Goebbels, Heiner: Everything that Happened and Would Happen

Goebbels, Heiner
Everything that Happened and Would Happen

aktualita beletrie česká

Událostí Ruhrtriennale 2019 v Bochumi se stala monumentální inscenace European Patrika Ouředníka, kterou vytvořil světově renomovaný skladatel a divadelník Heiner Goebbels. Po premiéře v Manchesteru a uvedení v New Yorku se kromě Bochumi představí německá verze ještě 17.–19. května 2020 ve Vídni – jedinečná příležitost k zájezdu do divadla pro zájemce z ČR.

Všechno, co se stalo a stane
Patrik Ouředník
: Europeana, stručné dějiny dvacátého věku. Doslov Vlastimil Hárl, Volvox globator, Praha, 2012, 100 s.
Patrik Ouředník: Europeana, eine kurze Geschichte Europas in zwanzigsten Jahrhundert. Přel. Michael Stavarič, Czernin, Wien, 144 s.

Stěžejním představením letošního Ruhrtriennale, které se koná každý rok v Bochumi a dalších městech Porúří („triennale“ v názvu se týká tříletého funkčního období hlavního intendanta), byl multimediální projekt hudebního skladatele a divadelníka Heinera Goebbelse (1952) založený na knize Patrika Ouředníka Europeana, stručné dějiny dvacátého věku. Také titul Everything That Happened and Would Happen (Všechno, co se stalo a stane) pochází z této knihy.

Hlavní scénou festivalu je bývalá průmyslová hala Jahrhunderthalle, jeden z objektů „průmyslové trasy“, která vede po revitalizovaných industriálních stavbách Porúří. Původní drsné prvky haly se renovací do velké míry uhladily: je tu nablýskané foyer, část diváků přichází premiérově (nebo aspoň svátečně) oblečená, i když to ani elegantním dámám nebrání v tom, aby se v teplém letním večeru nejprve na prostranství před budovou posilnily klobásou (typickým currywurstem nebo bratwurstem s hořčicí) a pivem. Goebbelsovo monumentální hudební představení se tu hrálo čtyřikrát (23.–26. srpna 2019) a hlediště s kapacitou 800 míst bylo zaplněné – v každém případě při prvním provedení, z nějž vychází tento text. V žebříčku deseti nejdoporučovanějších představení v německé jazykové oblasti na divadelním recenzním webu Nachtkritik, který se sestavuje na základě odborných i diváckých ohlasů, se necelý týden po německé premiéře umístil Goebbelsův počin na prvním místě.

Co předcházelo
Mezinárodně renomovaný tvůrce Heiner Goebbels se o Ouředníkových Europeanech dozvěděl od přítele, francouzského herce Andrého Wilmse, který si tuto knihu vybral pro seriál Les Grands lecteurs (Velcí čtenáři). Následovalo pár let příprav. Představení vznikalo během čtyř dílen pořádaných v Německu, Francii, Vietnamu a Velké Británii, vždy s účastí místních umělců a dobrovolníků. Předpremiéry proběhly v Essenu (březen 2018), Paříži (červen 2018), Hanoji (červenec 2018) a Manchesteru (srpen 2018). Nejen scénická výprava Klause Grünberga (se zvláštním důrazem na světlo), ale i choreografie či hudba se utvářely postupně, improvizací, nicméně konečná podoba, kterou soubor mezinárodního složení od premiéry (říjen 2018) v bývalé nádražní budově Mayfield v Manchesteru provedl také v newyorském Park Avenue Armory (červen 2019) a nyní tedy v Jahrhunderthalle v Bochumi, je do posledního detailu pevně určená. Jistým vývojem ovšem prochází: při manchesterské premiéře představení trvalo tři hodiny a diváci volně přecházeli (v budově zachráněné na poslední chvíli před demolicí se doporučovala pohodlná obuv a teplé oblečení). Od té doby se zkrátilo na zhruba dvě a čtvrt hodiny a diváci pohodlně sedí v klasickém svažujícím se hledišti. Technicky i logisticky náročná produkce však potřebuje velký prostor, a tak je počet představení omezený. Kromě tří zmíněných lokalit – vesměs industriálních staveb s novým, kulturním využitím (navíc se tyto tři kulturní instituce na produkci podílely) – se momentálně chystá ještě uvedení v Petrohradě (31. 10., 1.–2. 11. 2019) a Vídni (17.–19. 5. 2020).

Tři pilíře
Podle textu v programu stojí toto Goebbelsovo dílo na třech pilířích: jedním jsou Ouředníkova Europeana, z nichž se během představení předčítá. Používá se údajně zhruba pětina knihy a důraz leží na válečné tematice, což jistě souvisí s tím, že manchesterská premiéra byla součástí vzpomínkového programu k výročí konce první světové války. Čte se převážně v angličtině, přičemž v Bochumi částečně, ale rozhodně ne vždy, s německými titulky (přes předpokládanou znalost angličtiny u triennalového publika a vzhledem k tomu, že knihu asi četl málokdo, bylo patrné, že přinejmenším část diváků přijala německé titulky s povděkem), ale také v dalších větších i menších jazycích: jednak podle národnosti účinkujících, jednak ze záznamu. Společným znakem všech předčítačů je civilní, nevzrušená intonace – jak odpovídá tónu Ouředníkovy knihy. Tvůrci tu funkčně využívají skutečnosti, že Europeana už existují ve více než třiceti jazykových verzích (Goebbels má údajně celou sbírku cizojazyčných výtisků). Čeština ze scény nezazněla, ale českou stopu tvoří výsek z historické mapy Čech a Moravy s německo-českými názvy, který se v jedné sekvenci promítá (otázka je, kdo ze zahraničních diváků to pozná).

Druhý pilíř tvoří rekvizity a kostýmy kompletně převzaté z Goebbelsovy inscenace uvedené na Ruhrtriennale 2012, v době Goebbelsova tříletého intendantství (2012–2014): jde o dílo Johna Cage Europeras 1 & 2. Není to jen výraz návaznosti v rámci Goebbelsovy tvorby (podobná recyklace patří k jeho oblíbeným postupům), ale snad i dokreslení obrazu 20. století v Evropě: už Cage totiž pracoval s nesourodou směsí úryvků z nejrůznějších oper, které jsou v záměrném nesouladu s tím, co se děje na scéně. Jestliže Goebbels teď přebírá tyto vyčpělé operní rekvizity i do současné inscenace European, je to jakási (výmluvná) veteš na druhou, s níž tu zachází tucet postav v černých overalech. „Zachází“ – to znamená jako parta kulisáků staví scény, které pak zase zmizí, aniž se v nich něco odehraje, či vytváří obrazy: němě, bez mimiky, jen tělo vyjadřuje fyzické vypětí, pohyby bývají zpomalené, případná interakce je mechanická – jako noví lidé definovaní u Ouředníka takto (s. 22): „Ale čím dál víc lidí mělo za to, že odpovědnost je překonaná a že ve skutečnosti ji už vytlačila výkonnost a účelnost. A nový člověk že nebude odpovědný, ale výkonný. A že výkonnost je v přirozeném řádu věcí, kdežto odpovědnost je humanistický výmysl a alibistická náhražka nevýkonnosti.“ Sledování jejich počínání staví diváka do pozice Ouředníkova vypravěče, který popisuje lidské hemžení a hmoždění z pozice nezúčastněného pozorovatele a smysl dění (pokud vůbec existuje) mu uniká.

A konečně třetím pilířem jsou aktuální šoty televizní stanice Euronews z cyklu No comment. Jde o každodenní obrazové zpravodajství ze všech koutů světa, upřesněné jen titulkem s datem a místem, odkud záběry pocházejí. Jakýkoliv další komentář chybí. V představení 23. srpna to byly například záběry z Lampedusy (vylodění uprchlíků, tleskající a usmívající se lidé na břehu), z bulharského pohoří Rila (tance bíle oblečených lidí), z Hongkongu (lidé držící se za ruce), z Francie (z demonstrace před továrnou Monsanto-Bayer, kde protestující sázejí zeleninu do hlíny před budovou), z muslimské pouti do Mekky – je na každém divákovi, nakolik zná bližší pozadí záběrů nebo si je dodatečně zjistí. Goebbels v jednom interview říká, že tenhle prvek je i pro něj pokaždé překvapením, ale vzhledem k tomu, že se používají záběry z různých dní (přestože to jsou vesměs události za uplynulý týden), dá se předpokládat, že k určitému výběru ve skutečnosti přece jen dochází. Nicméně Goebbelsův (i Ouředníkův) princip, že se divákovi (čtenáři) nepodkládá žádný návod, jak dílo vnímat, se tím podtrhuje. (V traileru představení to Goebbels říká jasně: „Odpovědi tam nejsou. Ne ode mě.“) Navíc tak Ouředníkův text z roku 2001, který končí pasáží o teorii konce dějin z roku 1989 a pamětihodnou závěrečnou větou: „Ale hodně lidí tu teorii neznalo a dál dělali dějiny, jako by se nechumelilo“, přesahuje s každým novým uvedením do současnosti.

Otevřenost, či hermetičnost?
Otevřený prostor pro každého diváka, aby pro dění na scéně hledal vlastní interpretaci, není pro všechny stravitelný. V reakcích některých recenzentů i diváků padají slova jako hermetičnost, nuda, ozývá se klasická otázka: „Co tím chtěl autor říct?“. I kritické hlasy však obvykle zmiňují působivost některých obrazů – například zdánlivě nekonečného tunelu vytvořeného ze světla a kouře, scény z pomalu se do strany posunujících světelných pruhů (mříží?), připomínajících kinetické umění a vyvolávajících v divácích otázku, zda se po jevišti zleva doprava pohybují jen pruhy, nebo i postavy, či monumentálního finále, ať už je vnímáme jako obraz apokalypsy, nebo právě jakési tažení káry dál, navzdory všemu, v intencích Ouředníkovy závěrečné věty.

Pokud se recenzenti pokoušejí o výklad některých scén, docházejí k trhání mapy Evropy (ve skutečnosti, jak už víme, Čech a Moravy) na cáry, ke zkáze evropské kultury znázorněné zhroucením opony s vyobrazením hlediště Vídeňské opery, či dokonce k zákopovým bojům první světové války. Kdo do Bochumi dorazil v pátečním provozu autem, ve scéně se zevnitř nasvícenými vozíky, s nimiž herci běhají s kamennými obličeji sem a tam a někdy se jeden druhému jen těsně vyhnou, zase zcela prozaicky viděl obraz autobahnu. Zkrátka divákově fantazii se meze nekladou.

Nedořečenost zároveň vybízí k dodatečnému dohledávání a domýšlení: tak třeba použití Martenotových vln, jednoho z prvních syntetizérů, a motiv ze skladby Oliviera Messiaena pro tento nástroj odkazuje, chceme-li, ke světové výstavě v Paříži v roce 1937, kde provoz fontán provázela Messiaenova skladba Fête des belles eaux pro šest těchto nástrojů. O moment překvapení se ve zvukové kulise, tvořené živě pěti hudebníky, rozestavenými přímo na scéně, postará lavina kašírovaných bílých balvanů s vestavěnými mikrofony k zesílení valivého zvuku, která se skutálí vedle diváků ze zešikmeného hlediště. Také cizojazyčné předčítání European nabývá funkce zvukové složky, kde jde o barvu lidského hlasu a rytmus řeči. Ani to však každý nedokáže přijmout, jak vyplývá z internetové reakce jednoho německého diváka, jemuž chyběly německé titulky, a ptá se, zda to znamená, že ty úryvky v nesrozumitelných jazycích snad nebyly obsahově zajímavé.

Zhruba desítka diváků to přesto v průběhu představení vzdala (z nich moje mladá, zívající a vrtící se sousedka s nerozlučným i-Phonem v hrsti pouhých několik minut před koncem), další skupina se demonstrativně zvedla a odešla ve chvíli, kdy se herci začali klanět, jiní nespokojenci volali „bú“, ale brzy je přehlušily výkřiky „bravo“. Heiner Goebbels je zřejmě na nejednoznačné přijetí i nemilosrdnost některých reakcí zvyklý: hloučku příznivců pobaveně vyprávěl, že za ním hned po skončení k mixážnímu pultu vzadu v sále přišel jeden z diváků a prohlásil, že jeho dílo zná a jeho předchozí projekty oceňuje, ale tohle byla opravdu sračka. Z osmi set diváků, včetně několika zahraničních recenzentů (např. italského a nizozemského), však tato odmítavá skupina tvořila jen menšinu.

Ouředníkova Europeana inspirují domácí i zahraniční divadelníky často: o dvou pozoruhodných vlámských inscenacích jsme informovali na iLiteratura.cz už dřív: zde a zde. Goebbelsův projekt však bezesporu patří k dosud nejvelkolepějším scénickým zpracováním s nejširším mezinárodním ohlasem. Uvedení v Bochumi a ve Vídni by navíc mohlo zvýšit také zájem o německý překlad Michaela Stavariče, který vyšel na jaře 2019 v obnoveném vydání. Škoda jen, že v divadelním programu Ruhrtriennale se jména překladatelů, z jejichž překladů se při představení čte, ani bibliografické údaje německého vydání neuvádějí.

Internetové odkazy:

Krátký film o přípravách premiéry v Manchesteru

Ohlasy v českých médiích na Goebbelsovo účinkování v ČR a české inscenace jeho her, rozhovory:

https://www.magazinuni.cz/hudba/heiner-goebbels-hleda-nove-formy/
https://www.advojka.cz/archiv/2013/15/stal-jsem-se-soucasti-retezce
http://klusak.blogspot.com/2015/05/reci-o-valce-o-pocasi.html
https://www.divadelni-noviny.cz/heiner-goebbels-profesi-menim-kazdych-sedm-let
https://www.idnes.cz/kultura/divadlo/goebbels-byl-nadsen-ze-chceme-jeho-skladbu-uvest-rika-rezijni-tandem-skutr.A090921_093042_divadlo_ob
https://www.idnes.cz/kultura/hudba/prosluly-the-hilliard-ensemble-v-narodnim-pujde-do-domu-ale-nevstoupi.A110602_135042_jaro_ob
https://www.idnes.cz/kultura/hudba/archou-zazni-brutalni-muzika.A000414115913hudba_kne
https://www.tyden.cz/rubriky/kultura/divadlo/zazitek-s-goebbelsem_203594.html
https://www.casopisharmonie.cz/kritiky/heiner-goebbels-schwarz-auf-weiss.html
https://www.divadelni-noviny.cz/uz-nikdy-zadne-pribehy

© Magda de Bruin Hüblová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 907x

Inzerce