Bałuk, Kamil: Všechny Louisovy děti

Bałuk, Kamil
Všechny Louisovy děti

recenze beletrie zahraniční

Pátrání po biologickém otci, záhadné fungování klinik zajišťujících umělé oplodnění a touha poznat vlastní kořeny. Osud dětí, které se narodily díky dárci spermatu v 80. a 90. letech v Nizozemsku, sleduje polský reportér Kamil Bałuk ve svém knižním reportážním debutu Všechny Louisovy děti.

Místo otce desítky sourozenců
Kamil Bałuk
: Všechny Louisovy děti. Přel. Michala Benešová, Absynt, Žilina, 2019, 296 s.

Na začátku příběhu jsou fotografie dětí, které se navzájem neznají a ani netuší, že by mohly mít něco společného. Vypadají jako jejich nizozemští vrstevníci. Vzhled je ale něco, co je o pár let později odliší od ostatních dětí a ještě později přivede k sobě navzájem. Jak je možné, že se rodičům s bílou kůží narodí děti, kterých se jejich spolužáci ptají, zda nejsou z Itálie, Turecka nebo Maroka? Mají kudrnaté vlasy, tmavší kůži, silnější čelist a hnědé oči. Děti vyrostou, některé to vědí už dlouho, jiné to teprve zjistí: jejich biologickým otcem byl dárce spermatu.

Mezi tyto děti patří sourozenci Amanda a Boy, Henrik, posléze i jeho sestra Nele, a dvojčata Maaike a Matthijs, kteří stojí v popředí celého příběhu a jejichž perspektivu se autor snaží čtenáři přiblížit. Shodou okolností všichni vyrůstají bez otce. Henrik a Nele dokonce ani podle dokladů žádného otce nemají, protože jejich matka patřila k takzvanému hnutí BOM, matkám, které chtěly dítě, ačkoli neměly partnera. Všichni vědí, že pocházejí od dárce, a všichni chtějí zjistit, kdo ten muž je. Kromě toho je spojuje ještě jedna věc: jejich matky navštěvovaly kliniku doktora Kaarbata v Barendrechtu, která měla skvělé výsledky a na kterou odkazovali lékaři po celém Nizozemsku.

Otec neznámý?
„Moje máma využila služeb kliniky v Barendrechtu v letech 1988 a 1989. Charakteristiky mého otce jsou extrovertní povaha, tmavé vlasy a metr osmdesát sedm výšky. Jestli se na nás díváš a vidíš, že jsme ti podobní, napiš nám prosím,“ říká Maaike v televizním pořadu Zázrak, který odvysílala nizozemská televize v roce 2003 (v knize na straně 23). Není to jediný pořad, ve kterém se s Matthijsem rozhodli vystoupit, aby zjistili více o své biologické rodině. Informace o dárcích byly již dávno skartovány a žádný jiný způsob, kterým děti mohly svého biologického otce kontaktovat, není. Jediné, co vědí, jsou informace z karty dárce: věk, výška, vzhled, vzdělání a záliby. Všichni dárci jsou a vždy by měli být anonymní, prosazuje celý život doktor Kaarbat.

Díky krevním testům a televiznímu seriálu ale místo otce objeví poloviční sestru a později dalších šest polovičních sourozenců. Začnou si říkat polovičky a budou hledat další bratry a sestry. Nakonec jich bude přes padesát. Na povrch začnou vyplouvat zvláštní informace o klinice doktora Kaarbata, hlavně poté, co se k dětem přihlásí jejich dárce Louis. Viděl pořad Zázrak a děti poznal. Nejenže informace v kartě dárce nesouhlasí, ale ukáže se, že nikdo z dětí takového otce nečekal a hlavně že někdo jako on se možná dárcem vůbec stát neměl. Louis má totiž Aspergerův syndrom.

Reportér, člen rodiny
Otázek je mnohem více než odpovědí. Neptají se jen děti, ale hlavně autor, který se snaží rozšifrovat alespoň část celé záhady a spolu s některými polovičkami prochází zbylé záznamy ze spermabank a televizní dokumenty jak s dětmi, tak s Kaarbatem, se kterým se mu nakonec podaří sejít i osobně. Postupně doplňuje skládačku, která poodhaluje, co se vlastně v 80. a 90. letech ve spermabankách dělo.

Pro Maaike a Matthijse je doplnění pomyslné kolonky „otec“ naprosto klíčové k pochopení vlastní identity a původu. Stejně to vnímají i další polovičky. Bałuk postupně odkrývá jednotlivé dílky příběhu, které ale nakonec ukážou jen jednu stranu celého problému: pátrání po původu dětí a jejich osudy coby poloviček. Ostatní zůstává nadále tajemstvím.

Na otázku, proč se stal dárcem spermatu muž ze Surinamu (který navíc pravidelně daroval přes 20 let), ačkoli matkám bylo řečeno, že otec je běloch s hnědýma očima, se hledá odpověď těžko. Bałuk se ovšem ptá ještě jinak: klade otázku, co vlastně znamená biologická příbuznost. Zdá se, že poměrně mnoho. Z mladých lidí, kteří se vůbec neznali, měli jiné záliby, rozdílné vzdělání a vyrůstali v odlišném prostředí, se stane komunita, jejíž členové mají stejného otce, ačkoli nazývat „Dárce S“, jak byl Louis označován médii, když celá aféra začala, otcem, je ochoten pouze jeden z nich. Komunita je stejně určená jen polovičkám a Louis není její součástí. Důležitost krevní příbuznosti se ukáže i ve chvíli, kdy je z komunity vyloučena Nele a další dvě polovičky, které měly podle nových testů DNA jiného dárce. Louis protestuje, aby byly vyřazeny z facebookové skupiny, neboť je všechny považuje za svoje děti. Ostatně chce být nejlepší muž ze všech, to znamená mít nejvíc dětí.

Mezi reportáží a románem
Louisovi se autor podrobně věnuje. Čte dopisy, které Louis posílal svým nově nalezeným dětem, zkoumá jeho rodokmen, dohledává informace o mentální poruše, jež Louisovi velmi komplikuje komunikaci s ostatními. Oproti tomu jako kdyby se zapomnělo na matky, které se objevují jenom coby epizodické postavy, jejichž úkolem je dětem říct, že pocházejí „z malé zmrazené pajety se spermiemi“, i nebiologické otce. O těch je zmínka pouze v případě, že matku s dítětem opustili. Z perspektivy, kterou Bałuk nabízí, vychází poměrně zvláštní obraz rodiny využívající umělého oplodnění a určitě je na místě otázka, zda je tento model u takových rodin spíše výjimka, nebo pravidlo. O dětech, které svého biologického otce poznat nechtějí, se z knihy nedozvídáme téměř nic. Autor se vyhýbá jakémukoli hodnocení a snaží se čtenáři přiblížit pouze perspektivu dětí i Louise.

Kniha zajímavě otvírá prostor k diskusi nad umělým oplodněním vůbec, protože ukazuje obě strany jedné mince, ač, nutno dodat, na poněkud extrémním případu. Na jedné straně stojí hledání vlastní identity, v některých případech i ztráta vztahu s nebiologickým otcem, a na straně druhé silné vazby mezi polovičními sourozenci a v podstatě vznik nové rodiny.

Příběh poloviček je zajímavých exkurzem do sféry, o které se u nás moc nemluví. Velkou předností knihy je zdařilá vyprávěcí technika, která jednotlivé linky smysluplně proplétá a vytváří tak ucelený a místy napínavý příběh, který se blíží víc románu než reportáži. Autorův vypravěčský hlas plynule přechází z minulosti do budoucnosti a záhadu desítek polovičních sourozenců čtenáři odhaluje postupně. Nutno také dodat, že hlavní část autorovy investigativní činnosti se týká samotných poloviček a Louise, díky nimž se až posléze dostává k záhadě kliniky doktora Karbaata. O té ale objevuje jen další mýty a historky. Ostatně jak sám Bałuk na konci dodává, v době, kdy Všechny Louisovy děti vydává, objevuje nové informace o nových polovičkách i o doktorovi. Jak se tedy zdá, příběh ještě zdaleka nekončí.

 

© Kateřina Bártková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 20 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   59%čtenáři

zhlédnuto 667x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce