Cedó, Claudia et al.: CAMPQ

Cedó, Claudia et al.
CAMPQ

recenze beletrie česká

Co by se stalo, kdyby na Zemi přiletěli mimozemšťané z různých planet ve snaze nalézt zde útočiště? Dostalo by se jim vřelého uvítání, nebo jen více či méně skrytého opovržení? Rozsáhlá imerzivní inscenace propojuje osudy čtyř mimozemských kmenů v pozemském adaptačním táboře a ve zřejmé paralele k uprchlické krizi si klade otázky ohledně základních morálních hodnot a jejich pevnosti tváří v tvář neznámému.

Můj soused mimozemšťan
Claudia Cedó
, David Košťák, Marie Nováková, Joan Yago: CAMPQ. Režie Petr Hašek, Ivo Kristián Kubák, Tomáš Loužný, Martina Schlegelová, ostrov Štvanice, Praha, premiéra 6. 6. 2019

V rámci čtrnáctého ročníku Pražského Quadriennale připravily soubory Tygra v tísni, Divadla LETÍ a Jihočeského divadla „největší koprodukční projekt v historii českého divadla“, jak o inscenaci CAMPQ hovoří její oficiální webové stránky. Představení z pera dvou českých a dvou španělských autorů totiž trvá bezmála šest hodin a účastní se ho téměř sedmdesát herců. Tři reprízy již proběhly v Praze na Štvanici, na další dvě se mohou diváci těšit v září v Českých Budějovicích.

Inscenace je založena na principu imerzivního divadla: divák má k dispozici široký prostor, po kterém se může volně pohybovat a věnovat pozornost tomu, čemu zrovna chce, případně se může i zapojit do děje či interagovat s postavami. Druhou stranou mince (zvláště při takto velkoryse koncipovaném projektu) je potom fakt, že představení zákonitě nelze „usledovat“ jako celek a divák z něj uvidí jen jistou část podle toho, jak se jej rozhodne pojmout. Takovýto formát divadla zároveň představuje určitou výzvu i pro recenzenta, který je postaven před stejnou volbu jako divák a jeho zážitek z představení se může diametrálně lišit nejen v kategoriích subjektivního hodnocení, ale i v tom, co vůbec z inscenace uvidí.

Noc otevřených dveří
CAMPQ je adaptační tábor pro mimozemské uprchlíky, který má pozemský divák možnost na několik hodin navštívit v rámci jakéhosi dne (či spíše noci) otevřených dveří, aby se mu dostalo ujištění, že jeho nynější sousedé ze všech koutů vesmíru pro nikoho nepředstavují žádné nebezpečí. Tábor sestává z vnější části, kde se nachází mimo jiné zdravotnický a výukový stan pro mimozemšťany, a části vnitřní s ubikacemi personálu i táborových obyvatel. Způsob jejich ztvárnění i míra detailnosti jsou skutečně obdivuhodné, ať už se jedná o zeleně nasvícenou počítačovou místnost se stěnami od shora dolů obloženými starou elektronikou a dráty, růžovoučký pokoj se spoustou fotografií, nápadně připomínající kabinet Dolores Umbridgeové, nebo jakýsi „skleník“ vyplněný zelení. Strohost a improvizovanost obyčejných stavebních buněk, z nichž jsou ubikace tvořeny, a rádoby domácký svět uvnitř (tedy domácký podle norem místních mimozemšťanů) přitom nabízejí působivý kontrast.

Na samotném začátku se divákům postupně představují čtyři rasy obývající tábor: lidem podobní Zeyris, mravenčí národ Attas, který má svou královnu a každý jeho člen nesmírně citlivě vnímá emoce jiného člena, Fénické ženy a konečně podivný ježčí kmen, jenž vypadá zcela neživě a odborníci jej teprve zkoumají. Návštěva tábora má ještě jeden důležitý rys: každý z diváků po příchodu obdrží tři žetony a ty pak může darovat libovolným mimozemšťanům. Tři mimozemšťané s největším počtem žetonů dostanou to, po čem většina z nich touží, tedy možnost opustit tábor a začlenit se do lidské společnosti.

Jestliže je člověk ochotný se do příběhu skutečně ponořit a prožít ho, místo aby jej pouze sledoval, už jen tento začátek v něm musí chtě nechtě vyvolávat tísnivé pocity: celé představování se nese v duchu vlezlé, ovšem umně vytvořené falešné idyly, o které vás chce někdo za každou cenu přesvědčit, že je skutečná – zástupce vedení tábora pan Šabata (Jiří Böhm) pronáší prázdné fráze, afektovaní moderátoři (Dan Kranich a Vojtěch Vodochodský) jako by vypadli z jakéhosi teleshoppingu a mimozemšťani defilují po pódiu jako cvičená zvířátka, aby se v téměř cirkusovém pojetí předvedla návštěvníkům. Fakt, že se člověk stává díky svému hlasovacímu právu součástí tohoto systému, jenž mu vnucuje skoro až Sophiinu volbu, je vlastně krajně nepříjemný.

Fénické ženy se stockholmským syndromem
Po celou dobu inscenace jsem se snažil sledovat dění v kmeni Fénických žen a myslím, že věnovat se jednomu kmeni je pro toto představení vhodná strategie – sledování jedné postavy, které dobře funguje u menších imerzivních inscenací, by při dané délce pravděpodobně znamenalo přemíru hluchých míst, zatímco nahodilé přebíhání od scény ke scéně by zase vedlo k tomu, k čemu vede většinou, tedy k velkému množství střípků, jež nedávají dohromady smysluplný celek.

Fénické ženy se tvůrcům podařilo vykreslit velice plasticky, a to jak po stránce charakterové, tak po stránce jejich dějové linie i historie na kdysi domovské planetě. V táboře žije Fénických žen jen hrstka a kromě příhodně popelavého líčení a kostýmů je tvůrci obdařili i zvláštně nezúčastněným způsobem řeči, který v sobě přesto nese určitou naléhavost, zasněnost i melancholii. Během pobytu se ženy zamilovaly do lidského umění, kterým se i živí (jedna si tak nechává od diváků kreslit obrázky, druhá vyprávět příběhy a tak dále), a podle svých slov se z tábora dostat nechtějí, protože se jim v něm líbí. Každé dva roky musejí shořet v žárovišti a znovu se obrodit a poté do sebe při rituálu nasát z knihovny paměti veškeré informace, které Fénické ženy za život shromáždily. Ve vnitřním táboře má každá žena svůj příbytek jinde, protože kdyby se jejich popel náhodou smísil, nemohly by se znovu zrodit.

Jejich dějová linka poté rozvíjí mnoho dalších motivů – vztah k lidem, nesmrtelnost, problém kolektivní a individuální paměti, vinu a další, které se ukazují až v průběhu představení – a rozvíjí je produktivně, funkčně a tak, že vzniká skutečně komplexní obraz mimozemské rasy a jejích příslušnic, umocněný tím, že každá Fénická žena má zároveň i svá vlastní tajemství a vlastní motivy a touhy.

Z hereckého hlediska povaha Fénických žen nenabízí prostor k velkým hereckým etudám, a zatímco v případech individuální interakce s jednotlivými diváky jsem měl dojem, že ji herečky zvládají vcelku bezproblémově (možná až na setkání s anglicky mluvícími hosty, kde jazyková bariéra občas činila problémy), v kolektivních scénách jsem se někdy nemohl zbavit pocitu menší nejistoty a mám podezření, že i proto byly dialogy při veledůležitém a dlouhém „sabatu“ zhruba ve třech čtvrtinách hry puštěny z reproduktorů a ženy k nim dělaly jen pantomimu.

Toto hromadné rokování (či možná dokonce soud) Féničanek si samo o sobě zasluhuje komentář. Přichází na řadu po zhruba čtyřech hodinách, kdy je celé osazenstvo tábora nahnáno do jeho vnitřní části. Fénické ženy se scházejí, aby si vyjasnily, co se vlastně stalo, a poradily se o dalším postupu. Pro mě osobně se jednalo o vrchol představení: fragmenty informací a motivů, které divák do té doby sbíral, se ve vyhrocené diskusi skládají dohromady, mnoho věcí vyplouvá na povrch či se ukazuje v jiném světle a postupně se zaplňují prázdná místa v příběhu celé rasy. Něco sice zůstává nedořečeno, ale neměl jsem pocit, že je mi zamlčováno něco zcela zásadního. Tento vstřícný krok autorů vůči divákům představuje chvályhodnou snahu korigovat „neusledovatelnost“ plynoucí z imerzivní povahy inscenace a vyvážit ji technikou, která je vlastní spíše narativní próze a podobá se klasickému „odhalování vraha“ na konci detektivního příběhu: stalo se to a to, udělala jsem to a to a měla jsem pro to ten či onen důvod. Scéna tak funguje i jako jakási pojistka, že si divák z příběhu Fénických žen odnese ucelený, smysluplný příběh a po šesti hodinách ho nečeká rozčarování z toho, že vlastně nic nechápe.

Poměrně zásadní problém ovšem spočívá v tom, že inscenace trvá zhruba další hodinu a půl a zbytek dějové linky Fénických žen bohužel působí tak, jako by už autoři nevěděli, jak ji prodloužit. Ačkoli se diváci dozvědí ještě pár informací z celého jejich příběhu, je to na daný časový úsek nesmírně málo a propad v tempu inscenace i kvalitě scénáře je skutečně výrazný. Nemůžu říct, jestli se stejný problém týkal i ostatních kmenů, ale z dějové linky Fénických žen jasně vysvítalo, že by inscenaci prospělo výraznější zkrácení.

Drobná paralela by tu byla
V průběhu hry se začne ukazovat, že adaptační tábor rozhodně není ráj na zemi a že vztahy personálu a zdejších obyvatel nejsou tak růžové, jak chce návštěvníkům ukázat úvodní půlhodina. Chování personálu k mimozemšťanům je leckdy přezíravé až zcela otevřeně hrubé, a jak jsem se zmínil výše, člověku s byť elementárním smyslem pro morálku se z toho musí ježit vlasy na hlavě, zvlášť pokud k takovým situacím dochází u Fénických žen, které nikomu nic nedělají, nijak se nevzpírají a k dění v táboře jsou víceméně lhostejné. Při scéně, kdy si moderátoři ke své kulinářské show přizvou Fénickou ženu Pastoru (Daniela Šišková) a chovají se k ní naprosto ponižujícím způsobem, jsem k oběma cítil nesmírný a zcela reálný odpor. Asi netřeba zastírat, že právě o vyvolání takových emocí autorům hry jde, zážitku z představení však tato prvoplánovost na síle nijak neubírá, ba naopak.

Stejně tak je nasnadě, že mimozemšťanům s takovým zacházením postupně dochází trpělivost, a proto se v poslední čtvrtině hry atmosféra rychle vyhrocuje (a v rámci férovosti je třeba dodat, že i mimozemšťané dokážou s lidmi jednat ne zrovna v rukavičkách). Úplný konec potom celé představení dovršuje uspokojivě z hlediska příběhu samotného, avšak způsob, jakým je tento konec podán, je zvláště ve vztahu k divákům mimořádně rozpačitý a spíše než v ohromení je zanechává v nejistotě, jestli už se mají rozejít, či nikoli, což je po šesti hodinách obzvlášť škoda.

Vzhledem k uprchlické krizi minulých let je symbolika, která se za hrou skrývá, zřejmá a diváky v ní utvrzuje už úplný úvod představení, kdy se před vchodem do tábora setkávají s demonstranty a vidí nápisy „Mimozemšťany v ČR nechceme“. I bez této paralely ale hra zůstává funkční a její sdělení stejně silné, protože to, čemu primárně nastavuje zrcadlo, je dodržování zcela základních mravních imperativů – ohledy na druhého, důstojné zacházení, soucit –, které by měly v ideální společnosti platit univerzálně, ať už je řeč o uprchlících, nebo o mírumilovných mimozemšťanech hledajících azyl. Zároveň hra svým průběhem a vyzněním klade ožehavou, ale potřebnou otázku: co když to prostě neumíme? Co když je pro nás ona rozdílnost nepřekonatelnou překážkou a – jak nás už tolikrát poučila historie a poučuje nás i současnost – tváří v tvář podobné výzvě necháváme vlastní hodnoty a morální principy ustupovat do pozadí a dáváme průchod něčemu, co by za normálních okolností zůstalo skryté hluboko v nás? Odpověď je podle autorů nepříjemně zřejmá a její explicitní vyřčení při závěrečném monologu jednoho z mimozemšťanů už v podstatě přichází zbytečně. Dystopické umělecké žánry s sebou vždy nesou varování, že se společnost v určitém okamžiku vydala špatným směrem nebo učinila zásadní chybu. CAMPQ přináší podobné varování, to se však netýká vývoje smrtonosných zbraní či katastrof při kolonizování vesmíru, ale něčeho mnohem niternějšího a zároveň nepostižitelnějšího: pozvolné ztráty lidskosti.

Divadlo budoucnosti
I přes vznesené výhrady a délku inscenace stojí za to CAMPQ navštívit, protože v českém kontextu jde skutečně o jedinečné představení, které člověka dokáže strhnout, tíhne k závažnějšímu společenskému sdělení a nabízí nespočet variant, jak jej prožít. K tomu jen poznámka na okraj: ačkoli je logické, že divák bude spíše sledovat dění v mimozemských kmenech, samotní lidé v táboře představují neméně zajímavé charaktery, ať už mluvíme o již zmiňovaném panu Šabatovi, dvojici moderátorů, kteří mimo záři reflektorů zdaleka nejsou takové veselé kopy, nebo strážném Rosťovi Hraničkovi (Vít Penkala), ukázkovém omezenci a prospěcháři s plechovkou piva v ruce a kouzelně špatnou angličtinou. Lidské postavy tu tak rozhodně neslouží jen jako stafáž, a kdyby se divák rozhodl věnovat pozornost jen jim, pravděpodobně by si odnesl stejně plnohodnotný zážitek.

Inscenace zároveň ukazuje – stejně jako jiné imerzivní projekty, které měli čeští diváci zatím možnost vidět –, že pokud člověk na specifičnost daného formátu přistoupí a smíří se s tím, že uvidí pouze malou (v tomto konkrétním případě lze snad říct i nepatrnou) část představení, odchází obohacen o nesrovnatelně komplexnější zážitek, než jakého se mu dostane v běžném divadle. Jestliže přijmeme tezi, že různá kulturní odvětví směřují stále více k tomu, aby divákovi/čtenáři/hráči přiřkla aktivnější roli a umožnila mu větší splynutí s fikčním světem prostřednictvím 5D kin, aplikací pro chatovou literární tvorbu, brýlí pro virtuální realitu a podobně, je zřejmé, že tato tendence se bude více prosazovat i v divadle. Zvláště výrazný úspěch virtuální reality ve videoherním průmyslu může být v tomto ohledu relevantní: naznačuje totiž, že právě větší imerze do fikčního světa je ten druh hlubšího zážitku, o který je zájem. Pevně doufám a věřím, že těch prvních pár českých „imerzivních vlaštovek“ z posledních let bude následováno celým hejnem dalších kvalitně provedených inscenací.

 

© Jiří Hron

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 16 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   54%čtenáři

zhlédnuto 593x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce