Spark, Muriel: Nejlepší léta slečny Jean Brodieové

Spark, Muriel
Nejlepší léta slečny Jean Brodieové

recenze beletrie zahraniční

Učitel jako Jean Brodieová může zásadně ovlivnit život svých žáků. Slečna Brodieová kolem sebe soustředí šestici dívek, ve kterých spatřuje určitý potenciál, a učiní z nich své důvěrnice. Třebaže její vliv nesahá za práh prvního stupně základní školy, dívky se i posléze odlišují od ostatních; zůstávají ve všeobecném povědomí zapsány jako „slečnina skupinka“ a svou neortodoxní mentorku pravidelně navštěvují. Až dokud nejlepší léta slečny Jean Brodieové nedospějí ke konci.

Nemají týmového ducha
Muriel Sparková
: Nejlepší léta slečny Jean Brodieové. Přel. Martin Pokorný, Prostor, Praha, 2018, 192 s.

K osmé příčce v žebříčku padesáti nejlepších britských spisovatelů po roce 1945 (podle The Times) dovedla skotskou autorku Muriel Sparkovou místy trnitá a dosti klikatá cesta. Rodiče si nemohli dovolit poslat ji na univerzitu, ale ona po tom ani kdovíjak netoužila. Absolvovala kurz pro sekretářky, vdala se a odjela s manželem do Zimbabwe, kde se jí narodilo dítě. U jejího muže, učitele, který trpěl maniodepresivní psychózou, se však brzy začaly objevovat sklony k násilí. Po třech letech ho opustila a syna zanechala v jeho péči. Za války mimo jiné pracovala pro britskou tajnou službu. Literatuře se v mládí a později coby redaktorka Poetry Review věnovala už dříve, ale svůj první román The Comforters vydala teprve ve třiceti devíti letech. Tou dobou už měla za sebou osobní krizi, završenou zhroucením, a konverzi ke katolicismu. Ten se pak v jejím vidění světa snoubil ne s obvyklejším konzervativismem, nýbrž s levicovou politickou orientací.

Jak zdůrazňují mnozí, jako třeba autor detektivních románů Ian Rankin, skotská spisovatelka Muriel Sparková začínala jako básnířka, což posléze dalo vzniknout úspornosti a hutnosti v její próze. Necelých dvě stě stran románu Nejlepší léta slečny Jean Brodieové (1961) obsáhne šest let, které dívky ze „slečniny skupinky“ stráví na Marcia Blaine School, a nechává nás také nahlédnout do jejich dospělosti. Vyvstává před námi fascinující, nejednoznačná osobnost Jean Brodieové i bohatá fantazie jejích oblíbenkyň; prostředí Edinburghu 30. let minulého století i nástup fašismu na evropské pevnině.

Slečna Brodieová si vzdělávací osnovy vykládá dosti volně: na tabuli mívá zpravidla připravený nějaký únikový manévr, jako třeba několik vypočítaných příkladů, k nimž však hodlá obrátit pozornost pouze v případě, že by do třídy vpadl nezvaný host, třeba ředitelka. V opačném případě se bude věnovat spíše svým cestám po Itálii nebo baletnímu umění Anny Pavlovové, jejíž soubor má brzy do Edinburghu zavítat; nechá některou z dívek zarecitovat báseň nebo jim bude udílet rady do života nejrůznějšího druhu. Není tedy divu, že je trnem v oku vedení školy, které ji opakovaně vybízí, aby přestoupila do nějakého progresivnějšího ústavu. „Já se ale o místo na žádné experimentální bláznivině ucházet nehodlám. Zůstanu tady, v téhle vzdělávací fabrice. V těstě musí zůstat trocha kvasu. Svěřte mi děvče ve věku, kdy je tvárné a je na celý život mé,“ tvrdí učitelka opakovaně. S okouzlujícím sebevědomím přitom tluče hřebík na hlavičku a zároveň se fatálně mýlí.

Zmiňovaný Ian Rankin připomíná v souvislosti s postavou Jean Brodieové jeden ze základních tropů skotské literatury – obraz rozpolceného já. Učitelka nezískala své příjmení náhodou. V knize se hrdě hlásí ke svému údajnému předkovi Williamu Brodiemu, což byl, jejími slovy, zámožný muž, truhlář a výrobce šibenic, edinburský radní, „jenž si vydržoval dvě milenky a ty mu porodily pět dětí (…). Nakonec byl stíhán za vyloupení berního úřadu – ovšem ne že by potřeboval peníze, stal se lupičem jen pro vzrušení z nebezpečí.“ Rankin dodává, že Brodie byl skoro jistě předobrazem Stevensonova dr. Jekylla. I slečna Brodieová má svou temnou stránku, která spíše než s ignorováním školních osnov souvisí s jejím sklonem k pompéznosti a se zvýšenou vnímavostí vůči estetičnu. Ráda vodí dívky do divadel a galerií, udržuje platonickou aférku s jednorukým učitelem výtvarné výchovy, ale také před dívkami básní o černých košilích italských fašistů a líčí, jak je v raně hitlerovském Německu všechno skvěle zorganizováno.

Je slečna Brodieová špatná, nebo dobrá učitelka? Na jednu stranu se o své studentky živě zajímá, podporuje rozvoj jejich individualit a nadmíru poutavým způsobem jim poskytuje rozsáhlý přehled v mnoha oblastech. Jiné však okázale ignoruje a studentky se snaží nepokrytě formovat tak, aby vyhovovaly jejím představám o světě nebo bezprostředním osobním cílům (aférka s učitelem výtvarky); jedna se pod jejím vlivem dokonce vypraví bojovat za frankistickou stranu ve španělské občanské válce, což se jí stane osudným. Přes to přese všechno si učitelka vzhledem k volnosti praktikované v hodinách a k tomu, že na svou dobu nebývale vnímá studentky jako rovnocenné partnery, nevytváří žádnou armádu nohsledů – všechny členky skupinky si jdou svou vlastní cestou a jedna z nich slečnu nakonec zradí.

Třebaže knize vládne vševědoucí vypravěč, největší prostor dostává v románu Sandy, z které se později stane psycholožka a nakonec jeptiška. Její pohled ozvláštňuje vyprávění rozličnými vtipnými, čistě imaginativními epizodami. Když například jednou slečna Brodieová dívkám před koncem vyučování odrecituje úryvek z Tennysonovy Paní ze Shalott, Sandy se v duchu pozastaví nad tím, čím že to titulní hrdinka psala kol loďky „jsem paní ze Shalott“. A hned se před ní objeví vznešená postava a přívětivě odpoví: „Na okraji travnatého břehu náhodou stál kbelík s bílou barvou a štětka. (…) Nepochybně je tam zanechal nějaký roztržitý příslušník nezaměstnaných.“ Sparková nesentimentálně a s lehkostí zachycuje uvažování dospívajících dívek a prostřihy do jejich budoucnosti dodávají jejich osudům jakousi mrazivou neodvolatelnost. Nejvýraznějším stylistickým prvkem je v knize opakování určitých frází, které tak mají charakter zaklínadel či manter. Slečna Brodieová ráda opakuje, že je „v květu sil“ nebo že z jejích žaček se stane „crème de la crème“ celé společnosti. Neustálé opakování podobná tvrzení unikátním způsobem upevňuje i ironicky podrývá.

Těžko věřit, že Muriel Sparková údajně vždy psala rovnou načisto; její formulace se vyznačují lehkostí, ale zároveň pregnantností a neodolatelnou ironií a její kratičké dílko je skutečně mnohovrstevnaté. Je to portrét jedné okouzlující ženy, v němž Sparková mimochodem velmi dobře pracuje s výtvarným uměním coby s motivem, „bildungsnovela“ o šestici dívek i esej o zákrutech a záludnostech lidského nitra, ne náhodou rámovaná dvěma světovými válkami.

 

© Johana Horálková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   56%čtenáři

zhlédnuto 577x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce