Tanec mezi hroby. Antologie moderní čínské povídky

Tanec mezi hroby. Antologie moderní čínské povídky

recenze beletrie zahraniční

Povídky osmi u nás dosud neznámých čínských autorů reflektují zrod nové Číny v první polovině 20. století. Jejich tvůrci v nich zdůrazňují zejména propastný rozdíl mezi zdánlivě progresivním městem a tradičním venkovem, v popisu obou prostředí však převažuje pesimistický tón, chvílemi až zmar.

Zrod nové Číny očima osmi autorů
Tanec mezi hroby. Antologie moderní čínské povídky. Přel. Filip Jirouš a Karin Kapounová, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha, 2019, 129 s.

Nová antologie čínských povídek z dvacátých a třicátých let 20. století, vydaná nakladatelstvím FF UK, představuje texty osmi autorů narozených v rozmezí let 1901–1906. Jsou jimi Fej Ming (Fei Ming), Jie Ling-feng (Ye Lingfeng), Liou Na-ou (Liu Na’ou), Lu Jen (Lu Yan), Mu Š’-jing (Mu Shiying), Š’ Če-cchun (Shi Zhecun), Tchaj Ťing-nung (Tai Jingnong) a Ťien Sien-aj (Jian Xian’ai). Jejich povídky vycházejí v českém překladu poprvé, některé jsou dokonce vůbec poprvé přeloženy do cizího jazyka. Součástí antologie jsou i zajímavě pojaté vysvětlivky (krátké ucelené texty) a krátké medailony autorů.

V úvodní stati, nazvané Venkovská a velkoměstská povídka jako součást rané fáze vývoje moderní čínské literatury, představuje sinolog Dušan Andrš autory jako tvůrce jedné z prvních generací moderní čínské literatury, kteří většinou pocházeli z venkova, ale studovali ve velkých městech, nebo dokonce v zahraničí. Jejich tvorba i postoje tak byly ovlivněny mnoha různorodými prostředími a vyjadřovaly určitý rozporný světonázor (snoubila se v něm morální nadřazenost venkova s intelektuální nadřazeností města). Město bylo centrem reforem, v němž se moderní styl života i tvorby prosazoval snadněji. Jak ovšem Andrš upozorňuje, vzrůstající zájem tehdejších autorů o lidovou slovesnost vyústil v polovině dvacátých let v jejich zájem o venkov jako takový. Většina z nich líčila venkov jako zaostalý, krutý a v mnoha ohledech nelidský. Jen někteří jej považovali za svým způsobem idylický. Povídky věnované velkoměstu, konkrétně Šanghaji, která byla typickým příkladem kosmopolitního místa, zachycují ambivalentní velký svět se všemi typickými negativními jevy (zločin, prostituce a korupce), jenž je však zároveň opojný a nabízí téměř neomezené životní příležitosti.

Překladatelka Karin Kapounová ve své studii Průhled do dvou světů výše zmíněné skutečnosti rozebírá ještě detailněji. Vysvětluje, co vedlo tyto autory tzv. generace májového hnutí k odklonu od tradiční čínské literatury a k hledání nových témat jak v západní literatuře, tak v domácí lidové tvorbě (značný vliv měla i tehdy velmi populární folkloristika). Připomíná z dnešního pohledu snad až naivní představu, že za špatný stav společnosti může špatná, „otrávená“ beletrie (s. 15). Tuto myšlenku doprovázelo neméně idealistické přesvědčení, že vylíčení negativních jevů přinese v důsledku jejich nápravu ve skutečném světě. I Kapounová zdůrazňuje, že pojetí venkova a jeho obyvatel – rolníků – je v literatuře dvacátých let velmi rozporuplné. Věnuje se rozboru jazyka, použitých motivů (lidové zvyky, dav proti osamělému jedinci, nová láska v nové době) i autorskému stylu. Obšírně rozebírá i městské povídky s tématem Šanghaje, „ráje vystavěného nad samotným peklem“ (s. 21 a 71), který vznikl přerodem původní rybářské vesnice v otevřený (kosmopolitní) přístav. Ukazuje, jak důležitou roli má v povídkách město samo, jak jsou jeho prostřednictvím charakterizovány postavy, z jejichž životů vidíme spíše jen fragmenty tančící v jazzovém rytmu doby. Připomíná rovněž důležitou dobovou debatu o postavení ženy v nově se rodící společnosti, reprezentovanou dvěma typy: novou ženou a moderní dívkou. Zabývá se i vlivy moderních teorií (psychoanalýza) a literárních směrů (neosensualismus) na tehdejší literární tvorbu. Velmi zajímavé je i používání anglických slov v originálních čínských textech.

První část antologie je věnována povídkám z venkovského prostředí. Jsou jimi Lu Jenovy povídky Na rozcestí (1934) a Dcera se vdává (1926), Ťien Sien-ajův Vodní pohřeb (1926), Tchaj Ťing-nungův Červený lampion (1927) a Fej Mingův Broskvoňový sad (1927). Jsou v nich líčeny tradiční obřady: vynášení sochy boha Kuan-tiho na inspekci vesnice během morové epidemie, „záhrobní svatba“ – svatební obřad uspořádaný pro zemřelou dcerku – či posílání lampionů po řece ve Svátek duchů, i vesnické pojetí spravedlnosti: utopení jako trest smrti (vykonaný bez soudu) za krádež. Autoři na malé ploše realisticky líčí tragické osudy svých postav (typicky smrt dítěte) a prostřednictvím výjimečného okamžiku, jako je svatba či svátek zemřelých, i to, jak se s bolestnou ztrátou vyrovnávají. Fej Mingova povídka se od nich liší použitím několika výrazných symbolů (broskve jako tradiční symbol nesmrtelnosti a naproti tomu sklo symbolizující křehkost života) i neobvyklým zkresleným pojetím času, který vyjadřuje, jak je vnímán nemocným dítětem.

Druhá část výboru je věnována povídkám odehrávajícím se ve velkoměstě. Najdeme zde Mu Š’-jingův Šanghajský foxtrot a Pět lidí v nočním klubu (obě z roku 1932), Liou Na-ouovy Dva, kteří necítí tep času (1930), Š’ Če-cchunovu povídku V biografu Paříž (1933) a Jie Ling-fengovu Dceru hradního pána (1928). Jejich autoři patří k představitelům tzv. „šanghajské školy“, pro niž je typická experimentální próza výrazně ovlivněná místem svého vzniku. Vybrané povídky na ně odkazují například prostředím, kde se odehrávají: tančírny, drahé hotely, do nichž byl Číňanům vstup zakázán, dostihy nebo slavné parky. Typická je pro ně i roztříštěnost – v Šanghajském foxtrotu sledujeme nejrůznější nezávisle na sobě se odehrávající události jediné noci, z níž se Šanghaj probouzí do nového dne, jako by se vůbec nic nestalo. Povídka Pět lidí v nočním klubu je rozdělena do pěti dějství, má přesný časový rámec (6. dubna až 10. dubna 1932), i formálně se blíží spíše divadelnímu či filmovému scénáři. Sledujeme osudy „pěti lidí, které život odstavil na vedlejší kolej“ (s. 79). V povídkách Dva, kteří necítí tep času a V biografu Paříž autoři zobrazují z mužského pohledu situace, v nichž jsou muži naprosto zmateni ve vztahu k ženám. Nechápou jejich jednání, nejsou si jisti, jak se mají zachovat, co od nich jejich ženské protějšky očekávají. Ženy v obou případech vyřeší situaci pro muže překvapivě. Závěrečná povídka Dcera hradního pána se opět poněkud vymyká. Je založena na tradiční buddhistické víře v reinkarnaci. Mísí se v ní dávný příběh nešťastných milenců s vyprávěním o mladém spisovateli, jemuž přítel malíř daroval porcelánovou kopii lebky perské princezny, kterou od té doby vídá ve snu a prožívá spolu s ní dávný příběh.

Antologie Tanec mezi hroby dává čtenáři nahlédnout do nesmírně zajímavého období, v němž vznikala zcela nová Čína a současně s ní i moderní čínská literatura. Výběr povídek založený na kontrastu mezi městem a venkovem ukazuje, jak odlišné světy tehdy vedle sebe existovaly a s jakými pocity je tehdejší literáti vnímali. V líčení obou prostředí převažuje teskný, místy až tragický tón, který ale v případě venkova končí alespoň náznakem katarze. Naopak co se týče velkoměsta, cítíme v závěru většiny povídek přinejmenším rozčarování, ne-li přímo zmar.

Překlad je velice zdařilým dílem mladých sinologů Filipa Jirouše a Karin Kapounové. Z knihy se bohužel nedozvíme, kdo z nich přeložil který text – zřejmě jde o společné dílo. Doufejme, že na svou překladatelskou prvotinu brzy naváží dalším stejně precizním překladem a fundovanými doprovodnými texty.

© Magdalena Rytinová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 512x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce