Topčić, Zlatko: Dagmar

Topčić, Zlatko
Dagmar

recenze beletrie zahraniční

Krátká kritická poznámka v pozůstalosti Václava Havla o nejnovějším románu ješitného bosenského spisovatele dr. Ferageta rozpoutává vášnivou e-mailovou debatu mezi ublíženým literátem a Havlovou druhou ženou Dagmar. Tolik fabule, spojující čirou fikci se skutečnými prvky. Dekódovat poselství novely Zlata Topčiće však znesnadňuje nejen komplikovaná a rafinovaná struktura textu, ale i velké množství chyb v českém překladu.

Dagmar – epistolární fikce
Zlatko Topčić
: Dagmar. Přel. Jaroslav Otčenášek, For Prague, Praha, 2017, 150 s.

Od roku 1774, kdy vyšel a následně si získal ohromnou popularitu Goetheho epistolární román Utrpení mladého Werthera, se próza založená na korespondenci těšila tu většímu, tu menšímu zájmu publika i autorů. Jistou renesanci, vyvolanou masovým rozšířením komunikace v elektronické formě, zažívá od přelomu tisíciletí. Formu (přepisu) e-mailové korespondence zvolil v roce 2013 pro svůj román Dagmar i bosenskohercegovský spisovatel Zlatko Topčić. Hlavními hrdiny knihy jsou bosenský spisovatel doktor Oskar Feraget a druhá manželka Václava Havla Dagmar Veškrnová-Havlová. Roznětkou jejich elektronické komunikace je román Závěrečná řeč, kterou Feraget Havlovi dříve poslal k posouzení. Havel však umírá dříve, než stačí bosenskému autorovi odpovědět.

Závěrečná řeč je zřejmě poslední knihou, kterou Havel přečetl, a Dagmar se cítí povinna odpovědět za svého zesnulého chotě sama. Její kritická interpretace Havlovy poněkud kryptické poznámky k Feragetovu dílu je výchozím bodem následné slovní přestřelky. Důvody, které vedly k českému vydání Dagmar, není samozřejmě nutné nijak dál rozvádět. Zdali bylo, či nebylo možné Topčićovu tvorbu představit našemu publiku vhodnějším dílem, to už je téma k další debatě.

Sarajevský rodák Zlatko Topčić (ročník 1955) už ve své domovině platí takřka za samostatnou kulturní instituci. Narodil se do rodiny významného spisovatele Zaima Topčiće a jeho matka Naila pocházela ze zámožného klanu Selimićů, v jejichž vlastnictví bývala i jedna z nejikoničtějších turistických atrakcí Bosny a Hercegoviny – vodopády Kravica. Zlatko se na domácí literární scéně začal prosazovat už jako mladík. V 17 letech publikoval pod pseudonymem Gold Taucher první detektivní povídky a jeho styl se přesně trefil do vkusu čtenářstva. Ačkoliv stihl při psaní vystudovat práva, bylo záhy jasné, že bude následovat kariéru svého otce.

Vážnějším tématům se začal věnovat až na sklonku 80. let. Zásadní událostí pro jeho tvorbu byla stejně jako pro celou jeho generaci bosenských spisovatelů válka v Jugoslávii a zejména obléhání Sarajeva, které celé autor prožil na nechvalně známém předměstí Grbavica. Na hrůzy, kterých byl sám svědkem, zcela logicky reagoval v řadě oceňovaných novel a divadelních her. Největší úspěch na mezinárodní scéně mu ale přinesly až scénáře k filmům Remake (2003) a Opuštění (2010). Druhý jmenovaný film měli možnost vidět i návštěvníci 45. ročníku filmového festivalu v Karlových Varech. Českému čtenáři však zůstával jeden z nejuznávanějších bosenských spisovatelů současnosti dlouho utajen. Po časopisecky publikovaných ukázkách z jeho děl Poslední řeč a Nahá kůže je Dagmar jeho první novelou přeloženou do češtiny.

Podtitulem knihy „epistolární fikce“ je apriori otevřeně přiznáno, že má čtenář co do činění s dílem smyšleným. Topčić však do děje umně vkomponovává skutečné události a postavy, z čehož je zřejmé, že mu nejde ani tak o samotný příběh jako o umělecké vykreslení situace, v níž se nacházejí mnozí současní balkánští spisovatelé a intelektuálové, které zde zastupuje autorovo alter ego dr. Feraget. Topčić románem Dagmar klame a pouhé sledování prvního plánu může čtenáři způsobit silnou frustraci. Autor se třeba nikterak nesnaží vyhledat si snadno dostupná fakta. Dovoluje si tvrdit, že Klubíčko a Kurnikova patří mezi nejběžnější česká příjmení (str. 92), což může na první pohled působit jako čisté diletantství. Z toho však Topčiće lze jen těžko vinit, vzhledem k tomu, že si musel být při psaní dobře vědom případného a pravděpodobného překladu do českého jazyka. Sotva se také najde někdo, kdo by uvěřil Dagmar Havlové, když zaníceně porovnává Goyu s konceptualistou Slobodanem Dimetrijevićem. Dojem autenticity nebyl podle všeho autorovým záměrem. Dagmar je text převážně čtenářsky velmi nepřívětivý, postmoderně nejednoznačný a místy experimentální, jehož smysl se vyjevuje až s posledními stránkami. A tím není myšlena vcelku překvapivá pointa.

Zajímavým faktem je, že Dagmar není primárně kniha o válečném konfliktu v zemích bývalé Jugoslávie, což v tomto případě staví Topčiće v kontextu současné balkánské literatury na výjimečné místo. Jeho kniha je o ztrátě iluzí současné balkánské spisovatelské generace. Svět rychle zapomíná a před intelektuální elitou, která již tak není obdivována na světových literárních festivalech pro autentická zpodobnění válečných utrpení, stojí úkol v podobě hledání nových témat. Šokovat už nestačí. Je to procitnutí, které může bolet stejně jako odmítnutí od obdivované ženy.

Pro českého čtenáře je smutnou skutečností lajdácký přístup vydavatelství For Prague, které Topčiće poprvé v překladu rozsáhlejšího díla uvádí. Četbu místy už tak složitého textu znesnadňuje nekvalitní překlad a naprosto neexistující redakční práce. Ve výrazném kontrastu tak vedle sebe stojí text renomovaného překladatele Dušana Karpatského (v knize je použito části jeho překladu Topčićovy povídky pro časopis Zrcadlo kultury) a nedůsledný převod do češtiny od Jaroslava Otčenáška. Dočteme se tak například: „Ať si Vás nosí čert!“ místo vhodnějšího „Ať vás vezme čert!“ (str. 94), švédská křížovka je vydávána za skandinávskou (str. 98), a co chtěl autor původně říci větou „Nemohu přijmout důvody, které dohánějí lidi k tomu, aby si převlékali obličeje jako u starého gauče!“ (str. 79), se můžeme jen domýšlet.

Je pochopitelné, že u titulu, který neslibuje finanční návratnost, je potřeba při produkci šetřit. Nechat projít text alespoň základní redakcí a jazykovou korekturou je však přinejmenším slušnost vůči autorovi. Častými chybami ve shodě podmětu s přísudkem, nesprávnými transkripcemi jmen či chybějícími nebo přebytečnými písmeny odvádí For Prague Topčićovi medvědí službu a celkové hodnocení tohoto vydání Dagmar sráží o desítky procent dolů. Možná by však sám autor se škodolibým uspokojením shledal, že taková frekvence chyb v jeho textu nechtěně posouvá mystifikaci na další úroveň. Případní příznivci bosensko-hercegovské literatury či „havlovští“ kompletisté se však budou muset při četbě Dagmar obrnit mimořádnou trpělivosti. Náhodný čtenář pak s největší pravděpodobností knihu po několika protrpěných stránkách nespokojeně odloží.

 

Na podobné téma:
Adin Ljuca
: Jeden bílý den
Branko Ćopić: Zahrada slézové barvy
Nedžad Ibrišimović: Věčník

 

© Martin Burda

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   48%čtenáři

zhlédnuto 420x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce