tohle dva významy, rozpor navenek a rozpor uvnitř. Ten první význam je prostě skutečnost, že člověk rozporuje názor druhého, že všechno ví líp, chce mít poslední slovo, zkrátka samé nepříjemné vlastnosti, jimiž jsem známá, a ten druhý význam, tím známá nejsem, to je moje tajemství.

Už jsem ti vyprávěla častěji, že moje duše je jakoby rozpolcená. Jedna stránka obsahuje mou rozpustilou veselost, zesměšňování všeho, chuť do života, a hlavně důraz na světlou stránku všeho. Tím rozumím, že mi nevadí flirtování, nějaká ta pusa, objetí, neslušný vtip. Tahle stránka je většinou ve střehu a potlačuje tu druhou, která je mnohem krásnější, ryzejší a hlubší. Není to pravda, krásnou stránku Anne nezná nikdo, a proto mě jen málokdo snáší. No ovšem, na jedno odpoledne jsem zábavný klaun, pak už mě všichni mají na měsíc dost. Vlastně přesně totéž, co je zamilovaný film pro přemýšlivé lidi, prostě jen povyražení, jednorázová zábava, něco, co je nejlepší rychle zapomenout, není to špatné, ale dobré ještě méně. Je pro mě ohromně mrzuté, že ti to musím říct, ale proč bych to neřekla, když vím, že je to pravda? Moje lehčí, povrchní stránka vždycky tu hlubší předčí, a proto pokaždé získá navrch. Ani si nedokážeš představit, jak často jsem se už pokoušela tuhle Anne, která tvoří jen polovinu všeho, co se jmenuje Anne, odstrčit, obrátit, skrýt, nejde to, a já vím, čím to je, že to nejde.

Děsím se toho, že by všichni, kdo mě znají takovou, jaká jsem vždycky, zjistili, že mám jinou stránku, hezčí a lepší. Děsím se, že se mi budou posmívat, že jim budu připadat směšná, sentimentální, nebudou mě brát vážně. Jsem zvyklá, že mě lidé neberou vážně, ale na to je zvyklá a snese to jen „lehká“ Anne, ta „těžší“ je na to příliš slabá. Když jsem tu dobrou Anne skutečně někdy na čtvrthodinku násilím postavila do světla reflektorů, stáhla se jako netýkavka do sebe, jakmile měla něco říct, nechala mluvit Anne č. 1, a než jsem se nadála, zmizela.

Ve společnosti se tedy ta milá Anne ještě nikdy, ani jedinkrát neukázala, ale když jsem sama, má skoro vždycky převahu. Vím přesně, jaká bych chtěla být, a jaká taky jsem... uvnitř, ale bohužel jsem taková jen pro sebe. A to je možná, ne, zcela určitě důvod, proč sama sebe nazývám šťastnou uzavřenou povahou, a jiní lidé mě považují za šťastnou otevřenou povahu. Uvnitř mi ukazuje cestu ta ryzí Anne, navenek jsem jen rozpustilé a jankovité kůzle.

Jak jsem už řekla, všechno cítím jinak, než jak to vyslovím, a proto mám pověst žáby, která prohání kluky, pověst kokety, rozumbrady a čtenářky červené knihovny. Veselá Anne se tomu směje, něco drze odsekne, pokrčí lhostejně rameny, dělá, jako by jí to bylo srdečně jedno, ale ouvej, tichá Anne reaguje přesně naopak. Mám-li být úplně upřímná, přiznám ti, že mi to vlastně vadí, že mě stojí nesmírnou námahu změnit se, ale pokaždé znovu válčím proti přesile.

Uvnitř vzlykám: „Tak vidíš, to jsi to dopracovala, špatná mínění, posměšné a rozladěné obličeje, lidé, kterým připadáš nesympatická, a to všechno jen proto, že neposloucháš dobrou radu své vlastní lepší poloviny“. Ach jo, já bych poslouchat chtěla, ale nejde to, když jsem zamlklá a vážná, myslí si každý, že je to nová komedie, a pak se z toho musím zachránit vtipem, a to nemluvím o vlastní rodině, ta je totiž přesvědčená, že jsem nemocná, dává mi užívat prášky proti bolení hlavy a na uklidnění, sahá mi na krk a na čelo, jestli nemám horečku, vyptává se na mou stolici a kritizuje mou špatnou náladu, to nevydržím, když jsem tak pod dohledem, jsem z toho nejdřív jedovatá, pak smutná, a nakonec si zase převrátím srdce naruby, špatnou stranou navrch, dobrou dovnitř, a nepřestávám hledat prostředek k tomu, abych se stala takovou, jakou bych tak ráda jednou byla a jakou bych mohla být, kdyby... na světě nežili žádní jiní lidé.

Tvoje Anne M. Franková

Zde Annin deník končí.

 

1. Ty jsi ale pravá krkavčí matka. (něm.)zpět 

 

© Magda de Bruin Hüblová
ukázka z knihy Zadní dům
na iLiteratura.cz se svolením nakladatele a překladatelky

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.