Cercas, Javier: Anatomie jednoho okamžiku 2

Cercas, Javier
Anatomie jednoho okamžiku 2

recenze beletrie zahraniční

Kniha na pomezí románu a non fiction poutavě vypráví klíčové okamžiky španělských dějin 20. století a navíc představuje skvělou meditaci nad povahou moci či fungováním politiky. Obsahuje relativně nadějné poselství, že žádný úspěšný politik se sice neobejde bez populismu a prohnanosti, to mu ale nemusí ubírat na statečnosti a nemusí to znamenat, že by nechtěl prospívat celé společnosti jako celku.

Španělský hrdina
Javier Cercas
: Anatomie jednoho okamžiku. Přel. Adriana Krásová, Prostor, Praha, 2018, 464 s.

Období konce diktátorských režimů a přechodu k demokracii většinou obsahují některé překvapivé až absurdní prvky. U nás je u pamětníků dodnes v živém povědomí okamžik, kdy byl Václav Havel 29. prosince 1989 jednomyslně zvolen prezidentem Československé socialistické republiky – poslanci „starého“, komunistického parlamentu. Významný zlom v cestě frankistického Španělska ke svobodě zase znamenalo schválení zákonů, jimiž „starorežimní“, frankistický parlament demontoval základy frankismu. Odpůrci demokracie se ovšem ještě odhodlali k zoufalému pokusu o změnu kurzu a provedli ozbrojený puč, jehož nejviditelnějším projevem bylo to, že 23. února 1981 skupina ozbrojených gardistů obsadila parlament a zajala poslance i přítomné ministry. Proč tento pokus o převrat nevyšel a jak proběhl španělský přechod k demokracii, to poutavě líčí výborná kniha Anatomie jednoho okamžiku od španělského spisovatele Javiera Cercase (nar. 1962).

Hlavním hrdinou příběhu je Adolfo Suárez (1932−2014), politik, který svou kariéru započal ve frankistických organizacích a jehož si pro jeho nekonfliktnost a pružnost zvolil král Juan Carlos I., aby provedl „demontáž frankismu“ a postavil na jeho troskách takovou formu demokracie, jež by monarchii zaručovala budoucnost. A Suárez svůj úkol navzdory mnoha těžkostem splnil: stal se prvním demokraticky zvoleným premiérem Španělska po éře diktátora Franciska Franka, je uznáván jako klíčová postava španělského přechodu k demokracii a v televizní anketě Největší Španělé historie obsadil roku 2007 pěkné 5. místo. A i když v době těsně před pokusem o převrat už asi příliš dobrým premiérem nebyl, autor jej považuje za možná nejlepšího premiéra, s jakým bylo možné čelit státnímu převratu: s klidem a důstojností. Žádný tehdejší španělský politik se totiž „neuměl v extrémní situaci zachovat lépe, neměl větší smysl pro dramatičnost ani nevěřil v demokracii jeho vírou konvertity, neměl jeho posvátnou úctu k premiérskému úřadu, jeho znalost armády a jeho odvahu postavit se rebelujícím důstojníkům“.

O jeho povahových vlastnostech přitom Cercas ve větší části své knihy píše ambivalentně: nejen pro krále to byl „úslužný a ctižádostivý hochštapler, sympatický, pletichářský a nevzdělaný falangistický frajírek“. I díky tomu se mu ale podařilo frankisty i demokratickou opozici přesvědčit o tom, že „chystaná reforma je jediný způsob, jak mohou obě strany dosáhnout svých protikladných cílů“. Frankisty přesvědčoval, že je třeba vzdát se některých prvků frankismu, aby se zajistilo trvání frankismu; demokratickou opozici zase přesvědčoval, že je třeba se, byť jen přechodně, vzdát některých prvků rozchodu s frankismem, aby k definitivnímu rozchodu s frankismem mohlo nakonec dojít. „K překvapení všech je přesvědčil všechny.“ Jako komunikátor byl totiž výjimečný: byl-li v televizních vystoupeních téměř nepřekonatelný, protože s kamerami to žádný politik neuměl líp, naživo byl ještě lepší: mohl se soukromě sejít s falangistou či s technokratem z Opus Dei a falangista i technokrat odcházeli přesvědčeni, že v hloubi duše je Suárez falangista i obránce Opus Dei. Stejně se tak se „mohl sejít s vojákem a poté, co zavzpomínal na dobu, kdy byl coby univerzitní student podporučíkem, mu mohl říct: Neměj obavy, v hloubi duše jsem stále voják. Mohl se sejít s monarchistou a říct: Jsem především monarchista. Mohl se sejít s křesťanským demokratem a říct: Ve skutečnosti jsem byl vždycky křesťanský demokrat. Mohl se sejít se sociálním demokratem a říct: V hloubi duše jsem sociální demokrat. Mohl se sejít se socialistou nebo komunistou a říct: Komunista nejsem, to ne (nebo socialista), ale jsem jeden z vás, protože moje rodina byla republikánská a já jsem republikánem v hloubi duše nikdy nepřestal být.“

Mistrně se mu dařilo krotit či neutralizovat krajní hlasy na obou stranách, i když přitom balancoval na ostří nože. Zvláště napjatá situace nastala, když o Velikonocích roku 1977 legalizoval komunistickou stranu PCE: „Byla to bomba a skoro mu vybuchla v rukou: udělal brutální rozhodnutí, protože jeho úspěchy mu dodaly naprostou víru v sebe sama, a i když očekával, že otřes v armádě bude hrozivý a že dojde k protestům a výhrůžkám a možná i ke vzpouře, skutečnost předčila jeho nejhorší předtuchy a v některých chvílích čtyř šílených dní po velikonoční sobotě si Suárez možná nejednou pomyslel, že přecenil své síly a že státní převrat je nevyhnutelný.“ Ale výbušné období zvládl: přesvědčil tehdejšího vůdce PCE jménem Santiago Carrillo, aby se jeho strana veřejně zřekla některých svých symbolů a přijala ty, které podle armády její legalizace ohrozila, jako existenci monarchie. Díky čemuž pozdvižení skončilo, vojáci zůstali v kasárnách a Suárez si připsal dvojí vítězství: „Na jedné straně se mu podařilo zkrotit armádu tím, že ji přinutil strávit rozhodnutí, které pro ni bylo nestravitelné a pro něj (a pro demokracii) nezbytné. Na druhé straně se mu podařilo zkrotit komunistickou stranu – a s komunistickou stranou krátce poté i celou demokratickou opozici – tím, že ji přinutil připojit se bez výhrad k projektu parlamentní monarchie, a z odvěkého protivníka udělal hlavní oporu systému.“

Suárezovy přesvědčovací metody přitom zahrnovaly širokou škálu prostředků a postupů. Když se mělo projednávat přijetí zmíněných zákonů, jimiž si, jak obrazně říká Cercas, frankisté „podepsali vlastní rozsudek smrti“, Suárez, jeho ministři a vysocí vládní úředníci zahájili ofenzivu. Rozdělili si ty, kdo se proti jeho záměru stavěli, a zvali je na snídaně nebo na skleničku, obědvali s nimi nebo s nimi večeřeli, chlácholili je přehnanými sliby a zatahovali je do průhledných pastí. „Jen v několika málo případech bylo třeba uchýlit se k otevřeným hrozbám a jednu vzdorovitou skupinu nezbylo než poslat do Panamy na okružní plavbu po Karibiku,“ uvádí autor s neskrývaným pobavením.

Proti prohnanému Suárezovi stanula roku 1981 skupina spiklenců, přičemž ozbrojence útočící na parlament vedl podplukovník Antonio Tejero. Podle autora to byl idealista, odhodlaný přeměnit své ideály ve skutečnost a „násilím zavést dobro a eliminovat zlo“. Veden byl vidinou Španělska uspořádaného jako kasárna, utopické říše „pořádku, bratrství a harmonie, kde pod zářivou Boží vládou vládne vojenský řád“. Autor nepopírá jeho dobré úmysly: „To, že se nám Tejerovy ideály možná zdají zvrácené a anachronické, nevypovídá o dobru či zlu jeho úmyslů, protože zlo je často uhněteno z dobra a dobro možná ze zla.“ Nicméně sympatičtější je mu jistě Suárez, který se chová maximálně pragmaticky, ale v okamžicích smrtelného ohrožení, kdy kolem něj při přepadení parlamentu létají kulky a téměř všichni přítomní poslanci se schovávají pod lavice, se on (spolu se dvěma dalšími politiky) k tomu nesnižuje se zdůvodněním, že byl v tu chvíli stále předsedou vlády a „předseda vlády si nemůže lehat na zem“.

K tomuto Suárezovu hrdinskému gestu se autor opakovaně vrací, i když v neúspěchu puče možná nesehrálo významnou roli: ten ztroskotal kvůli nejednotnosti jeho aktérů a proto, že jej jednoznačně nepodpořil král. (I když ten svůj rozhodující televizní projev k národu formuloval tak, že vyústění převratu v hypotetické vytvoření nové vlády složené ze zástupců politických stran a armády by se mu nepříčilo. Avšak puč byl nakonec poražen zcela a nenaplnil se ani jeden ze scénářů jeho strůjců.)

Nakonec možná Cercas v tomto politikově gestu nachází borgesovský moment odhalující podstatu: „Jakýkoli osud, ať je jakkoli dlouhý a složitý, se ve skutečnosti skládá z jediného okamžiku: z okamžiku, kdy člověk jednou provždy pozná, kdo je.“ Z celé Suárezovy politické dráhy, plné chyb i sporných rozhodnutí, podle Cercase nakonec právě tato jediná a jedinečná chvíle svědčí o jeho velikosti, čímž autor neguje všechny své předchozí zlehčující poznámky: „Pomyslel jsem si, že jsem o Suárezovi napsal spoustu stran a ještě jsem neřekl, že Suárez byl všechno, jen ne hochštapler, že to byl opravdový chlap. Chlap, který přijímá odpovědnost za svá slova a za své činy, muž, který vybudoval demokracii nebo měl pocit, že ji vybudoval, a který večer 23. února pochopil, že je za ni zodpovědný, a neschoval se a zůstal sedět nehybně ve svém křesle, zatímco kolem něj v sále svištěly kulky, jako kapitán, který zůstane nehnutě stát na velitelském můstku, zatímco se jeho loď potápí.“ V osobním dovětku se pak Cercas vyznává, že v mládí byl Suárezovým silným kritikem, v čemž se neshodoval se svým vlastním otcem. Závěrečná apoteóza Suáreze jako politika, který udělal to nejlepší, co bylo v jeho reálných silách, je tak současně přiznání chybnosti Cercasova mladistvého radikalismu i gesto názorového smíru s jeho otcem: „Pochopil jsem, že zas takovou pravdu jsem neměl a on se zase tolik nemýlil. Že nejsem lepší než on a už nikdy nebudu.“

Autor svoje dílo charakterizuje paradoxně: ačkoli se nejedná o historickou knihu, rozhodně se nezříká toho, aby byla čtena jako kniha historická. A i když to není román, „rozhodně se nezříká možnosti, aby byla čtena jako román“. (Španělská Wikipedie ji charakterizuje jako historický román, ale současně jako knihu esejí a kroniku.) Jde tak o knihu na pomezí non fiction a románu, v níž autor obsáhle psychologizuje: domýšlí detaily setkání významných osobností i jejich psychologické motivace. A současně se zamýšlí nad povahou moci či fungováním politiky, které může působit velmi odpudivě, přičemž se i obecněji – s odkazy na Machiavelliho či Ortegu y Gasseta – zabývá tím, jaké vlastnosti by měl mít ideální státník. Pro zdejšího čtenáře může kniha skrývat poselství, že žádný úspěšný politik se neobejde bez populismu, prohnanosti, taktizování, předstírání a „špinavých“ kompromisů, což mu nemusí ubírat na statečnosti a zásadovosti. V kontrastu k mnoha současným českým politikům ovšem dokazuje, že existují i tací, kteří těchto schopností dokáží využívat ke sjednocování, nikoli rozeštvávání; k uhlazování konfliktů, a nikoli k jejich vyvolávání a eskalaci…

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 14 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.