Galbraith, Robert: Smrtící bílá

Galbraith, Robert
Smrtící bílá

recenze krimi

Novinka nejprodávanější spisovatelky na světě, napsaná opět pod pseudonymem, trpí především neúnosnou délkou. Autorka píšící pod jménem Robert Galbraith si sice dala práci se zápletkou a opět potěší dobře diferencovanými postavami, avšak do průměru text srážejí únavné dialogy i romantická linka.

Hromada šťavnaté píce
Robert Galbraith
: Smrtící bílá. Přel. Ladislav Šenkyřík, Kniha Zlín, Praha, 2019, 712 s.

Kdyby se skutečný mistr detektivního žánru a zkušený praktik rozepsal na sedmi stech stran, musel by na té ploše vyvraždit desetinu populace Londýna a přežilé by protkal tak patologickými vzájemnými vztahy, že by psychiatrům povážlivě stoupla klientela z řad čtenářů. Zkušený praktik a mistr žánru by ale především měl cit pro míru, věděl by, co a kolik detektivka unese a co už ne, a takové velikášské pošetilosti by se nedopustil. Mluvím o době, kdy detektivkářům stačilo k uspokojivému efektu dvě stě stran.

Robert Galbraith, tedy J. K. Rowlingová, do téhle kategorie autorů nespadá – a troufám si říct, že v žádném žánru, i když na jednom vydělala miliardu. Zkouší to teď v jiném a podobně jako u Harryho Pottera jsme opět svědky jakéhosi vyhypovaného workshopu před očima celého světa, kdy se autorka vlastně na naše náklady učí psát: pamatujeme si, jak příběh svého kouzelnického učně dostrkala od naivní dětské pohádky až k pseudoexistenciálnímu tlustospisu, pomalu stejně obsáhlému jako tento nejnovější. Jenže zatímco řadoví účastníci tvůrčích dílen se po jejich skončení odeberou domů a rukopisem si leda tak podloží pajdající skříň, na Rowlingovou tehdy sedlo marketérské štěstí, a teď už i kdyby k vydání nabídla seznam svých víkendových nákupů, nakladatel, větře kšeft, by to v nějaké podobě nejspíš vydal.

Moje malé nadšení z profesionálních kvalit detektivního debutu Rowlingové Volání kukačky před pěti lety shrnuje za kupu dalších prohřešků proti řemeslu i žánru jeden dialog mezi dvěma postavami, který se v té knize táhl nepřerušeně a téměř bez uvozovacích vět třicet stran. To si nedovolil ani Erle S. Gardner, a že jeho knihy na slovních přestřelkách v soudní síni vyloženě stály. U něj dialogy gradovaly napětí a konfrontaci, tady otravoval. Tehdy jsem si řekl několik ošklivých věcí, které se zde nesluší opakovat, a pár, jež přihodit můžu: třeba to, že ta paní je tak zpovykaná, že si respektem ke kánonům neláme hlavu – kdyby to výsledku prospělo, proč ne, ikonoklastů není nikdy dost, jenže její detektivce to dopomohlo nanejvýš tak k rozbředlosti. Taky jsem si povzdechl, že by potřebovala opravdu přísného redaktora, jenže když si malý český prokurátor netroufne obžalovat Babiše, jak by si malý britský redaktor mohl dovolit škrtat v rukopisu nejvýdělečnější (tudíž jistě nejlepší) spisovatelky světa?

A abych nebyl jako ona a abych zdejšímu editorovi nezpůsobil podobné dilema, pojďme už ke Smrtící bílé. Jde o čtvrtý titul série o soukromém detektivovi Cormoranu Strikovi a jeho asistentce Robin Ellacotové. Podobně jako Potter série nepřestává (ne)utěšeně bobtnat, ale zároveň se zdá, že autorka se přece jen oproti rozpačitým detektivním začátkům v novém prostředí zabydluje. Neznamená to, že se v něm už pohybuje bravurně, ale má-li v plánu ještě pět titulů, jak se proslýchá, třeba se dočkáme.

Výhrady vůči první knize z řady však trvají, ba druhá zmíněná ještě posílila. Sedm set stran je prostě moc, jenže se nenajde nikdo odvážný a zároveň odpovědný, kdo by to řekl nahlas. Anebo – horší varianta – ti, kdo by to mohli ukočírovat, podlehli falešnému kouzlu knih, v nichž upovídanost a nekontrolované roztékání z břehů ničí do značné míry dojem z poměrně slušně konstruované a zvládnuté zápletky.

Dobrých sto padesát stran se toho v knize odehrává pramálo. Jde spíše o tápání, lapání stop, často falešných. Slabiny přimíchané v dobrém poměru dovedou vyvážit dojem ze vševědného supermanství kteréhokoli hrdiny a jsou vítané, tady však vzbuzují dojem, že hlavní slabina tkví v autorce – jako by nevěděla, jak celý ten vehikl komplikovaného případu rozpohybovat. Také asi i proto nás hned prologem naopak nasměruje k jedné z dějových linií, která se stane pro román bohužel stejně klíčovou (a v některých okamžicích dokonce klíčovější) než vyšetřovaný souběh kriminálních případů. Robin se nám vdává.

Je to patrně hodně nekorektní postřeh, ale Agatha Christie dobře věděla, proč vedle Poirota postavila Hastingse, a ne Hastingsovou, a Goodwinová by vedle Nerona Wolfa taky nedělala dobrotu… Než vtrhla i do detektivky pozitivní diskriminace, v zájmu čistoty žánru v ní panovala blahá diskriminace negativní a léta letoucí byla žena buď vražedkyně (či katalyzátor zločinu), nebo oběť, že, pane MacDonalde, že, pane Spillane? Protřelí rutinéři věděli, že jakmile do děje vstoupí žena v jiné roli, jakmile se napětí zředí hormony, jde všechno šejdrem. Dnes je to trend, který zdaleka nezačala Rowlingová, ale právě ona je jednou z těch, kteří pomocí ženského elementu dělají z čiré detektivky jakousi nakrvavělou červenou knihovnu. Zdrženlivé vztahové peripetie mezi Cormoranem Strikem a jeho kolegyní Robin, jež Robinin partner Matthew doplňuje do potenciálního milostného trojúhelníku, ve Smrtící bílé bují až nezdravě, převažují nad kriminálním prvkem, jsou základem pro pár set zbytečných či minimálně zbytných stran a z čistého bujónu zločinu dělají zaklechtanou bramboračku. Někdo to tak má rád, připouštím. Čtenáři Sandry Brownové, například. Čtenáři Val McDermidové už stěží. V tom světle mi nejde do hlavy, proč právě posledně zmíněná dáma zločinu radostně vykřikuje, že detektivky Rowlingové patří k tomu typu četby, který ji přiměl ke psaní. Lže? Nerozumí tomu? Zaplatili jí? Odhadoval bych, že C je správně.

Ale abych jen nedštil síru: Rowlingová už od první knihy vyniká dobrou, věrohodnou charakterizací postav, jež jsou pestré až k bizarnosti, dobře a ostře diferencované a interakce mezi nimi funguje také poměrně zdárně, i když dialogy jsou občas nucené (ale to je místy problém celého jejího psaní, jako by jí po opuštění pohádkového světa dělala civilnost problémy). Umí plasticky vykreslit Londýn, to je velká přednost jejích knih, pro mě osobně jedna z největších. Na posledním románu je znát, že si dala se zápletkou práci (však na to měla skoro tři roky) a zvládá ji bez větších problémů, její zákruty jsou patřičně složitě vinuté, táhnou se od minulosti – už aktuální čas knihy je historický, odehrává se v předolympijském Londýně roku 2012, ale zasahuje i do dávnějších dob – po současnost a ve svých dopadech nešetří nikoho, řadového občánka ani mocné jedince.

Zde si Rowlingová vzala na paškál politické kruhy, což je překvapivá i odvážná volba. Už v první knize neušla jejímu sžíravému pohledu sorta celebrit – tehdy tak trochu kálela do vlastního hnízda – a teď si tedy vyřizuje účty s politickými extrémy. V tom je ale zároveň i kámen úrazu. Vyřizovat si účty s levicovými extremisty bouřícími se proti kapitalistickému molochu olympijských her jde relativně stejně snadno jako peskovat prohnilé konzervativce. Spektrum Rowlingové zná však jen tyhle dva odstíny. Kdo zná aktivity téhle pipiny – ne, nedostanete mě na nekorektnost, to jsem si jen kreativně přeložil pojem tweet, což je její druhé nejfrekventovanější pole psavé aktivity – na sociálních sítích, zná její limity a nepřekvapí ho to. Její vidění světa je důsledně středolevé, takže s extrémy je snadno hotová, ale jinak je názorově spíše nevyhraněná, nijaká.

Jelikož kůň má větší hlavu, ponechám jemu na posouzení, je-li koňský motiv v knize natolik podstatný, aby kniha musela být pojmenovaná zrovna podle genetické vady fatálně postihující koně. Každopádně kdyby koně uměli číst, potěšilo by je, že se v knize hojně vyskytují v moderních olejomalbách i prehistorických geoglyfech, sežvýkali by ji s jiskrou v oku a tak moc jako já by u toho nepyskovali.

 

© Roman Lipčík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 16 čtenářů.

Diskuse

Vložil: , 15.09.2019 15:34
Galbraith, Robert: Smrtící bílá
Tohle je fakt špatné, hodně hluboko pod laťkou iLiteratury.
Vložil: Seanette, 14.09.2019 14:14
Galbraith, Robert: Smrtící bílá
To je ale neurotická snůška plků...
Vložil: Gregor, 13.09.2019 17:11
Galbraith, Robert: Smrtící bílá
Tón této recenze mi přijde naprosto nevhodný. Recenzent omylem místo knihy zrecenzoval autorku: její politické názory, její aktivitu na sociálních sítích a to, že knihu napsala moc pomalu (Kdyby ji napsala rychleji, byla by podle něj lepší? Co je to proboha za argument?).
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   62%čtenáři

zhlédnuto 1100x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce