Pejčochová, Michaela: Posel z Dálného východu

Pejčochová, Michaela
Posel z Dálného východu

recenze kultura

Vojtěch Chytil byl pozoruhodnou osobností: před druhou světovou válkou pobýval dlouhodobě v Číně, sbíral moderní čínskou tušovou malbu a v Evropě pořádal její výstavy; sám také maloval. Jeho sbírka se dnes nachází v Národní galerii v Praze. Osudy Chytilovy i jeho sbírky odkrývá monografie Michaely Pejčochové, jež zaujme i unikátním grafickým řešením.

Vojtěch Chytil: malíř, sběratel, dobrodruh
Michael Pejčochová
: Posel z Dálného východu. Vojtěch Chytil a sběratelství moderní čínské tušové malby v meziválečném Československu. Národní galerie, Praha, 2019, 304 s.

Autorka monografie Michaela Pejčochová vystudovala obor sinologie na FF UK v Praze (Mgr. 2003) a postgraduálně obor Dějiny a kultury zemí Asie a Afriky tamtéž (Ph.D. 2011). Věnuje se dějinám a teorii čínského malířství; hlavními okruhy jejího zájmu jsou staré čínské malířství, čínské teorie malby, čínské malířství 20. století a sběratelství čínského umění v Evropě. V Národní galerii v Praze působí od roku 1998 jako odborná lektorka, od roku 2003 jako kurátorka čínské sbírky. Mimo jiné je autorkou publikací Mistři čínské tušové malby 20. století (2008) a Čínské písmo (2009; s Lukášem Zádrapou). Posel z Dálného východu přibližuje dramatický životní příběh akademického malíře a sběratele Vojtěcha Chytila (1896–1936) a osudy jeho sbírky, jež vedle moderní čínské tušové malby obsahovala i starší díla z oblasti Číny, Koreje, Tibetu či Japonska. Unikátní grafické řešení Adély Svobodové využívá prvků původního čínského designu a vazby. Když rozevřeme pevné látkové desky s barevným motivem, máme před sebou knihy vlastně dvě, přičemž každá je vlepena zvlášť: vlevo najdeme část s obsáhlou přílohou barevných reprodukcí dvou set třiceti asijských uměleckých děl z někdejší Chytilovy sbírky, která jsou dnes dochovaná převážně ve fondech Národní galerie Praha, a s výběrem z dobového tisku a archiválií tištěným na tenkém žlutém papíru. Vpravo je vlastní třísetstránkový text, ilustrovaný více než stovkou černobílých archivních fotografií. Pro čtenáře je to sice malinko nepohodlné, knihu nelze dlouho jen tak držet v rukou, je potřeba ji o něco opřít či položit na stůl, ale to je také snad jediná nepodstatná výtka, kterou můžeme mít.

Nejen že je monografie nevšedně pojatá svojí vnější podobou, ale především přináší zajímavý příběh muže, kterého širší veřejnost nezná a jehož osudy by vydaly na román či málem dobrodružný film. A koho zajímá výtvarné umění Dálného východu, má tu vedle mnoha reprodukcí a dokumentárního materiálu ještě navíc zpracované osudy a obsah Chytilovy cenné sbírky, která se shodou okolností uchovala v soudržném stavu.

Československo sice nemělo k Číně v minulosti příliš silné vazby, přesto bylo v období mezi světovými válkami jednou z prvních evropských zemí, kde vznikaly sbírky moderního čínského malířství. Vedle Josefa Martínka a Joea Hlouchy patřil k průkopníkům sběratelství čínského umění v tomto období u nás právě Vojtěch Chytil. Zatímco Martínek se ale zajímal spíše o umění archaické, o buddhistické sochařství a díla užitého umění a Hloucha se věnoval umění japonskému a z čínského kupoval především umění votivní a dekorativní, pro Chytila byla prvořadým předmětem jeho zájmu moderní čínská malba. Výchozím bodem pro autorčino zkoumání Chytilova života a jeho činnosti byla sbírka moderní čínské malby v Národní galerii v Praze a samozřejmě studium archiválií, dobového tisku a publikací. Základem je chronologicky pojatá biografická linie, která se podle Pejčochové „ukázala být klíčem k porozumění řadě zákonitostí, jež formovaly československé meziválečné sbírky“ (s. 11). Jedná se o první monografii, která v úplnosti představuje osudy malíře, učitele hudby a sběratele Vojtěcha Chytila. Navazuje na průkopnickou práci Oldřicha Krále, který se již v roce 1989, kdy pracoval jako kurátor Národní galerie v Praze, pokusil zrekonstruovat Chytilovu sbírku a vystavil ji v Domě umění města Brna na přehlídce nazvané Sbírka Vojtěcha Chytila: Čína, Japonsko, Tibet.

Autorka popisuje Chytilovo dětství a mládí, jeho adoptivní rodinu, zájem o malířství a studia na Akademii výtvarných umění v Praze v letech 1912–1915. Z jeho vlastní malířské tvorby se dodnes dochovalo jen minimum prací, a tak se o jeho stylu mnoho konkrétního nedozvíme. V dubnu 1915 nastoupil Chytil vojenskou službu a posléze se odebral na východní frontu. V červnu 1916 padl kdesi na území dnešní Ukrajiny do ruského zajetí a z řad rakousko-uherských zajatců přeběhl k některému z československých vojenských útvarů. Na začátku roku 1918 se vydal přes Sibiř na Dálný východ. Z Japonska se pak dostal až hluboko do čínského vnitrozemí. A Čína se mu stala osudem. Začal zde vyučovat malbu a hudbu a seznamovat se s místními umělci a čínskou malbou. Do Prahy se vrátil v roce 1920 a o rok později dokončil svá studia na pražské AVU. V říjnu 1921 nastoupil službu smluvního úředníka při československém zastupitelství v Pekingu.

Následujících patnáct let svého bohužel krátkého života strávil Chytil střídavě v Číně a v Československu. V Číně vystavoval své obrazy, v Pekingu vyučoval západní malbu a pořádal výstavy čínských umělců. V roce 1925 oficiálně ukončil služební poměr k ministerstvu zahraničí. Téhož roku v březnu se oženil s ruskou občankou usazenou v Číně Ninou Michailovnou Kokorin, s níž pak navštívil i svoji vlast. V Pekingu pobýval dlouhodobě až do roku 1927, kdy odjel do Evropy s cílem uspořádat tam velké výstavy čínského umění. Autorka podrobně popisuje jednotlivé výstavy konané v následujícím desetiletí. První proběhla v Praze na začátku roku 1928. Kromě častých pražských výstav se další konaly v Ostravě, Plzni, Brně, Karlových Varech, Olomouci, Českých Budějovicích, Pardubicích, Bratislavě, Slaném a Košicích. A také v zahraničí. Ve Vídni uspořádal Chytil první výstavu v březnu 1930 a další v roce 1936. Následovaly Berlín (1930), Budapešť (1930 a 1938) a Londýn (1933 a 1934); po Chytilově smrti výstavy organizovala Nina Chytilová. Výstavy nabízel Chytil i do Ameriky, ale tam nebyl o spolupráci s ním zájem.

Autorka hodnotí jeho sběratelské aktivity takto: „V Chytilův neprospěch hovořil fakt, že nebyl historikem umění, ale umělcem, sběratelem a obchodníkem. Získával díla, která byla právě dokončena, od umělců, které sám znal a s nimiž byl osobně v kontaktu. Jeho sbírka tedy představovala právě se rodící moderní čínské malířství v jeho autentické podobě, nebyla ani obsahově vyčerpávající (…), ani systematicky a promyšleně budovaná.“ Jistou nevýhodou bylo, že „pořizoval jak díla velkých a významných mistrů, tak malby tvůrců z dnešního pohledu zcela marginálních nebo v současné době již zapomenutých.“ (s. 131–132) V roce 1933 se Chytil vrátil do Číny. Chtěl se stát obchodním makléřem, prostředníkem mezi československými a čínskými společnostmi. Řada jeho nápadů a plánů se však neuskutečnila nebo skončila katastrofou. Ocitl se v pasti nevyléčitelného těžkého onemocnění a špatného psychického stavu z dluhů, z čehož jej vysvobodila náhlá smrt v květnu 1936 v Bratislavě, kam byl převezen z Vídně; bylo mu pouhých 40 let. Nina tehdy pobývala v Pekingu a Chytilova sbírka se stala jejím majetkem. Autorka následně popisuje osudy sbírky až do roku 1981, kdy Nina zemřela. Tehdy již byla podruhé provdaná za JUDr. Jaroslava Otavu, který zemřel o rok později, a sbírka přešla do Národní galerie v Praze. Jednalo se o 175 artefaktů (obrazy, sochy, nábytek, zrcadla, sklo, porcelán a kimona). Chytil neměl dědice a i jeho manželka zůstala až do své smrti bezdětná, a tak se jeho sbírka zachovala ve vzácně uceleném stavu. „Řada děl byla sice během meziválečných desetiletí prodána nebo darována do cizích rukou, Chytil si ale vždy nejvýznamnější a nejoblíbenější díla střežil, a v jeho sbírce se tudíž řada z nich dochovala až do osmdesátých let,“ píše autorka (s. 256–257). V té době mělo za sebou již třicet let stabilního rozvoje Orientální oddělení Národní galerie v Praze, a tak Chytilovo dědictví přešlo roku 1983 poměrně přímočaře do majetku Národní galerie.

Michaela Pejčochová podrobně zmapovala, bohatě zdokumentovala i velice čtivě popsala Chytilovo sice krátké, leč bohaté a až dobrodružné působení a jeho sbírky i záslužné výstavní aktivity. Podle ní Chytil „zanechal ve veřejném povědomí nesmazatelnou stopu. Položil tak základy pozdějšímu studiu a sběratelství čínského moderního umění jakožto samostatného uměleckého odvětví po druhé světové válce.“ To vyústilo v založení Orientálního oddělení Národní galerie v Praze v roce 1951. Téměř již jedno století trvá historie Chytilovy sbírky, což je podle autorky „možné považovat za trvalé dědictví aktivit Vojtěcha Chytila i čínských malířů a pedagogů, kteří možná ve své době dosáhli jen dílčích úspěchů, avšak s odstupem času se jejich role pro vznik evropských sbírek moderní čínské malby jeví jako zásadní.“ (s. 262) Dodejme ještě, že publikace vyšla také v anglické jazykové verzi. 

 

© Milan Valden

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 15 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

90%autor článku   67%čtenáři

zhlédnuto 607x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce