Stamm, Peter: Jemná lhostejnost světa

Stamm, Peter
Jemná lhostejnost světa

ukázka beletrie zahraniční

Stárnoucí spisovatel pozve na schůzku mladou ženu. Během procházky po Stockholmu jí vypráví o ženě, kterou před dvaceti lety miloval a které se Lena nesmírně podobá, vlastně je úplně stejná jako ona. Christoph zná život, který Lena vede, naprosto přesně ví, co ji čeká… Začíná zvláštní hra minulosti s přítomností, z níž nikdo nevyjde bez újmy. Peter Stamm, velký vypravěč existenciální zkušenosti, na malém prostoru líčí příběh nevysvětlitelné blízkosti, která nás odděluje od všeho, čím jsme kdy by

Jemná lhostejnost světa
Peter Stamm
: Jemná lhostejnost světa. Přel. Marta Eich, Plus, Praha, 2019, 120 s.

Kap. 17, s. 52–56
Už když jsem Lenu viděl na jevišti, vyděsilo mě, jak se podobá Magdaleně. Ale když vyšla z hotelu a zastavila se ve vzdálenosti jen několika metrů, úplně mi to vyrazilo dech a na okamžik jsem zůstal stát jako opařený. Chvíli váhala a rozhlížela se na obě strany, pak vykročila zdánlivě nazdařbůh, přesto však odhodlaně směrem do centra. Šla dost rychle a já jsem se za ní bez dlouhého rozmýšlení vydal. Vypadala stejně jako moje Magdalena, když mě před šestnácti lety doprovázela do Stockholmu. Šla lehce, skoro poskakovala jako ona, měla stejný výraz ve tváři, směs údivu a pobavení. Občas zničehonic povytáhla krk a podívala se nahoru, jako kdyby tam něco zaslechla nebo cosi vyhlížela, pak její tvář zvážněla a na chvíli se zdálo, že napjatě naslouchá něčemu, co může slyšet jen ona.

Byli jsme spolu tři roky, po čase jsem vypověděl byt a nastěhoval se k ní. Tou dobou hrála v jednom volném divadelním uskupení a já jsem pro reklamní agenturu psal už jen zřídka, místo toho jsem začal pracovat pro noviny a časopisy. Snu psát literární texty jsem se nikdy nadobro nevzdal, ale mnoho jsem pro jeho naplnění nedělal. Text o Magdaleně a o mně nikam nevedl. Později jsem jí to řekl, ovšem tvrdil jsem, že se toho v našem životě děje moc málo, než aby se to dalo literárně zpracovat. Proč bych o tom všem měl psát? namítal jsem, vždyť to přece žijeme. Ve skutečnosti jsem se bál, že by se mi Magdalena mohla zase odcizit, že by fiktivní postava tu reálnou zcela vytlačila. Magdaleně přišlo nejspíš vhod, že jsem to vzdal. Povzbuzovala mě, abych psal dramatické texty, role, které by mohla hrát. Ale ani to se mi nedařilo. Mám tě nejradši, když nehraješ vůbec nic. Opravdu jsem ji na jevišti neviděl rád, snad proto, že jsem si nechtěl připustit, že dokáže být někdo úplně jiný, že naše láska není jedinou možností, která se v ní skrývá.

I když byla se mnou, občas mi připadalo, že hraje nějakou roli, ne úmyslně, ale že zkrátka nemůže jinak. Možná to bylo právě to, co mě k ní tolik poutalo, pocit, že se jí nikdy nemůžu přiblížit, nikdy ji prohlédnout, nikdy zcela vlastnit. Přemítal jsem, co ke mně asi cítí. Jediným jistým důkazem její lásky byla skutečnost, že se mnou zůstala. Když jsme spolu chodili na večírky nebo oslavy premiér, obletovali ji muži, kteří vypadali lépe než já, kteří byli vtipnější a inteligentnější a především úspěšnější, kteří by jí mohli nabídnout mnohem víc. S tím či oním trochu flirtovala, ale vždycky to byla ona, kdo pak chtěl domů jako první. Moje láska k ní v sobě měla cosi bolestného, cosi trýznivého. Dokonce když už jsme spolu bydleli, se mi ještě někdy rozbušilo srdce, když přišla domů o něco později, než původně oznámila, a pak stála v bytě, jako by tam nikdy předtím nebyla.

Jednoho dne mi Magdalena ukázala inzerát v novinách. Televize hledala scenáristy pro nový seriál. To by přece bylo něco pro nás, zvolala. Ty budeš psát scénáře a já budu hrát hlavní role. Budeme bohatí a slavní jako Marilyn Monroe a Arthur Miller. Tenhle příběh ale neskončil dobře, podotkl jsem, přesto jsem se o to místo ucházel. Zkoncipoval jsem pár myšlenek, napsal několik zkušebních scén a poslal je do redakce. Pozvali mě na pohovor, během kterého mi sdělili, že se mé nápady sice nedají realizovat, ale že v mých textech je znát jistý potenciál. Opět jsem se dal do práce a nabídl stanici seriál odehrávající se v meteorologickém výzkumném ústavu v horách. Několik měsíců jsem byl v pravidelném kontaktu s lidmi od televize. Nutili mě do stále komerčnějších textů, posílali mi ukázky scénářů, které jim připadaly dobré, a postupně z mých dialogů vypustili všechno, co jsem považoval za originální a vtipné. Za svou práci jsem nicméně nedostal tak špatně zaplaceno, a dokonce mi ještě spolu s dalším redaktorem a režisérem nabídli účast na scenáristickém workshopu ve Stockholmu, který vedl jeden americký scenárista.

Doufal jsem, že si trochu prohlédnu město, ale místo toho jsem s autory a autorkami z celé Evropy proseděl celé dny v jednací místnosti jakéhosi anonymního hotelu a poslouchal toho Američana, jak mluví o story lines a plot points a s hraným nadšením se nás pokouší zapálit pro věc. Nic vás nemůže zastavit kromě vás samotných, halasil a rozdával návody s tipy a triky a tvářil se, jako by člověk musel postupovat jen podle jeho rad, aby se mohl stát oslavovaným scenáristou. Říkal jsem si, jestli má zapotřebí vést ve švédských hotelech střední třídy workshopy, když tak dobře zná tajemství úspěšného psaní. Vůbec mě všechno deprimovalo, chvástavý Američan, horliví účastníci workshopu se svými zápisky i ti dva filmaři, kteří tam byli se mnou a chovali se ke mně jako k začátečníkovi, jímž jsem koneckonců opravdu byl. Magdalena trávila dny ve městě, a když jsme se pozdě odpoledne sešli, vyprávěla mi, co dělala. Večer chodili všichni účastníci i s vedoucími společně jíst. První den s námi byla i Magdalena, ale zdálo se, že se nudí ještě víc než já, a když jsme se o půlnoci vrátili na pokoj, prohlásila, že jeden autor jí bohatě stačí a že si nazítří dá někde jídlo sama a pak si možná ještě zajde do kina nebo do divadla.

Když jsem sledoval Lenu, přemítal jsem, jestli i moji Magdalenu před šestnácti lety někdo pozoroval, jestli nejenže dvojníka mám, ale zároveň jím i jsem, jako část nekonečného řetězce stále stejných životů, který se táhne dějinami. Pokoušel jsem se vzpomenout si, co mi tehdy Magdalena o svém pobytu ve Stockholmu povídala, jestli byla na lesním hřbitově s mužem, který jí vyprávěl podivný příběh. Ale přiznala by to vůbec? Věřila by mu? Věří Lena mně?

Zašla do několika obchodů, prohlížela si šaty, boty, bytové doplňky. Koupila si červeně malovaného dřevěného koníka, dva skleněné svícny na čajové svíčky a tričko s nápisem I love Swedish Girls. V poledne si dala oběd v jedné malé kavárně. Z obavy, že ji ztratím z očí, jsem čekal venku a velkými okny pozoroval, jak se vesele baví se servírkou, která rozhazuje rukama, jako by jí vysvětlovala cestu. Po jídle Lena zvolila směr ještě cílevědoměji a vedla mě k Národnímu muzeu, klasicistní budově stojící přímo u vody.

Muzeum bylo skoro prázdné a já jsem ji tichými prostorami následoval. Obrazy visely těsně vedle sebe, často se překrývaly a v některých místnostech stály sochy a posuvné stěny s ještě větším množstvím obrazů. Nezdálo se, že by se Lena nějak zvlášť zajímala o umění. Procházela sály bez zastavení, jako by musela proběhnout překážkovou dráhu nebo někoho či něco hledala. Zastavila se jen u několika zátiší. Když se vzdálila, prohlédl jsem si obrazy také. Pocházely od jednoho holandského malíře ze 17. století a představovaly pečlivě seřazené trofeje úspěšných lovů, mrtvé lišky, ptáky, zajíce. Na jednom obraze byli vidět ještě dva psi, na jiném kočka, která natahuje drápy po mrtvých ptácích.

Lena pokračovala v chůzi, ale já jsem ji zase brzy dohonil. O dvě místnosti dál si sedla na lavičku a zamyšleně se dívala před sebe. Podle všeho si nevšimla, že jsem vstoupil do sálu. Stáhl jsem se do kouta a předstíral, že si prohlížím obraz, ženský akt od Bonnarda, přitom jsem po ní neustále pošilhával. Konečně vstala, rozhodným pohybem se otočila a spěšně se vracela místnostmi, odkud přišla, ven z muzea a zpátky do hotelu. Byl jsem naprosto vyčerpaný, ne rychlým pochodem městem, ale svými pocity. Ve vstupní hale jsem napsal krátkou zprávu a dal ji recepčnímu, aby ji nechal donést Leně na pokoj. Prosím přijďte zítra ve čtrnáct hodin k lesnímu hřbitovu. Chtěl bych vám vyprávět příběh.

Kap. 19, s. 60–61
A vy jste po celou tu dobu žil s pocitem, že někdo jde ve vašich stopách? vytrhla mě Lena z rozjímání. Na začátku to bylo k zbláznění, vzpomínal jsem, měl jsem na něj zlost, možná jsem i žárlil. Ale pak mi ho začalo být líto. Protože neměl na vybranou, celý jeho život byl předurčený, protože jsem ho už jednou žil. Cítil jsem se za něj odpovědný. Když se všechno, co člověk dělá, stane hned dvakrát, když každé rozhodnutí, které učiníte, se netýká jen vás, ale i někoho jiného, kdo je vám vydán napospas, pak raději i dvakrát přemýšlíte, co uděláte.

To je zvláštní představa, odvětila Lena, že by někde mohl být někdo jako já. Nejen někdo, kdo vypadá jako já, kdo žije stejný život, ale i někdo, kdo jako já uvažuje a cítí. Myslím, že se mi ta představa líbí. Je to, jako by měl člověk dobrou, ale opravdu moc dobrou kamarádku, která o vás ví všechno a o které víte všechno i vy, aniž byste o tom musely mluvit. Ne, namítl jsem, je to, jako by už jeden nebyl celý člověk, jako by se rozplýval. Je to strašné. Možná má každý někde dvojníka, přemítala Lena. A vy jste měl zkrátka smůlu, že jste toho svého potkal. Nevím proč, odvětil jsem, ale někdy mám pocit, že je tu jen kvůli mně. Kdybych ho býval nepotkal, nikdy by neexistoval. Jako by byl dítětem mé vzpomínky, vzpomínky, která se stala skutečností.

Nebyl jste nikdy v pokušení zasáhnout do našeho života? zajímala se Lena, abyste napravil chyby, které jste udělal, abyste dal našemu životu jiný směr? Nebo jen ze zvědavosti, abyste zkusil, co se pak stane? Bojím se toho, odpověděl jsem. Kdo ví, co by z toho vzešlo.

 

překlad © Marta Eich
ukázka z knihy Jemná lhostejnost světa
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatele

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 609x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce