Tudor, C. J.: Kříďák

Tudor, C. J.
Kříďák

recenze krimi

Debut britské autorky napodobuje prózy o zločinech a dětství od Stephena Kinga, ale chybí mu jejich propracovanost i napětí. Jako jednorázové oddechové čtení však uspokojí.

Je po dešti…
C. J. Tudor
: Kříďák. Přel. Jana Kunová, Euromedia Group, Praha, 2018, 320 s.

Je po dešti a Kingové si štěstím pletou noty… Štěstím? Jestli je pro Stephena Kinga štěstí pár dolarů za pochvalný blurb na obálku každé ne úplně beznadějné knížky, kterou mu nakladatelé s prosíkem podsunou, je to sice k podivu, ale proč ne. Knize taková reklama pomůže a za to, že je lživá, ho nikdo potahovat nebude, protože reklama taková být může.

„Jestli máte rádi moje věci, tak tohle si zamilujete,“ napsal na přebal debutu Britky, kterou už omrzelo živit se profesionálním venčením psů a rozhodla se udělat díru do kriminální literatury. Není zcela jasné, které „věci“ má King na mysli, protože jich napsal spoustu, některé přenádherné, některé tak úplně ne, a jedny dokonce Nezbytné. Které věci myslí, pochopíme, až když se do Kříďáka začteme. Partička dospívajících kluků prožívajících v malém nudném britském městě svoje pubertální skopičiny, které jim po proměně v čirou a notně krvavou hrůzu urychlí přestup do dospělosti, upomene na román To a možná ještě víc na střídmou a hluboce senzitivní Kingovu povídku Tělo. Není to jen letmá podobnost, Tudor těží z Kingova odkazu víc, než by jí měla dovolovat hrdost, takže z toho hlediska je Kingův výkřik na obálce vlastně i docela logický. Až na to, že kdo má rád Kinga, nemá důvod slevovat a zamilovat si někoho z druhé ligy, byť se ten někdo hodně snaží.

Obě Kingova díla, a zmíněná miniatura obzvlášť, se dají vnímat i jako svodky o strastech dospívání, a protože King hrdiny na hranici dětství a dospělosti umí velmi dobře, pro nejednoho čtenáře mají větší cenu právě v tom než v hrůzostrašných elementech. Jistě je to i tím, že C. J. Tudor nemá ani promile Kingových tvůrčích zkušeností (a ani dalších ingrediencí, které utvářejí výrazného autora), že v tomto směru selhává. Dvanáctiletí kluci z jejích stránek nejsou Kingovi plnokrevní tragikomičtí rošťáci, kteří vás doženou k smíchu i k slzám, ale rychlým perem načrtnutí… papíráci.

Nikdo by jí to neměl za zlé, neměla v úmyslu stvořit tak náročný hybrid, chce hrát na první dobrou, na strunu napětí, záhady, morbidity. Proto se ostatně ze dvou časových rovin, v nichž svou knihu vede (vcelku umně provazuje jednu s druhou a vzájemně je doplňuje), soustředí víc na současnost než na dětská léta svých hrdinů, zakořeněná v 80. letech.

Konec dětství, poznamenaný zločinem, naši partičku, z níž vyrostou roztodivní jedinci, v současnosti nemilosrdně dostihne. Kříďáci, kterými si zpestřovali dětské hry, různobarevní panáčci kreslení po městě jako vzkazy určené výlučně pro příslušníky jejich uzavřeného společenství, se začnou objevovat znovu po třiceti letech, kdy čtyřicátníci mají už úplně jiné starosti a svědomí v tu větší, tu menší míře zatěžkané i jinými hříchy než kdysi, kdy šlo o sem tam nějaké rozbité okno. Jsou zase tady a zvěstují něco neblahého.

Jako zločinné mystérium přesahující dekády funguje román přece jen o něco lépe než jako črta o dospívání. Tudor se snaží, kombinuje a přičinlivě svazuje rozmanitá volná vlákna k sobě, aby tvořila překvapivou a pokud možno neotřelou zápletku. Je těch nápadů a zvratů a šokujících překvapení snad až trochu příliš. Určitě by to nebyla výtka – vždyť jen houšť, nápaditost v daném žánru nemůže být nikdy na škodu –, kdyby dost často nešlo o dějové obraty vyžadující opravdu hodně silné potlačení nevíry, ale hlavně – kdyby šoky a překvapení nepřicházely na úkor ještě jiné složky takového typu knihy: totiž napětí. Na rozdíl od autorky čtenář nechce zapomenout, že drží v ruce thriller, tedy v humpoláckém překladu „napínák“, jenže tuto funkci kniha plní jen rozpačitě a liknavě. V základním oblouku, tedy od dávných nepravostí k současnému rozuzlení, uspokojí, přiměje čtenáře neztratit zájem a neodhodit knihu, aniž by se dobral finální katarze, ale průběžného, soustavného vzrušení není v knize tolik, kolik by si zasloužila. V tomto světle by Kříďákovi spíš než Kingův blurb slušel doporučující výkřik třeba takové Pauly Hawkinsové, který orientované čtenáře varoval, že kniha bude možná stejná nuda jako Dívka ve vlaku.

Dívka ve vlaku byla i přes neskonalou těžkopádnost thrillerovým hitem roku 2015. Tři roky nato na přední straně přebalu Kříďáka narážíme na klamavou reklamu, že jde o „debut roku“. Jenže stačí pořádná (literární) sprška a dobře víme, jak vypadají křídové kresbičky po dešti.

 

© Roman Lipčík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 10 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.