Vypořádat se s nejnovějším románem Davida Zábranského, enfant terrible české prózy – připomeňme si jen křik, jenž nastal v literárněkritické debatě nad jeho předposledním románem Za Alpami, který si vykoledoval mimo jiné i označení za „první český fašistický román“ – není úplně jednoduché. Ne že by nebylo zřetelné, „co chtěl básník říci“, ale autor na čtenáře klade jisté nároky a chce po něm, aby si poselství románu postupně odvodil z jeho poměrně komplikované struktury. Což je, nutno dodat, v kontextu současné české prozaické produkce jev stejně neobvyklý jako vítaný.

Zmíněná náročnost struktury se projevuje spíše v oblasti významové než kompoziční: kostru románu představuje staré dobré lineární vyprávění, i když se odvíjí zpětně. Hlavním hrdinou je Robert Holm, „marketér dánský“, jak čtenáře ironicky informuje podtitul románu; vypravěčem pak jeden z jeho, řekněme, žáků či učedníků, syn německých migrantů do Nového Berlína.

Nový Berlín je sídlo, které představuje jeden z výsledků takzvaného „Nápadu“, stojícího na počátku dějů, jež v blízké budoucnosti změní celý svět – rozdělí obyvatelstvo světa na dvě části oddělené navzájem zdmi. Procesy, které k tomu vedou, jsou obsahem této, řekněme první roviny románu. V jedné z úvodních kapitol udělá autor odkaz na knihu Petera Sloterdijka věnovanou filozofii globalizace, konkrétně na motiv londýnského Křišťálového paláce, jenž představuje „výstižný obraz architektury globalizovaného světa“ (s. 25), neboť údajně rozdělil obyvatelstvo světa na jednu a půl miliardu vítězů pod skleníkovou kupolí a zbytek světa, vydaný napospas válkám a přírodním katastrofám. Svět v Zábranského románu se mění pod Holmovou taktovkou postupně, ale nezadržitelně: hnutí, které Holm založí, zpočátku participuje na rozpojení mezi „elitou“ a zbytkem západní společnosti, což dá nejprve vzniknout novému pojmu „elitexit“, a nakonec spustí masové transfery obyvatelstva. Nový Berlín, stejně jako další podobná sídla, která si za svá zvolí příslušníci někdejší evropské elity, se nachází v někdejší Sýrii, zničené válkou. Román se na této rovině přelévá do dystopie, když domýšlí stoupající napětí mezi kulturami, národy a náboženstvími a dezintegrační procesy, jichž jsme svědky už dnes, a líčí budoucnost světa jako přísně rozdělenou; Nový Berlín je domovem potomků soudobé elitní „kreativní“ společenské třídy, k níž náležejí atributy jako produkty firmy Apple, kariéra v reklamním, komunikačním, designovém a podobném „průmyslu“ (ve skutečnosti v terciárním sektoru), více než slušné materiální životní podmínky, bezhlavé cestování leteckou dopravou s kufry na kolečkách, frenetická aktivita v sociálních médiích, bydlení v loftech a vyhledávání postindustriálního „hipsterského“ prostředí – a také pohodlnost, lenost, pokrytectví a určitý typ elitářské arogance, který by se dal označit pěkným českým výrazem „naobědvanost“. „Evropská prasata na gigantické kulaté skládce,“ říká o nich bez zábran vypravěč, „[p]očítali svoji karbonovou stopu a většinu života trávili na síti: na webu, ve společných projektech a z nějakého pro mne nepochopitelného důvodu v letadlech“ (s. 48).

Citovaná věta nás přivádí k tomu, co je zřejmě podstatnější sdělení knihy a co lze číst na druhé a třetí rovině. Tu druhou představují rozsáhlé pasáže věnované stavu světa v dobách před Nápadem (od Nápadu se totiž v Novém Berlíně a přilehlých obcích počítá nový letopočet), třetí pak neméně rozsáhlé části diskurzivní, úvahové. Popsaná „tvůrčí“ elita má totiž jeden dost podstatný problém, ke kterému, jak se zdá, odkazují tak či onak všechny roviny románu: tím problémem je relativizace, ba dokonce úplné zrušení spojnic mezi slovy a tím, co mají označovat. Východiskem pro tuto kritickou pozici je podle všeho už samotný název románu, který odkazuje jednak na antický a křesťanský pojem logos, který se dá přeložit mnoha výrazy, z nichž nejpodstatnější jsou „slovo“ nebo „smysl“; jednak na „logo“, marketingový nástroj, grafický nositel značky. Na podobný rozpor ukazuje i rozdíl mezi obchodní značkou a padělkem, ztělesňovaný protikladem Dioru a jeho čínské obdoby „Dlor“, jenž posloužil autorovi jako principiální obraz paradoxu, kdy značka jakožto přidaná hodnota zvyšuje cenu předmětu na mnohonásobek, aniž by nutně měnila jeho podstatu ve srovnání s neznačkovými produkty, a je navíc hodna právní ochrany. Anebo na jiném místě: „Celá jedna vrstva světové populace se v té době vzdala užívání vyšších forem jazyka. Slova sloužila místo prstů k ukazování“ (s. 92), říká vypravěč na adresu bezobsažného toku informační hyperinflace na sociálních médiích. A konečně a snad nejnázorněji: u samotného Roberta Holma a jemu podobných tu zaznívají pasáže věnované nejistotě ohledně smyslu toho, čím se zabývají, a v konečném důsledku ohledně vlastní identity: jsou tyto „tvůrčí“ profese typu „brand management“ vznešené umění, nebo čirý byznys? Nevyslovená, ale pokud čtu dobře, přítomná vtíravá otázka zní: Jak lze ospravedlnit nejen jejich existenci, ale hlavně hvězdný sociální a materiální úspěch, když se v nich, ehm, vlastně nic nevytváří?

Zde je zřejmé, že jádro románu Logoz je společenskokritické. Zábranský rozhodně není ve své kritice prvoplánový a nevystačí si s černobílým schematismem. Hned na první stránce knihy nicméně dá jednoznačně najevo, že jeho pozice je konzervativní: „Stalo se to v době datlové. (Nikoli datové, jak si tehdy lidé namlouvali.) V době, která si své označení vysloužila tehdy typickou lidskou aktivitou: ponižujícím trefováním do písmenek na kluzkých ploškách displejů. […] Za chůze se chodí, nedatluje, ty datlující trubko!“ (s. 15). Předmětem kritiky se stává Čína se svým překotným a bezohledným ekonomickým rozvojem, evropský a americký politický populismus, posedlost nadprodukcí, posedlost značkami, zdegenerovaná elektronická komunikace, zdegenerované návyky týkající se práce a volného času, zhoubný vliv sociálních médií a posléze internetu vůbec. Dojde pochopitelně i na ostny namířené proti politické korektnosti, multikulturalismu a vůbec všem druhům ideologií, kterým se někdy (nikoli v recenzovaném románu) ironicky říká grievance studies – například při čtení pasáží cílených proti radikálnímu feminismu se jeden občas přistihne při myšlence, zda se něco takového dnes vůbec ještě smí. Hájení tradičních pozic bílého muže je však zajisté také jednou z konzervativních hodnot.

Nemá smysl se v recenzi pouštět do převyprávění Zábranského ideové (chceme-li ideologické) konstrukce, která má zjevně ambici obsáhnout mnoho témat. Má však snad smysl uplatnit na ni čtení, které jsme nabídli výše. Neměla by zapadnout věta citovaná z hned první stránky knihy: za chůze se chodí! Autor prostřednictvím vypravěče upozorňuje na jednu zdánlivou samozřejmost, jíž je fakt, že slova by se měla používat v jejich původních významech. „A když říkám olivový sad […], myslím tím skutečně ‚užitkový olivový sad, nikoli cool quasi sad s flat white pro hipstery‘“ (s. 44), říká vypravěč v jedné pasáži věnované Novému Berlínu. Vždyť současný marketing, a to nejen ta jeho část, která pracuje přímo se značkami, je z velké části založen na předstírání, že něco je něčím jiným, než je ve skutečnosti. Vrací se zde opět paradox rozdílu mezi Diorem a Dlorem (a ovšem i mezi řeckým logem a názvem recenzované knihy, kde na totéž, tedy diferenci mezi „originálem“ a „fejkem“, odkazuje záměna jednoho písmene). Nový Berlín, jehož obyvatelé se snaží žít v souladu s hodnotami pravdivosti a přirozenosti, má v sobě něco z étosu amerických průkopnických osadníků, starořecké polis i z heideggerovské fundamentální ontologie. David Zábranský vyslovil něco, co si málokdo dovolil říct nahlas: že velká část z toho, co vidíme kolem sebe a o čem promlouváme přirozeným jazykem, je ve skutečnosti jenom jako, napodobenina. A nejvážnější implikace to má v kritice oné pokrytecké elitářské arogance: ve skutečnosti nejsme schopni se vzdát výhod, které nám současný svět přináší, a ekologické či lidskoprávní proklamace současných evropských horních vrstev jsou také jenom jako – vlastně čirá lež.

A citovaný Sloterdijk nás přivádí ještě k jedné poznámce. Davidu Zábranskému bývá vyčítána mnohomluvnost, pozérství, autorský solipsismus, intelektuálská sebezahleděnost kunderovského typu. Můžeme připustit, že složitá struktura románu Logoz přece jen poněkud mate – „učíst“ všechny narážky, návratné motivy a skryté souvislosti není nic lehkého a autor to čtenáři ani nemíní nijak usnadňovat. (Na některá spojení se vyplatí si počkat i stovky stránek; například Sloterdijk se vrátí v úplném závěru a není to nijak povzbuzující čtení.) Nedá se však tvrdit, že by úvahové pasáže z textu trčely jako příslovečná sláma z bot, ani že by smysl intelektuálních hříček vyčerpával funkcí v architektuře autorské literátské pózy, jak se bohužel stalo některým jiným současným českým románům. Bývá-li David Zábranský občas přirovnáván k francouzskému Michelu Houellebecqovi, je v tom určité pravdivé jádro nejen vzhledem ke konzervatismu mužských hrdinů u obou autorů, ale i pro tento společný esejistický způsob psaní.

A vlastně i pro jiný druh pózy – nikoli však co se týče poetiky, ale spíše rétoriky, s níž své poselství sdělují čtenáři. Můžeme mluvit o aroganci, drsnosti, zesměšňování a podobně; jenže: cynismus znamená v původním významu střídmost, v tom současném i nadhled, odstup – proto je z hlediska autorského záměru zdravé, že Zábranského jeho hrdina vlastně neartikuluje žádný ucelený světonázor, nebo dokonce program, natož aby bylo jeho vidění světa černobílé. V kladení otázek – byť třeba i radikálně skeptických – spočívá umělecká svoboda; jejich formulování pomocí obrazů (nikoli tedy pojmů) je jedna z funkcí literatury.