Pilátová, Markéta: Milostný dopis Brazilcům

Pilátová, Markéta
Milostný dopis Brazilcům

sloupek beletrie česká

Každou středu ráno vlezu do malého sklepa. Na autobusovém nádraží v brazilském Porto Alegre je to jediné útulné místo. Jmenuje se Café Express, a pokud máte kufr, musíte ho nechat u barového pultu, abyste se sem vůbec vešli.

Milostný dopis Brazilcům

Miniaturní sklepní místnost je vytapetovaná kytičkovanými tapetami a ozdobená medailonky dam v parukách z dávných století a celé to vypadá jako nějaký retro surrealistický sen o kavárně na autobusáku. Sen nasvětlují vycíděné křišťálové lustry a zrcadla na zdech, ostře kontrastující s betonovou ušmudlaností nádraží. Kavárna patří noblesnímu Argentinci, mluvícímu rozkošným „portunholem“ čili směsicí španělštiny a portugalštiny, kterou mluvím i já. Argentinec je prošedivělý pán v drahém svetříku, který často zaskakuje za své zaměstnankyně, rozložité mulatky, za barovým pultem a s každým hostem prohodí pár slov. Známe se už šest let a jako stálá zákaznice mám svá privilegia. Čokoládový croissant mi např. rozpékají v topinkovači, nikoli v mikrovlnce, kde by se z něj stala rozteklá čokoládová houba, zatímco v topinkovači dostane po ránu nezbytný křupavý nádech. Mulatky brblají, že jim čokoláda topinkovač zapatlá, ale nakonec mi ho vždycky rozpečou.

Argentinec – nikdy jsem se nezeptala, jak se jmenuje – miluje Bedřicha Smetanu a minulý týden mi pouštěl do sluchátek Mou vlast ze Spotify. Četl Nerudovy povídky a jako každý Latinoameričan zbožňuje Kunderu. V Praze byl několikrát, dokonce v zimě, protože chtěl vidět zasněžené barokní střechy kostelů. Často spolu vedeme debaty o Brazilcích. To pak tak nějak automaticky přecházíme do španělštiny, aby nám Brazilci nerozuměli, což je nesmysl, protože na jihu Brazílie, blízko hranic s Uruguayí, rozumí španělštině každý. Argentinský kavárník pochází z Buenos Aires a jeho rodina přišla do Argentiny před válkou ze španělské Galicie. Do Brazílie se pak přiženil a už tady zůstal. O Brazilcích (hlavně před volbami) říká, že „nevědí nic o ničem“, ale stejně je má rád, „protože dokáží tak hezky dělat chaos a ještě se v něm neztratit“. Pořád ale přemýšlí o tom, že by se měl odstěhovat, protože trpí místní kulturní zaostalostí a buranstvím, scházejí mu tady návštěvy opery a nějaké skutečně zajímavé výstavy a nemá kde provětrat svůj smoking. Když byl onehdá v Galicii za příbuznými, nabídli mu tam vedení kavárny a možnost stát se Španělem. Odmítl to. Přiznal se mi, že když o tom přemýšlel, nakonec dospěl k tomu, že se nechce stát Španělem, protože by mu zkrátka chyběli Brazilci. Což je při vzájemné pradávné rivalitě Argentinců a Brazilců, jako kdyby Čech prohlásil, že by nemohl žít bez Rusů nebo třeba Němců. A já se mu pak přiznala, že i mně budou chybět, až odtud v prosinci na nějaký blíže nedefinovatelný čas po sedmi letech odjedu.

A pak jsme se zkoušeli dobrat toho, proč vlastně bez Brazilců nedokážeme žít. Je to tím neodolatelně houpavým, uklidňujícím jazykem, plným nosovek, kterým ti lidé mluví? Je to jejich nakažlivě dobrou náladou, co tady platí za normu a kterou ocení nejen na věčně nakvašené spoluobčany zvyklá Češka, ale dokonce i Argentinec? Je to jejich víra v to, že všechno a za každých okolností dobře dopadne, a když nedopadne, tak se taky nic moc nestane, protože zkrátka co naděláš? Je to jejich zdvořilostí a neschopností se s nikým pohádat? Je to jejich přístupem k dětem, které tady považují za malá božstva, určená k rozmazlování? Je to jejich smyslem pro pohodový životní rytmus? Je to jejich zálibou v nemožných módních kreacích a našíváním třpytek na dámské pulovry? Je to jejich schopností prohlásit o člověku v posledním stádiu rakoviny, že se uzdraví, když to bude doopravdy chtít? Je to jejich schopností vidět dechberoucí sociální rozdíly, slumy a hořící prales a prohlašovat, že Brazílie je nejlepší zemí na světě? Je to jejich vírou, že Bůh byl vlastně Brazilec? Špekulovali jsme o tom dlouho, dokud mi nejel autobus. Na nic zásadního jsme nepřišli. Mulatky za barovým pultem se na nás chápavě usmívaly. V troubě rozpečený croissant voněl a Argentinec si portugalsky povzdechnul: „Prostě je mám rád, no.“

 

 

Bianca Bellová: O inspiraci
Bianca Bellová: Proč nejsem feministka
Anna Bolavá: Vlaky, bezy a mrtvoly
Anna Bolavá: Ten, co mě operoval
Anna Bolavá: Ten, co srážel kaštany v parku
Anna Bolavá: Sloup nultý
Anna Bolavá: Ten, co odmítl trhat
Petr Borkovec: Scény z vyučovacích hodin psaní
Petr Borkovec: Můj jediný kamarád
Petr Borkovec: Nikdo nemiluje muže, který se upaluje v zrcadle
Petr Borkovec: Jaro a Shetlandské ostrovy
Petr Borkovec: S Biankou Bellovou v hotelu
Petr Borkovec: Úvod do veřejného čtení
Petr Borkovec: Spokojené nářky
Petr Borkovec: Kurzy kreslení ptáků za soumraku
Petr Borkovec: Writer in Residence
Petr Borkovec: Prázdniny teprve začínají
Petr Borkovec: Smutek a knihovnice
Kamil Bouška: Sloupek
Milan Děžinský: Opožděné poděkování
Emil Hakl: Běží další kolo…
Emil Hakl: Setkání s drakem
Emil Hakl: Můj díl másla na hlavě
Emil Hakl: Bábel a dvě umrtvovačky
Emil Hakl: Potíže s uzlem
Petra Hůlová: Fackovací panák David Zábranský
Petra Hůlová: Můj příští román bude o vodě
Petra Hůlová: Him not?
Petra Hůlová: Vaculík, Mácha a Hakl na panelu
Petra Hůlová: Nezdařený pokus porodit do veřejného bazénu
Petra Hůlová: Jak Martin Krafl nalil čistého vína
Marie Iljašenko: Barometr do každé domácnosti
Marie Iljašenko: Upatlaná růžová lepivá věc
Marie Iljašenko: Neskákej moc vysoko
Marie Iljašenko: Kolik váží básnická sbírka?
Marie Iljašenko: Fantazie o pilotovi
Marie Iljašenko: O poezii a zimě
Marie Iljašenko: S ruskou písní na rtech
Marie Iljašenko: Básně z Ikey
Kees Mercks: Brno
Radek Malý: Potýkání s Faustem
Petr Motýl: Česká literatura prezidentská
Petr Motýl: Ó Velvary, ó Velvary…
Petr Motýl: Na Květnou neděli
Petr Motýl: Proč jet do Třebíče v zimě
Petr Motýl: Knížky a Vánoce
Petr Motýl: Psáno o letošních Dušičkách
Petr Motýl: Čtení na dovolenou
Markéta Pilátová: Haiťani nejsou Marťani
Markéta Pilátová: Kůže
Markéta Pilátová: Legionářský dopis brazilské mámě
Markéta Pilátová: Velebné velryby
Markéta Pilátová: Osmdesátky!
Markéta Pilátová: Když duše není malá
Markéta Pilátová: Evropanka
Markéta Pilátová: Je to v hlavě!
Markéta Pilátová: Nepodceňuj poezii!
Magdaléna Platzová: Výzva bývalým spolužákům
Magdaléna Platzová: Kdo nepláče s obětí…
Magdaléna Platzová: Uražená milenka a mýtus revoluce
Jáchym Topol: Kosovrh, hůlava a Moby Dick
David Zábranský: Čeká nás velký lesknoucí se rok 
David Zábranský: Moje trable s Českou televizí

© Markéta Pilátová
ilustrace © Lela Geislerová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1014x

Inzerce
Inzerce