Evenson, Brian: Doupě / Zhroucení koně

Evenson, Brian
Doupě / Zhroucení koně

recenze sci-fi

Sci-fi novela a k hororu inklinující sbírka povídek představují amerického autora, který do fantastických žánrů vnáší nejednoznačné, otevřené a obecně velmi vynalézavě psané příběhy

Horory s prvky humoru
Brian Evenson
: Doupě / Zhroucení koně. Přel. Jakub Němeček, Gnóm!, Praha, 2019, 376 s.

Malé nakladatelství Gnóm! se zaměřuje na přemýšlivější a s výjimkou Ursuly Le Guinové také na u nás méně známé autory americké fantastiky. Tak se pro české čtenáře pokouší objevit také Američana Briana Evensona (nar. 1966), a to vydáním hned dvou knih v jednom svazku: sci-fi novely Doupě a sbírky hororových povídek Zhroucení koně (obě vyšly v USA v roce 2016). V cenném doslovu pak Jakub Němeček, překladatel a vydavatel knihy v jedné osobě, u nás zatím neznámého autora představuje, mimo jiné jako literárního vědce označovaného jako „spisovatele pro spisovatele“, který významně (možná bychom mohli říci až postmoderně) čerpá z jiných autorů; některé (Gene Wolfe, Laird Hunt) při tom přímo jmenuje ve věnováních v záhlaví povídek, jiné (Samuel Beckett, Thomas Bernhard, Jorge Luis Borges) pak v rozhovorech či článcích. Český čtenář k nim v jednom případě přidá také Franze Kafku, protože ačkoliv je povídka Hlášení věnována současnému americkému spisovateli Jessemu Ballovi, její charakter (zmatený vypravěč je uvězněn blíže neupřesněnými bezpečnostními složkami za neúplné hlášení o sledování později zavražděné osoby a ve své strohé cele rozvíjí paranoidní obavy a úzkosti, aniž by povídka došla k nějakému zřejmému rozuzlení) připomíná prózy slavného pražského rodáka celkem zjevně.

Brian Evenson je na obálce označen jako minimalista a i v doslovu Němeček píše o strohém stylu. Více než úsporný styl, který v oblasti fantastiky není nijak výjimečný, však u Evensona zaujme práce s perspektivou vypravěčů. Hned v úvodní novele Doupě autor mate čtenáře, když bez varování přepíná mezi identitami v hlavě podivného frankensteinovského stvoření, jež v sobě má paměť svých předchůdců a stvořitelů – a ti občas převezmou nad tělem vládu. Doupě také odhalí další Evensonovu metodu: více než s dějem pracuje s myšlenkovými pochody svých postav, které se navíc často dostávají za hranici příčetnosti. Takže „osoba“ jménem X v postapokalyptickém prostředí podzemního doupěte neustále zkoumá, co je vlastně zač a jak by měla prodloužit posloupnost svého rodu, aniž by k něčemu kloudnému došla a aniž by o ní autor prozradil více – k tomu dojde až ve finále, které je hororové a humorné zároveň. I v tomto téměř devadesátistránkovém textu platí, že Evensonův příběh končí tam, kde by doslovnější autoři byli teprve v polovině.

V některých povídkách (platí to především pro titulní text Zhroucení koně) autor pracuje s naléhavým stylem a poeovsky rozrušenou postavou, jinde (například v další postapokalyptické próze Jakoukoli mrtvolu) děj pointuje černým humorem. Někdy – i proto, že závěry povídek často zůstávají otevřené – nevíme, zda se smát, či trnout hrůzou. Například vypravěč povídky Okno zděšeně pozoruje astrální bytost ve svém domě, a když ta se oknem dostává ven, vypravěč ono okno přibouchne – ale příliš brzy, takže tělo strašidla rozpůlí a nohy mu zůstanou uvnitř. Nejprve po něm zůstane krvavá skvrna, která sice pak zmizí, vypravěč však na konci textu žije ve strachu, že se duch vrátí a pomstí se. Podobně Přímořské letovisko, příběh starého jezevce, kterého nová přítelkyně vytáhne na dovolenou do Evropy, má navzdory budování tajuplné atmosféry spíše absurdní a úsměvné rysy, když dotyčný uniká z areálu hotelu přes plot, aby se ocitl na nudistické pláži a byl z ní posměšně vyhnán.

Když už dojde na horor čistšího ražení, pak je tu setkání s nadpřirozenou hrůzou spíše letmé a děs postav spočívá právě jen v tom, že si existenci nadpřirozena uvědomí. A možná vůbec nejsilnější a nejhrozivější je povídka Sekta, kde se nadpřirozeno nevyskytuje vůbec, pokud tím nemyslíme nadpřirozenou závislost muže na prospěchářské ženě, a to i poté, co ho bodla nožem do břicha a utekla. Evenson tuto fatální závislost dokáže vylíčit natolik sugestivně, že čtenářům je jasné, že i po všech marných pokusech o obranu před fluidem své partnerky je vypravěč navždy ztracen.

Novela Doupě a sedmnáct povídek přinášejí promyšlenější přístup k hororovému žánru, poučený nejen žánrovými velikány, ale i významnými jmény takzvané „vážné“ literatury. Fanoušci lekání a brutálních scén budou zklamáni, ale možná Evensonova kniha přivede k hororovému žánru i ty čtenáře, kteří jím dosud opovrhují.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 584x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce