Třeštíková, Radka: Veselí

Třeštíková, Radka
Veselí

recenze romance

Radka Třeštíková napsala další čtení (zejména) pro ženy s humoristickými prvky, v němž se však snaží i o vážnější sdělení. Opět ukazuje, že umí čtivě psát, ale ačkoliv je tu mnoho trefného a upřímného, výsledný dojem zůstává rozpačitý.

Upřímné i povrchní
Radka Třeštíková
: Veselí. Motto, Praha, 2018, 424 s.

Zatím poslední kniha Radky Třeštíkové Veselí vyšla v září 2018, tedy ve stejné době, kdy byl v kinech uveden film Rudolfa Havlíka Po čem muži touží, na jehož scénáři se podílela. Protože bude kniha jistě deklarována jako ideální „čtení na léto“ a nakladatel přišel s novým, tentokrát paperbackovým vydáním, věnujeme titulu pozornost i nějakou dobu po publikování. Nejprodávanější současná česká autorka, která v nakladatelství Motto od debutu Dobře mi tak (2014) vydává každý rok jednu knihu, zvolila oproti prózám Osm (2017) nebo Bábovky (2016) jiný postup. Tentokrát na celý příběh nahlížíme pouze z pohledu jediné osoby – třiatřicetileté Elišky, jež celý příběh vypráví v první osobě přítomného času.

Zpátky domů
Na nějakých 400 stranách v pěkné grafické úpravě a sazbě Veroniky Kopečkové bohužel dostáváme nevyrovnaný příběh. Nelze říct, že by zde byla jedna výrazná dějová linka. Hlavní námět je obecnější a projevuje se v těch pasážích, kdy Eliška – obecně řečeno – hledá zázemí, sebe samu a vztah k matce a otci. Z Prahy se totiž natrvalo vrací k rodičům do Veselí nad Moravou, kde žila do maturity. Otevírá si zde obchod s rybářskými potřebami, což je branže, jíž se nikdy předtím nevěnovala. Proč přesně se z Prahy vrátila (dřívější vztahové a pracovní neúspěchy jsou jen naznačeny) a proč se pouštěla do podnikání, kterému vůbec nerozumí, se nedozvíme.

Právě pasáže z rodinného života nejvíc z celé knihy působí dojmem, jako by snad autorka měla vyšší literární ambice, než poskytuje oddechové čtení (zejména) pro ženy. Eliška v knize řeší vztah ke svým rodičům. Ti spolu sice bydlí v jednom domě, ale žijí odděleně. Hledá k nim a zejména k matce cestu, neví třeba, jak jim říct, že je má ráda. Vše se navíc zkomplikuje, když je Eliščinu otci diagnostikována rakovina. K tomu sice nedochází hned na začátku knihy, avšak opakující se zmínky zvěstující něco neblahého jsou dostatečně okaté a výrazné (a taky zbytečné).

Ve Veselí najdeme působivé pasáže, ale většinou spíše na pár řádků, než že by to byly souvislejší celky. Můžeme zmínit například vypravěččiny úvahy o tom, jak mobilní telefonní číslo někoho blízkého, které známe nazpaměť, po jeho smrti začne časem používat někdo jiný a toto číslo se naučí nazpaměť zase noví lidé. Jen je škoda, že kniha zůstává u takovýchto rozdrobených postřehů, od nichž se přechází k banalitám.

Pozorovatelka Třeštíková
Mnohé momenty v knize patří do humoristického příběhu či romance. Eliška navazuje nebo obnovuje několik partnerských vztahů, někdy i paralelních, a řeší neúspěšné podnikání i problémy svých dvou kamarádek.

Je pravda, že Třeštíková dokáže vytvořit vtipné situace. Například pasáž, kdy Elišce matka vypráví o lidech z Veselí, o nichž ona nic netuší, je kromě humoru silná v tom, jak dobře je odpozorovaná; něco podobného jistě zažívají u svých matek mnozí.

Scény zachycující život rodin (nejen té Eliščiny) jsou vůbec dobré tím, jak vystihují momenty, jež asi každý zažil nebo zažívá – trapná tíživost velkého rodinného setkání či babička stále používající staré věci, ačkoliv se jí hromadí nové – dárky od příbuzných.

S radostí i na efekt
Stejně jako v případě románu Osm z knihy čiší, že ji Radka Třeštíková musela psát s radostí. Přesto se nemůžu zbavit pocitu, že mnohé je v knize výrazně prvoplánové. Týká se to často právě toho, jak pracuje s humorem. Například užití moravského nářečí čtenáře mimo Moravu a Slezsko zřejmě pobaví tím, jak je výrazné a jak ho používají všichni místní. Zároveň však vyvolá otázku, jestli takhle dnes opravdu někdo mluví. Jako další příklad lze zmínit Eliščiny milence a zejména „hovnocucáře“ Standu, který je zde vykreslován jako příliš velký ňouma, nebo nesympatickou Slovenku jménem Lucia. Slovenská podoba křestního jména společně s užitím slovenštiny v jejích promluvách jako by měly podtrhnout představu o protivných Slovenkách v Česku.

Zasmějeme se, ale když přemýšlíme proč, ukazuje se, jak je to celé často na efekt. A například pasáž, kdy Eliška schovává ve své prodejně aktuálního milence do stanu, je svou neoriginalitou a laděním v duchu lacinější komedie či estrádní televizní scénky až na hranici trapnosti.

Přehnané je také to, jak se v knize líčí partnerské vztahy. Z logiky žánru vyplývá, že příběh nebude tematizovat fungující monogamní vztahy, jenže různých zamotanců je tu přece jen příliš. Postavy navíc jednají často podivně, jejich činy nebývají vysvětleny a pro čtenáře nemusí být snadné si některou z nich oblíbit (což publikum tohoto typu literatury obvykle vyžaduje).

Jako celek je tak poslední próza Radky Třeštíkové zkrátka nevyrovnaná. Vážná i (často lacině) vtipná, vystihující realitu i zobrazující zvláštní lidi, upřímně napsaná a zároveň podbízivá. Jenže nabídnout vlídné hodnocení ve stylu, že si v knize díky tomu „každý najde své“, nejde. Odlišnosti totiž nevytvářejí žádný ideálně vyvážený mix. Nadto se Veselí sice pěkně čte, ale ve výsledku je to čtení zbytečně dlouhé, které čtenáře neodmění žádným výrazným závěrem.

 

© Juan Zamora

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

40%autor článku   52%čtenáři

zhlédnuto 703x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce