Škrob, Jan: Reál 2

Škrob, Jan
Reál 2

recenze beletrie česká

Krajina chladicích věží, krajina mokřadů a zjevení, krajina nočního města; to je prostor neklidně se rozevírající před čtenářem poslední sbírky Jana Škroba – Reál. V jeho napjatém tichu, za němých sněhových bouří zatím propuká revoluce: „Kdo nemiluje, zůstává ve smrti.“ Šumí stará zaklínadla, modlitby, polibky, šepoty. Čí jsou to hlasy? Odkud a kam směřují kouřové signály? Odkud a k čemu povstáváš – ty?

Z chladicí věže kdosi volá k modlitbě
Jan Škrob
: Reál. Malvern, Praha, 2018, 72 s.

Poslední sbírka Jana Škroba poutá pozornost již řadu měsíců, naposledy svou nominací na Cenu Jiřího Ortena. Z literární scény tedy Škrobovy básně dlouhodobě nemizí. Jedním z důvodů jejich trvalé přitažlivosti je to, že Reál lapá čtenáře do stínohry skutečna a neskutečna, vytváří uhrančivý, znepokojivý svět, v jehož průmyslové krajině volá člověk po životě a svobodě.

V popředí zde stojí konflikt dvou světů, dvou realit, z nichž jedna utváří jakýsi viditelný prostor sbírky, druhá zahrnuje vnitřní svět lyrického subjektu, jeho směřování, postoje, jeho revoluci. Vnější prostor tvořící kulisy Škrobových básní je svět vyhasínající, ne-li přímo mrtvý. Hned v první básni přechází básník „do sprintu / mezi tanky“ a tato imaginace vytvoří pevné podloží knihy. Setkáváme se se stíny továren, žiletkovými dráty, vodárenskými věžemi, pustinou. Asfalt a vysoké pece, podzemní vlaky a větve válečných strojů – tyto vraky, výrazně podbarvující atmosféru sbírky, jsou součástí téhož světa jako okna callcentra, noční kluby, prosklené kancelářské budovy, rauty, pivo a klobása. Mezi žiletkovým drátem a kancelářskou budovou však není velký rozdíl, jedno splývá s druhým. Tato realita je prorostlá jakousi anonymní mocí, která dává do pohybu tajnou policii, vysílačky, krycí jména, „bezpečnostní opatření kamery otisky prstů / prohledávání zavazadel osahávání jeden / podezírá druhého bezpečnostní rámy peníze“. Na obloze se kdykoli může objevit černý vrtulník, sledování, rozbíjení oken, útěk městem, „neuplyne den aby někoho / nepopravili přímo na / ulici…“. Kdesi stále číhají oni: „čekají na tebe chtějí / tě zlomit říkají že lepší svět / ještě nikdo nevymyslel mají / hadí oči“. Toto je svět, který není bezpečný. Čtenář se snad zpočátku utěší myšlenkou, že přeci jen přihlíží fikci: postapokalyptické krajiny jistě patří do počítačové hry nebo jakéhosi aktualizovaného Matrixu. Reál však záhy začíná působit znepokojivě uvěřitelně. Ano, my všichni žijeme ve světě, kde neuplyne den, aby někdo nebyl popraven, „neuplyne den / aby někoho neprodali“. Naše světy piva a klobás, klubů a zdánlivě cizích totalit se tu prolnou v několika rovinách. Ať tuto souvislost chápeme jako osobní duchovní nesvobodu, nebo globálně – jako výraz sounáležitosti lidstva, pronásledovaných a trpících, kteří se střetávají se světem pohodlné ignorance, v níž vládnou hesla jako „jen je důležité / to nepřehnat / nemusíme se přeci / vyjadřovat ke všemu“, nebo jako hořká parafráze biblického přikázání: „řekli ti ať / miluješ menší zlo jako sebe sama“.

V této atmosféře však zaznívá: „tma se dere na povrch konečně to někdo / řekl nahlas“. Ta slova, jakési prořeknutí, spouštějí sérii otřesů a úderů, jejichž původcem je lyrický subjekt. Je hlasem, bytostí, která se naléhavě, usilovně a do krve dovolává skutečného: „probourávám se / digitální / sítí potřebuju / vědět že žiju“. Obsahová naléhavost je podtržena záměrným vynecháváním interpunkce a nečekanými veršovými zlomy, s nimiž Škrob pracuje v prostoru celé sbírky. Zvolený postup vytváří sémantické napětí mezi jednotlivými básnickými výpověďmi: tam, kde čtenář očekává logické ukončení verše, řádek pokračuje, čímž otevírá nové možnosti čtení. Tento prvek, ve kterém můžeme cítit i jistou hravost, čtenáře neustále aktivizuje a obohacuje celkovou dynamiku textu. Druhý pól Reálu, k němuž se básník vztahuje, dalece přesahuje ono zmrzačené město s jeho penězi a tajnou policií. Jasně a přesvědčivě zde zaznívá touha po překročení stínu, nutkání vytrhnout se z kontextu: „strkám ruce do hlíny / potřebuju se dostat / pod povrch ujasnit si věci“. Z jakéhosi undergroundu, který si uvědomuje, že „naše realita je kultura násilí“, povstává básníkův hlas k revoluci, vší silou směřující ke světlu a životu. Jde však o revoluci jakožto skutečně vnitřní povstání, jaké začíná u člověka-individua: „do vlastních výkresů / vnáším revoluční násilí nekonečné spirály / úzkostné křivky podvratné glosy na okrajích“. Do světa „zlatých masek“, zdánlivě neprůstřelných jistot a sloganů je vnesena nejistota, pochybnost o sobě samém, úzkost. Spolu s nimi vchází do světa, který si zakládá na síle a tvrdosti, hluboká zranitelnost: „Vůbec nevím všechno / toužím na každém kroku / po něze.“ Básník se vztahuje k Bohu („hospodin bůh / v tobě otvírá bílé světlo / chceš ke mně přijít do skladu / kde třídím promočené věci / dotknout se mě jako jemného / vlákna ve vichřici“), ale ani toto vztažení se neobejde bez svého dílu bolesti, pochyb a křehkosti: „bože ty víš hledám samostatný / neprůchozí pokoj bez vánic […] hledám zrcadlo to / abych se ujistil že jsem to opravdu já abych / cítil jestli jsi to opravdu ty“. Podobně jako vztah k Bohu vykresluje Škrob i partnerský vztah s neobyčejnou úctou jako prostor niterné blízkosti a sepětí, v němž se lyrický subjekt ničeho nedomáhá, nic si nenárokuje a nic nežádá. Dává sebe právě takového, jaký je: „říkám ti s úsměvem něco o životě; tiskneme se k sobě / samozřejmě v modlitbě; chci s tebou zestárnout na umělém ostrově“. Na principu lásky a úcty k druhé bytosti je tak založeno i konstatování: „hospodin bůh není továrna“. Vždyť k čemu by mohl mít dál než k neosobnímu článku výrobního řetězce, dýchavičně chrlícímu dým? Škrob poukazuje na to, že představa Boha jako úplatného automatu, k níž bývá člověk často sváděn, je jeho zásadním nepochopením.

Podobně jako je motivicky scelený onen vnější svět, proti němuž se v básních revoltuje, je i tento alternativní intimní svět často působivě propojen obrazy různých archetypálních gest naznačujících vztahy lidské i duchovní. Objevují se tu motivy kouřových signálů, pohybu v kruhu, oběti („ostrým kamenem zabiješ ovci“), znamení („dej si do vlasů / červenou barvu“), ukřižovaného Krista vzájemně kresleného na kůži, „protože to jsou nejdůležitější vzpomínky“. Další motivy tvoří svým aktualizovaným kontextem protipól ke gestům onoho mrtvého světa: „nasazuju si havraní masku sněží“. Takto se tedy lyrický subjekt vydává do terénu čelit „zlatým maskám“. Jsou to masky, přes které není vidět pláč.

Právě autenticita vztahu bez masky a láska jako taková jsou pro celou básníkovu revoluci zásadní. Ostatně sám v parafrázi Krista křičí: „moje revoluce není z tohoto světa / proti kapitalismu se dá bojovat jedině s modlitbou na rtech“. Modlitba tedy funguje jako výraz pokory a pokoje stejně jako radikální lásky. V podstatě totéž sdělení nacházíme ve verši „líbám tě na krk proti kapitalismu“. Modlitba i polibek jsou v Škrobově pojetí ze stejného světa. Jsou zde vnímány jako jediný možný „lék“ na cynickou a odlidštěnou skutečnost, jejíž torzo nechává vyniknout tomuto lidskému usilování o život: „z chladicí věže kdosi volá k modlitbě“. Reál vynáší na světlo bytostnou úzkost člověka i jeho temnoty; je to však pozvednutí k naději, že se v lásce zpřítomňuje svět skutečnější než ten, kterým jsme obklopeni. Že totiž „každý člověk / má v srdci plán křížové cesty každý / člověk někde hluboko / touží po životě“.

 

© Klára Krásenská

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   65%čtenáři

zhlédnuto 666x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce