Scény z vyučovacích hodin psaní
Borkovec, Petr: Scény z vyučovacích hodin psaní

Scény z vyučovacích hodin psaní

Vedle několika překrásných básní a toho, jaký je správný poměr ginu a vermutu v Martini (Flemingův Vesper poté zbledl a zůstal bledý), jsem si u anglického básníka Wystana Hugha Audena přečetl, co odpovědět, když se mě někdo zeptá, čím se v životě zabývám.

Pokud řeknete, že jste básník, píše Auden, čeká vás půlhodinka konverzačních problémů, na které nemáte náladu. To je pravda. Poučen Audenem obvykle odpovídám, že překládám ze staré řečtiny, čímž rozhovor o mém povolání končí a až překvapivě plynule přejde k jinému tématu.

Potíže s vysvětlováním toho, co dělám, mám celý život. Moje matka odmítá svým přítelkyním vysvětlovat, co je to autorské čtení a co je například literární rezidence. Tvrdí jim, že jsem profesor literatury a jezdím po přednáškách. „A co jim mám říkat? Vždyť to nikdo nechápe! Copak někdo někomu pronajme na rok byt v centru proto, aby se tam válel a civěl do stropu?“ namítá, když protestuju. „Ne abys mě opravoval. Ještě by si myslely, že lžu,“ říká. A dodává: „Kdybys byl gynekolog, synu, nemusela bych si nic vymejšlet. Měl bys peníze a spoustu spokojených pacientek. Takhle máš holej zadek a kolem sebe pár podivínů, jejichž zadek je na tom podobně!“ Ano, maminko, máš pravdu – nikdo nic nechápe. Když jsem spolu s filologem překládal Sofoklova Krále Oidipa (bez sebemenší znalosti staré řečtiny, jistě), v jednom kuse se mě někdo dotazoval, co na tý hře jako dělám, když to překládá ten filolog. Rýmy? Nebo nějak přehazuju slova, aby to vypadalo líp? No a když vedu semináře psaní, vedou se neustále řeči o tom, že se přece „nikdo nikdy nemůže naučit být spisovatelem“ a co to vůbec celé znamená? Umění je život, ne třída s tabulí. Vždyť to je, pane Borkovče, konec opravdové literatury. Pěstování epigonů, oslava rutiny, oblbování studentek – a to je celá ta laboratoř!

Vybral jsem si podezřelé povolání, celý život jednou nohou v kanálu. Zpět k mamince: „Mohls být úspěšným lékařem a ve volných chvílích psát ty svoje básničky. Nebo historky. Jako Valja Stýblová. Nebo ten Cimický! Osud tě dožene, dožene každýho – jednou stejně skončíš pod mostem s promáčenym poklopcem!“

Začal nám školní rok, tak mi dovolte ještě pár slavnostních slov k zahájení vyučovacích hodin poezie a prózy! A vůbec něco o studentech tvůrčího psaní a jejich učitelích:

Škola psaní je lehká škola, tak lehká, až úplně zapomenete, že je to škola – a zůstanete překvapeně stát s prázdnýma rukama, úplně bez sebe, s bezradným přihlouplým úsměvem a taky vyděšení. A přesně v tuhle chvíli vás zamračený učitel začne tlouct holí a nutit vás k tomu, abyste deset minut bez jediné myšlenky zírali do lesku na kapotě auta, zaparkovaného u školy, a pak ve všech druzích slovníků hledali nejlepší výraz pro lesk na kapotě auta, zaparkovaného u školy. Nebo vám přikáže, abyste poslouchali nahrávku tokajícího bažanta – patnáct minut pořád dokola –, na nic při tom nemysleli a potom pátrali po slovu pro ten zvuk (kdo napíše, že bažant „křičí“, je znovu důkladně zbit a okamžitě vyloučen ze studií!). Jak tak hůl dopadá na vaše záda, slyšíte, že na vás učitel řve, že literatura není „osobní zpověď“, jak si urputně myslíte, a že všechno kolem vás je mnohem zajímavější a důležitější než vy! Že spisovatel nemá žádné zvláštní názory, že to, co má, je jazyk. A že básníka dělá rozšířené vnímání jazyka. A vztah s jazykem, který je složitý a dramatický a úplně jiný než u těch, kteří nepíší. A taky že spisovatel má psát, a ne přemýšlet! A že než něco k něčemu přirovná, musí obě strany toho přirovnání dobře poznat a trochu se do nich zamilovat. A další podobné nehoráznosti. Jejich seznam je dlouhý, a výprask tím pádem strašný!

A když nálož skončí, hodina tvůrčího psaní pokračuje tak, že všichni studenti nasednou do taxíku a několik hodin bez cíle jezdí městem a na zadním sedadle překládají verše a odstavce inspirované dlouhými jízdami taxíkem po městě. Osobní poznámky o tom, co se děje za oknem auta, jsou zakázány. Vhodné je, když venku mrholí.

Jiná hodina psaní se odbývá na břehu řeky. Studenti a učitel číhají v rákosí slepého ramene s krátkými oštěpy, luky a otrávenými šípy, všichni úplně nazí (jaképak oblbování studentek – je to všechno daleko horší). Zbraně jsou určeny k zabití všech metafor, které je napadají při pohledu na stojící volavku. Úkolem je ocitnout se ve stavu, kdy jim volavka vůbec nic nepřipomíná! Pak společně vyloví z vody plnou škebli říční a urvou stvol říčního irisu (i s uschlým žlutým květem), položí je vedle sebe a zapisují všechno, v čem se lastura a květina sobě podobají. Až po tom všem je studentům psaní dovoleno napsat báseň o tom, kolik druhů vodních ptáků letos vyhynulo, a o tom, že se na začátku prázdnin po dlouhé době strašně zamilovali.

Začal nový školní rok, děti odešly do školy a maminky, když se odpoledne ptají, co se probíralo, dostávají velice podivné odpovědi. A večer je už trochu chladno.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse