Frame, Janet: Sněhuláku, sněhuláku. Laguna

Frame, Janet
Sněhuláku, sněhuláku. Laguna

recenze beletrie zahraniční

Povídky Janet Frameové, patrně nejslavnější novozélandské autorky, se po téměř sedmdesáti letech konečně dočkaly českého překladu. Autorka v nich věrohodně popisuje chudobu novozélandských rodin v první polovině 20. století, krutou realitu tehdejších psychiatrických zařízení, pocit izolace či jinakosti a strach ze smrti. To vše líčí z perspektivy ženy, muže, dítěte, ale i sněhuláka, přičemž tyto úhly pohledu plynule střídá.

Povídky o smutku, jinakosti a vyrovnání se se smrtí
Janet Frameová
: Sněhuláku, sněhuláku. Laguna. Přel. Denis Molčanov, Dauphin, Praha, 2019, 276 s.

Janet Frameová (1924–2004) vyrostla na novozélandském Jižním ostrově v chudé dělnické rodině. Jak její dětství, poznamenané úmrtím dvou sester, tak raná dospělost, jejíž převážnou většinu Frameová strávila v psychiatrických léčebnách, nebyly nijak zvlášť veselé, a tudíž není překvapivé, že rané povídky, které poprvé vyšly souborně v roce 1951 pod názvem The Lagoon and Other Stories, jsou spíše pochmurně laděné a jejich postavy se potýkají s pocitem osamělosti a strachem ze smrti. Autorka za tuto prvotinu obdržela prestižní literární cenu Hubert Church Memorial Award a unikla tak plánované lobotomii, kterou se ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století běžně „léčily“ mentální poruchy, jako je schizofrenie nebo paranoia. V roce 1956 Frameová odjela do Evropy, kde bydlela převážně v Londýně, naplno se věnovala psaní a začala s řádnou terapií pod vedením Roberta Hugh Cawleye, který ji zbavil stigmatu schizofreničky a podporoval ji v literární tvorbě. Po návratu z Evropy Frameová získala prestižní stipendium Robert Burns Fellowship, opět hodně cestovala, obzvláště do Spojených států, a v osmdesátých letech začala pracovat na autobiografické trilogii, ve které chtěla uvést na pravou míru svou minulost a boj s duševní poruchou. Autorčina rozsáhlá tvorba nezahrnuje pouze povídky, ale také poezii inspirovanou vztahem člověka a přírody a romány, z nichž první Owls Do Cry je přirovnáván k Vlnám Virginie Woolfové (viz doslov Denise Molčanova). Za tvůrčí zásluhy v oblasti literatury byl Frameové v roce 1983 udělen Řád britského impéria, a v médiích se v roce 1998 dokonce spekulovalo, že by mohla získat Nobelovu cenu za literaturu, kterou však neobdržela.

Čtyřiadvacet povídek ze sbírky Laguna (The Lagoon and Other Stories, 1963) a novela Sněhuláku, sněhuláku (Snowman Snowman: Fables and Fantasies, 1963) představují vůbec první český překlad díla novozélandské autorky, která by jinak běžnému českému čtenáři zůstala neznámá. Nakladatelství Dauphin a překladatel Denis Molčanov pro uvedení na českou literární scénu šťastně zvolili právě povídky, které svými tématy i formou vyprávění vypovídají o autorčině širokém záběru, vypravěčském talentu a práci s téměř básnickým jazykem. Ve čtyřiadvaceti povídkách napsaných na konci čtyřicátých let 20. století rezonuje hned několik ústředních témat. První povídka Laguna, vyprávěná z pohledu zvídavého dítěte, které se snaží smířit se smrtí babičky, čtenáře seznamuje s místním koloritem a krásnou novozélandskou přírodou, ale zároveň také uvádí jedno s hlavních témat celé sbírky – lidskou smrtelnost. Smrt, tentokrát starší sestry, autorka rozebírá i v následující povídce a nejvýrazněji pak v závěrečné novele Sněhuláku, sněhuláku. Hlavní postavou této novely je sněhulák, kterého postaví mladá dívka Rozárka a který je personifikován – mluví a přemýšlí, ale na rozdíl od lidí je nesmrtelný: „Ale já jsem jen sněhulák. Proč bych se měl zabývat smrtí? Ta se stává jenom lidem – starým ženám nebo gymnazistkám zaskočeným nákladními auty. Přesto se přiznávám, že se bojím. Je zvláštní, že lidé nevydrží, že podléhají změnám, ne jako sněhuláci, kterým každé nové sněžení nahradí odpadávající maso, ale jako železo vnořené do výhně času a přesto nepodléhají běsu roků, ovšem čas zřetelně cejchuje lidské tělo a stejně nenávratně i skrytý život jednotlivce, který jej neopouští na krok.“ Frameová však v této novele nabízí útěchu a vyvažuje strach z umírání věčným cyklem smrti a znovuzrození, jež je velmi naturalisticky a poeticky popsáno jako vzdor mrtvého těla sněhulákovy stvořitelky, z kterého se stává podhoubí nového života: „… déšť s ní naloží jako se zemí, udělá v ní nádržky, kde plavou malé rybky, hmyz se zavrtává, klouže a nové proudy se tvoří a tekou z jejího těla do hlíny a zase zpátky, v koloběžném směšování tělo-hlína-tělo…“

Dalším stěžejním tématem několika povídek sbírky je život se stigmatem duševní poruchy a s ní spojená izolace, do které byli v tehdejší době jedinci s tímto problémem okamžitě uvrhnuti. Autorka uplatňuje své zkušenosti s téměř desetiletým pobytem v psychiatrických léčebnách a výjimečné pozorovatelské schopnosti hned v několika příbězích. V povídce Lví tlamičky přirovnává psychiatrickou léčebnu k tvrdému vězení a v povídce Park zas otevřeně kritizuje praktiky těchto zařízení, ale přiznává, že největšího nepřítele si psychiatrické pacientky nosí ve svém nitru a představují si, že „chodí samy v sobě“, aby před sebou unikly. Pocit izolace či jinakosti a motiv života za zdí nebo zrcadlem se však neobjevuje pouze v povídkách z psychiatrického prostředí, ale také v povídce Dossy, kde Frameová opět z dětské perspektivy přemítá nad životem jeptišek za klášterní zdí, v povídce Dobrák od kosti, kde je prosťáček Edgar terčem posměchu ostatních, ale i v závěrečné novele, kde sněhulák cítí podobnou osamocenost ve světě lidí, jejichž bídu, utrpení a projevy nenávisti nedokáže snést. Jak již bylo zmíněno, Frameová oplývá pozorovatelským talentem a velice výstižně a bez okázalého moralizování dokáže ve všech povídkách upozornit na kritické společenské problémy, například chudobu, alkoholismus nebo zpřetrhané citové vazby mezi rodiči a dětmi. Mezi postavami povídkové sbírky tak převládají rodiče a děti, dělníci, žebráci, přistěhovalci nebo nemocní lidé.

Janet Frameovou lze z hlediska stylu zařadit mezi velikány světového modernismu. V povídkách, které jsou psané spíše jako fragmenty vzpomínek a přepisy nesourodých myšlenek, autorka také používá proud vědomí, podobně jako slavné modernistické spisovatelky Virginie Woolfová nebo Katherine Mansfieldová, u jejíž rodiny autorčina matka pracovala jako služebná. Frameová v povídkách často naráží na neschopnost vypravěče předložit souvislý příběh, což mate čtenáře a nutí ho domýšlet si nevyřčené informace. V povídce Jan Godefrey se vypravěčka snaží zprostředkovat příběh jisté Alice Hendryové, ale neustále z vyprávění odbočuje, popisuje vlastní život, až nakonec přizná, že to ona je Alice Hendryová. Podobně „schizofrenní“ narativní způsob autorka volí i v jiných povídkách, kde obratně přechází z ich-formy do er-formy, čehož si méně pozorný čtenář ani nemusí všimnout. V povídce Léto se Frameová zase převtěluje do mužského pohlaví a v novele Sněhuláku, sněhuláku dokonce mluví z perspektivy sněhuláka a sněhové vločky, kteří prožívají stejné emoce jako lidé. Hned od začátku novely je však jasné, že Frameová zvolila žánr bajky, aby mohla kritizovat lidské neřesti a poukazovat na to, jak absurdně se člověk někdy chová. Například skvěle vystihla, proč lidé hromadí věci, jak se k nim chovají a poukazuje na to, že s ostatními lidmi občas zachází hůř než s neživými předměty: „Já osobně nevím, co se děje v lidech, když touží po blízkosti a dobrodružství s druhými a namísto toho dostanou bonboniéru s ručně zdobenou vyndavací výplní, nové šaty nebo nejlepší desku hitparády. Předpokládám, že si zvyknou na útěchu věcí, a že se dokonce mohou přiblížit stavu, kdy povedou vzrušující konverzaci s jednou z ručně zdobených výplní. S věcmi se lidským bytostem zachází skutečně mnohem lépe než se sobě rovnými: věci lze vyhodit, když už nejsou žádány, lze je zničit, roztrhat nebo spálit bez výčitek svědomí.“ Jednou z hlavních předností povídek Janet Frameové je rovněž básnický jazyk, kterým popisuje nejen obyčejné předměty a každodenní prožitky, ale i prostředí: „Lehla si pod borovici. Mohla cítit její vůni, slyšet šelest ve větvích a ještě dál za ní deštivý zvuk řeky, vidět šišky zkrabacené vzhůru jak malá hnědá klepítka a nebe šedé jako stan a vítr, co fouká pod ním a odfukuje ho pryč.“ Autorka se vždy chtěla stát básnířkou a není tedy divu, že v povídkách buď literární velikány cituje, nebo ně odkazuje, například na „velké“ anglické básníky Shakespeara, Roberta Browninga, S. T. Coleridge nebo Williama Blakea, zatímco ze světové literatury zmiňuje například romanopisce Dostojevského.

Překladatel Denis Molčanov v doslovu sbírky uvádí, že prosadit vydání prvního českého překladu povídek trvalo „neuvěřitelných deset let“, a pozastavuje se nad nechutí českých vydavatelství sáhnout po již zemřelém autorovi, přestože je mezinárodní kritikou opěvován. Janet Frameová je rozhodně autorkou, která by v závratném množství vydávané literatury neměla zapadnout, a to jednak kvůli velmi zajímavému životnímu osudu, který byl zpracován ve filmu An Angel at my Table (Anděl u mého stolu, 1990), ale především kvůli spisovatelskému talentu, kterým se může rovnat i takovým autorkám světového modernismu, jako je Virginie Woolfová nebo Katherine Mansfieldová. Snad se v budoucnu českého vydání dočká i její autobiografická trilogie, románová prvotina Owls do Cry (1957) nebo poslední a oceňovaný román The Carpathians (1989).

 

© Veronika Geyerová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 23 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.