Koťátko, Petr: Anička, mluvící potok a další chovanci paní Majerové

Koťátko, Petr
Anička, mluvící potok a další chovanci paní Majerové

recenze dětská

Když se filozof rozhodne napsat knihu pro děti a má dceru talentovanou výtvarnici, nemůžeme se divit, že jejich společné práce upomínají na Alenku v kraji divů a za zrcadlem a Medvídka Pú. Minulost se v knize prolíná se současností, realita s fikcí, vyprávění má spád, spoustu kliček a zákoutí, přitom autor nenechá čtenáře zabloudit. Veverka v příběhu skládá básně a potok mluví. I přes hororovou dějovou linku je to krásný svět.

Anička v kraji divů
Petr Koťátko
: Anička, mluvící potok a další chovanci paní Majerové. Ilus. Eva Koťátková, Meander, Praha, 2019, 161 s.

V Horních Černošicích stojí dům u potoka, ve kterém v letech 1913 až 1920 sídlil Útulek pro opuštěné děti. Dnes v domě, postaveném roku 1892, bydlí analytický filozof a spisovatel Petr Koťátko (pokud si ovšem v medailonku napsaném v duchu knihy nevymýšlí). Sirotčincem, kterým prošlo během sedmi let více než padesát dětí, se nechal inspirovat při psaní svého druhého románu pro děti, tentokráte s hororovými prvky a názvem Anička, mluvící potok a další chovanci paní Majerové.

Anička, šestiměsíční holčička, se stane podobně jako Alenka z knihy Alenka v kraji divů a za zrcadlem Lewise Carrolla součástí dobrodružného příběhu s nonsensovými prvky. Jejím společníkem není mluvící zajíc, ale mluvící fenky Berta a Líza a želví kluk Kryšpín, obyvatelé domu a chovanci útulku paní Majerové. Stane se jím i Anička, přestože má rodiče, čemuž tato lehce zmatená a okolním světem ohromená, přesto odvážná holčička sama moc nerozumí. Ona a ostatní ústřední postavy se totiž pohybují zároveň v minulosti a současnosti domu, časové linie se mezi sebou mistrně proplétají a nijak nenarušují kauzalitu událostí. Maminka kamsi odběhne a Anička nepozorovaně opustí svou postýlku. Babička dokončuje rozpletenou šálu, kterou v pokoji zanechala paní Majerová. Když skupinka chovanců v čele s paní Majerovou otevře skříň, do níž drobní obyvatelé domu sesbírali vše, co se ocitlo na podlaze, a začne se v ní přehrabovat, naleznou výsledný nepořádek na koberci také maminka s babičkou, a mezi ním třeba fotku z maturitního plesu nebo medailonek.

Historie domu a realita se odrážejí ve fikční rovině příběhu. Minulost domu je vtělena do postavy paní Majerové, která se vyloupla z dobové fotografie zastrčené do ústavní kroniky. Z holčičky Adélky, jejíž rodiče poznamenala válka a bída, a ona se ocitla ve skutečném sirotčinci provozovaném v domě u potoka, se stala starostlivou ředitelkou paní Majerovou ve vlastním fiktivním ústavu. Založila ho poté, co jí mluvící potok, jedna z postav příběhu, k nohám přinesl miminko zabalené v plíně. Toto dítě, v románové současnosti již více než padesátiletá schovanka Lenka, je nositelkou promyšleného děje – odhalováno je její rodové tajemství. Má po svém dědečkovi zdědit jmění, které ukryl na tajném místě a cesta k němu je popsána na cedulce ukryté v jejím povijanu. Anička a ostatní chovanci ústavu se s Lenkou, byť především zprostředkovaně z vyprávění, vydávají od jednoho plíšku s nápovědou k dalšímu…

Hororový ráz dodávají příběhu události spjaté s tajemnými zápornými postavami, které o jmění vědí a od narození se Lenku snaží s pomocí mnoha převleků unést. Jednotlivá zastavení, od plíšku k plíšku, mají, dle dědova plánu, vetřelce setřást. Poslední nápovědu vlastní policejní komisař, který pokladu chtivé násilníky pochytá a osvětlí nedořečené. Příběh, jenž má spoustu kliček a zákoutí, se postupně uceluje a přes svou fantastickou notu nenechává prostor pro nejasnosti. Také vyprávění je krásně komplikované a zábavné, postavy si skáčou do řeči, nechybí dynamika a rytmus, podpořený také vloženou rýmovanou poezií Veverčáka. Ale žádné obavy, díky autorovým tvůrčím a logickým schopnostem se v příběhu nelze ztratit.

Knihu Anička, mluvící potok a další chovanci paní Majerové ilustrovala autorova dcera, oceňovaná výtvarnice Eva Koťátková, která se již ve svých 25 letech stala laureátkou ceny Jindřicha Chalupeckého. V knižním příběhu má také své místo, nejmenovaná maminka Aničky je právě ona. Ilustrace jsou něžné a minimalistické, bez šrafování, vyvedeny čistě černou linkou. Souzní s příběhem, kterému dodávají jakousi nevinnost a láskyplnost. Kniha pulzuje úctou k okolnímu světu, k životu vůbec. City má totiž i šuplík, a hlas je propůjčen veverce i potoku. Poetika knihy a ilustrací ve svém nostalgickém kouzlu připomíná Medvídka Pú A. A. Milneho a E. H. Sheparda. Mimochodem, také Anička se dočká svého starobylého plyšového medvídka. Samotná kniha, tím že postrádá přebal, vypadá, jako by byla nalezena někde na půdě a papír, ve kterém byla obalena, se někde ztratil.

Příběhem půlroční Aničky a jejích přátel vytvořil Petr Koťátko další vrstvu událostí vážících se k reálnému černošickému domu. Bez zábran namíchal časoprostory, realitu s fikcí – vše spolu vytváří jakousi nevšední kroniku tohoto zajímavého prostoru. Součástí jsou fotografie budovy i potoka, nechybí ani v místní kronice dohledaní obyvatelé, kteří v domě žili. Velké díky za to, že výtvarně a literárně kompaktní dílo neschovala skříň do svého šuplíku mezi ostatní poklady určené pro Aničku.

 

© Martina Siwek Macáková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 23 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   56%čtenáři

zhlédnuto 850x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce