Večer jsem nemohl dlouho usnout. Je třeba všechno důkladně promyslit a teprve pak to člověk pochopí.

Vždyť ti lidé – správce okresu jim dával za trest prkna na krk, šlechtici je políčkovali, pochopové jim znásilňovali manželky, lichváři jim doháněli na smrt rodiče a dítka, a přece se nikdy při tom netvářili tak hrozivě jako včera, nikdy nevypadali tak krvelačně.

Nejvíce mne včera na ulici překvapila ta žena, která bila svého synka a křičela: „Ty darebáku, kdybych se tak párkrát mohla do tebe zakousnout, to by se mi ulehčilo!“ Přitom se podívala na mne. Nemohl jsem skrýt svůj úlek a tu se celá ta smečka lidí se sinavými obličeji a vlčími zuby rozřehtala na celé kolo. Přiběhl starý Čchen a mocí mne odtáhl domů.

Když mne přitáhl domů, všichni dělali, že mne neznají, a vypadali naprosto stejně jako ostatní. Když jsem vešel do knihovny, zavřeli za mnou dveře na petlici, jako když zavírají slepice nebo kachny. Důvod toho jsem už nebyl s to vůbec uhodnout.

Před několika dny si jeden pachtýř z Vlčí vesnice přišel stěžovat na neúrodu a prosit o snížení nájemného a potom vyprávěl bratrovi, že u nich na vesnici měli takového hrozného lotrasa, kterého lidé utloukli, načež několik z nich mu vyrvalo srdce, usmažilo si je na oleji a pozřelo je, že prý to posílí jejich odvahu. Chtěl jsem k tomu něco poznamenat, ale pachtýř s bratrem se na mne párkrát podívali. Teprve nyní rozumím těm jejich pohledům, bylo v nich totéž, co v pohledech ostatních.

Když si na to vzpomenu, přebíhá mnou mráz od hlavy až k patě.

Vždyť oni požírají lidi a není důvod, proč by neměli sníst i mne.

Zřejmě ta slova oné ženy: „Kdybych se tak mohla párkrát do tebe zakousnout!“, smích těch lidí se sinavými obličeji a vlčími zuby a nedávno vyprávění pachtýře, to všechno jsou zřetelně jejich tajná znamení. Vypozoroval jsem, že jejich řeči jsou plny jedu, že v jejich smíchu se skrývají meče a že mají řadu takových strašlivě bílých zubů, to vše jsou nástroje jejich lidožroutství.

Když tak přemýšlím sám o sobě, nejsem jistě špatný člověk, ale od té doby, co jsem nakopl tu účetní knihu pana učitele Ku, nejsem si sebou tak jist. Zdá se mi, že oni mají na mysli něco jiného, ale marně se to snažím uhodnout. Nadto oni na obrátku hned označí člověka za lotrasa. Pamatuji se ještě, jak bratr, když mne učil skládat eseje a já jsem několika větami pocuchal toho nejdokonalejšího člověka, podškrtl má slova několika kroužky, a když jsem obhajoval nějakého bídáka, říkával: „Jak originální myšlenka a podivuhodný styl, to je něco zcela nového!“ Jak se mohu domyslit, co se skrývá v jejich hlavách, zvláště když chtějí někoho sníst?

Všechno je třeba náležitě rozebrat a pak teprve tomu přijde člověk na kloub. Pamatuji se, ale zcela matně, že už od pradávna pojídali lidi. Prohlížel jsem za tím účelem nějaké dějiny, nebyla v nich žádná data, ale přes každou stránku byla křížem krážem napsána slova: „Lidskost a mravnost.“ Poněvadž ať jsem dělal, co dělal, nemohl jsem usnout, pročítal jsem ty dějiny velmi pozorně valnou část noci a pak teprve jsem pochopil, že mezi řádky neříkají nic jiného než dvě slova: „Požírejte se navzájem.“

Nic jiného nestojí v knihách, o ničem jiném nemluvil onen pachtýř. Všichni se výsměšně chechtají a třeští na mne své příšerné zraky.

Také já jsem člověk a oni zamýšlejí sníst i mne.