Kalivodová, Eva; Eliáš, Petr (eds.): Jan Zábrana

Kalivodová, Eva; Eliáš, Petr (eds.)
Jan Zábrana

aktualita beletrie česká

Chce to pozorněji číst, než se začne střílet… radí editorka monografie Jan Zábrana: básník, překladatel, čtenář v reakci na recenzi Terezy Šnellerové uveřejněnou v Revolver revue č. 113.

O etice kritiky
Ad Tereza Šnellerová: Ze skici dál k dílu jde se po kolenou. Recenze knihy Jan Zábrana: básník, překladatel, čtenář (Eds. Eva Kalivodová a Petr Eliáš. Praha, Karolinum, 2018) in Revolver Revue, č. 113, 2018, s. 220–224).

Velmi úderným názvem a závěrem recenze Terezy Šnellerové o dané knize je její poměření s tvůrčím přístupem, který Jan Zábrana charakterizoval citátem z Holanovy Terezky Planetové: Ze skici dál k dílu jde se po kolenou. Autorka konstatuje, že v monografii Jan Zábrana: básník, překladatel, čtenář zůstalo u skici. Z hlediska spolueditorky svazku i organizátorky první zábranovské konference bych chtěla zdůraznit, že kniha nechtěla ani nemohla mít ambice být více než skicou! Je to zcela zřejmé snad pro každého, kdo si uvědomí, že kniha vychází z prvního konferenčního setkání nad dílem Jana Zábrany. Kritika, která použije takovýto závěr, se jím zdobí pro zcela prázdný kritický efekt.

Jak je patrné z názvu publikace, z textu Úvodem i z celého jejího obsahu (a konečně i z dílčích partií recenze Šnellerové), je čerpáno z konferenčního soustředění na souvztažnost tří poloh Zábranovy tvorby. Není tak pravda, co Šnellerová říká, tedy že se publikace soustřeďuje „na jeho jedinou oficiálně možnou činnost – překlad“ (s. 220). Tento pohled na Zábranovu tvorbu publikace vyvrací; ukazuje však, že překlad byl od gymnaziálních počátků ústrojnou součástí Zábranovy tvorby.

Je otázka, proč je recenzentka tak nekonzistentní – sama se popírá v odkazech k zařazeným studiím o různých polohách i o celku Zábranovy tvorby (Šulc, Cosentino, Zezulák a d.). Nevyrovnanost recenze se dále projevuje např. ve Šnellerové odkazech k úvodní rusistické studii (Z. Šťastná) v oddílu Rusista a anglistické studii (Z. Beran) v oddílu Anglista a amerikanista, o kterých neví, jestli je má považovat za nadbytečné (s. 221), nebo účelné a ústrojné (s. 223). Celkově nerozmyšlené uchopení knihy je bohužel nedostatkem recenze. Jako by šlo hlavně o ten negativně efektní název a závěr.

První konferenční setkání nad tvorbou Jana Zábrany a publikace, která z něj vychází, může být objektivně jen východiskem ke snahám o komplexní odborné zvážení Zábranovy tvorby; chtít od prvního počinu víc je zbytečné. Ledaže by bylo možné jednou konferencí a jednou publikací „vyřešit“ Zábranu jednou provždy, což si však recenzentka doufám nemyslí. Navíc – jak je řečeno v „apologetickém“ (podle Šnellerové) slově Úvodem –, šlo o konferenční setkání, v němž heterogennost byla vítaná. K pojmu „apologetický“ v této souvislosti si dovolím říct, že jsem dosud nezaznamenala případ editora, který by se v předmluvě nesnažil vysvětlit a obhájit koncepci svých knih, nýbrž by ji sám zkritizoval…

V Ústavu translatologie FF UK před plánovanou konferencí probíhaly kurzy soustředěné na tvorbu Jana Zábrany, přičemž výsledky studentských projektů byly podporovány jako možné výstupy na plánované konferenci v roce 2015. Toto z knihy transpiruje – šlo o konferenci – i ediční projekt, kde se měli setkat studenti s oborníky a s pamětníky nad určeným tématem: tvorbou Jana Zábrany. To byl a je podle organizátorů a editorů velmi žádoucí rozměr akademické diskuse. Pokud recenzentka hovoří o nevyrovnanosti publikovaných studií, nechce přiznat explikovaný záměr konference a publikace – nepřijmout jej je samozřejmě její právo; nepřiznat jej je etická vada kritiky. Ta záměr samozřejmě může odsoudit, ale na základě formulovaných argumentů.

S tzv. „nevycizelovaností“ publikace souvisí Šnellerové hodnocení toho, jak je v knize uplatněn redaktorský panel z konference, příspěvek paní Marie Zábranové a obrazová příloha. V Úvodem je vysvětleno, že tyto části jsou rozmístěny tak, aby vytvořily další vrstvy publikace. Vrstva vzpomínek je také odlišena graficky. Je nesnadné si představit, že „redakční panel“ konference, tedy úryvky z vystoupení pamětníků, kteří s Janem Zábranou spolupracovali a přátelili se s ním (Jana Zelenky, Jiřího Joska, Jaroslavy Dienstbierové, Jarmily Emmerové, Evy Masnerové, Evy Kondrysové) a vystoupení paní Marie Zábranové by bylo možné zařadit jako studie. Znamenalo by to neodlišit žánry a pohřbít autentičnost zaznamenaných výpovědí pamětníků. Kritička si grafického pojetí textů nevšímá, zmíněné oddíly publikace odsuzuje, ale opět neformuluje návrh jiného řešení.

Úzce svazovat unikátní obrazovou dokumentaci s publikovanými studiemi by vyžadovalo jinou konferenci, a tak i jinou publikaci – cílem by bývalo muselo být shromáždit příspěvky k existujícím dokumentům… Pro první konferenci o Janu Zábranovi záměr nepředstavitelný, absurdní. Recenzentka navrhuje opatřit podrobnější komentáře k fotografiím – nabízí se otázka, jaké? Podobně jako v jejím článku již není upřesněno, čí znalosti se ještě nabízejí k využití, vedle v knize zařazených komentářů paní Marie Zábranové a některých pamětníků. Možná měla na mysli vědecké pracovníky Památníku národního písemnictví či Ústavu pro českou literaturu AV ČR? Ti ale neměli zájem podílet se na konferenci ani posléze na publikaci. Pokud jde o Šnellerové příklad nerozmyšleného umístění: fotografii mladíčka Zábrany v Humpolci roku 1941/1942 a fotografii Jana Zábrany s „Helmuthem“, přítelem Josefem Holíkem, z padesátých let v rámci textu Ondřeje Zezuláka o povídce V noci u pece, vzniklé v 50. letech (Jan Zábrana: básník, překladatel, čtenář, s. 53–54), pokládám je naopak za velmi promyšlené. Zábrana z bezpečí humpoleckého domova na počátku 40. let odešel v roce 1950 do Prahy, na Katolickou bohosloveckou fakultu, kde se spřátelil s Helmuthem – použil pak jméno tohoto blízkého přítele z 50. let i v názvu sbírky Léta s Helmuthem (první verzi pozdější sbírky Lynč, uveřejněné v generačním samizdatovém sborníku Život je všude roku 1956; viz s. 226) a v jiných textech včetně deníků (viz s. 40). Rozpětí této představivosti o Zábranových bezpečných středostavovských 40. letech a proletářských 50. letech s Helmuthem (a dalšími) jsem jako spolueditorka u čtenářů dané knihy předpokládala.

Přeji mladé generaci kritiků a teoretiků, aby udělali další krok od „skici“ Jan Zábrana: básník, překladatel, čtenář k dalším, komplexnějším zjištěním. Přitom apeluji na přispěvatele Revolver Revue, aby se ve svých atraktivních textech více věnovali eticky kritickému přiblížení strategií, koncepcí a záměrů reflektovaných textů ve svých výkladech, než po nich začnou střílet.

Pozn. redakce: Další recenze na tuto monografii vyšla v časopise Česká literatura, č. 6, 2018, s. 881–884 (Marta Edith Holečková: Sborník o Janu Zábranovi).

 

Na podobné téma:
Jan Zábrana
: Toute une vie
Jan Zábrana: Socha z hlasů
Jan Zábrana: Povídky

 

© Eva Kalivodová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 502x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce