Barbery, Muriel: Život elfů

Barbery, Muriel
Život elfů

recenze beletrie zahraniční

Zapadlá francouzská vesnice zahalená do sněhu a mlhy, statní farmáři, moudré stařenky, něžná dívka, co umí rozmlouvat s ptáky a tajemnými tvory… a nad tím vším visí záhadné proroctví v neznámém jazyce. Na druhé straně uměním prodchnutý Řím, tajemný a mlčenlivý profesor, starobylé verše a děvče, které hraje na klavír tak, že kanou slzy a tají se dech, a svou hrou dovede nahlédnout lidem do duše. Avšak nad oběma dívkami se vznáší zlá předtucha a k moci se pomalu dostává strach.

Kouzelný obraz malovaný slovy
Muriel Barberyová
: Život elfů. Přel. Kateřina Štáblová, Jota, Praha, 2019, 288 s.

Muriel Barberyová opustila žánr, který jí přinesl slávu románem S elegancí ježka (česky 2008), a rozhodla se napsat fantasy, ačkoli tato nálepka možná není dílu právě ku prospěchu. Nového žánru se v češtině ujalo i nové nakladatelství: na rozdíl od předchozích děl, které představilo nakladatelství Host, vydalo Život elfů nakladatelství Jota, a to v překladu Kateřiny Štáblové. Jedná se o první část série, jejíž druhý díl vyšel ve Francii letos (Un étrange pays, Gallimard, 2019). Dílo je velmi obtížné uchopit a dojem z něj velkou mírou závisí na tom, s jakým očekáváním k němu přistoupíme. Při troše trpělivosti se může jednat o pozoruhodné čtivo.

Děj románu se odehrává z poloviny v Římě, z poloviny na francouzském venkově, v „zastrčených končinách, kde si víra v Boha rozumí s vírou v legendy“ (s. 14). Hlavními hrdinkami jsou dvě dívky ve věku dvanácti let. Ve Francii žije Maria, jež je dokonale napojená na přírodu a vše živé, má kolem sebe zvláštní auru, dovede komunikovat s tajemnými bytostmi a zprostředkovávat lidem převratná vnuknutí. S ní je osudově spojena Clara, pobývající v Římě, kde se u záhadného Maestra učí zdokonalovat své vizionářské schopnosti. Claře totiž při hře na klavír vyvstávají před očima obrazy událostí vzdálených v čase i prostoru, a dokonce prostřednictvím hudby dovede komunikovat s lidmi nacházejícími se i mnoho set kilometrů daleko. Maestro a jeho pomocníci jsou však něčím silně znepokojeni, s respektem si šeptají o nějakém guvernérovi a o ohrožení tohoto světa. Ukazuje se, že do světa lidí vstoupilo přes mlhový most několik elfů, aby jej varovali před zkázou.

Až potud román vypadá slibně. Věrný i příležitostný čtenář fantasy má pocit, že jsou pohromadě všechny ingredience potřebné pro opravdu dobrý příběh, ze kterého se bude jen nerad vracet do všední reality. Začne být zvědavý, co všechno se přihodí, začne se těšit na to, jak bude napnutý… A právě tato očekávání jsou pramenem zklamání, protože příběh ani děj nejsou silnou stránkou románu. Knize chybí uvedení do děje, budování zápletky a následné vyvrcholení. Místo toho jsme rovnou vrženi doprostřed událostí, kterým nerozumíme, zahlceni informacemi, ve kterých není možné se vyznat: vysvětlení nepřichází a ani nepřijde. Celé vyprávění postrádá dynamiku a spád. Výsledný dojem působí jako série zpomalených obrazů vytržených z filmu, z nějž divák viděl jen každou lichou minutu. Navíc bez zvuku.

Zmatený boj
I ve čtenářských recenzích se stále dokola opakuje totéž: měl jsem problém se zorientovat v ději. Nabízí se vysvětlení, že je to tím, že je příliš složitý, ale pravda je ještě někde jinde. U Barberyové je základní nit naopak zcela jednoduchá: zlá postava se snaží zničit cizí živočišný druh a vyvolení příslušníci tohoto druhu jí v tom chtějí zabránit. Jde vlastně o esenci, prototyp konfliktu valné většiny všech fantasy románů, jaké kdy byly napsány. Potíž je v tom, že v Životě elfů je tato esence přítomna ve své obnažené formě, není nijak modifikována ani rozvita, do ničeho zabalena, ničím obohacena. A navíc vůbec netušíme, proč se to všechno děje. Nezajímavost hlavního konfliktu se autorka snaží kompenzovat nadmírou podružných a s hlavním dějem skoro nesouvisejících událostí, postav, předmětů a epizod. Kniha je nabitá informacemi, ale lze jen velmi špatně rozeznat, které jsou pro děj podstatné a které ne. Výsledkem je chaos a v podstatě nezájem o to, jak to celé dopadne. Autorka všemi možnými prostředky navozuje snovou a mystickou atmosféru, ale zachází příliš do extrému, takže se tím čtenář dusí a má nepříjemný pocit, že je mu to násilím podsouváno. Po dočtení poslední stránky přicházejí všemožné pocity, jen ne katarze. Čtenář zjišťuje, že to, čím se prokousal z úcty k autorce a její poetice či ke zvolenému žánru příběhu, případně proto, že doufal ve zlepšení, byl jen jakýsi úvod ke druhému dílu, od nějž si postavy slibují cosi velkolepého. „Připravte se k boji,“ zaznívá na konci. Pardon, cože? Už zase? Vždyť jedna bitva sotva skončila, to ještě nebylo ono?

Příběh je přehlcen postavami, které kvůli kvantitě nemají prostor se nijak vyprofilovat. Čtenář je po dočtení knihy v podstatě nezná, a to ani ty hlavní. Nemá možnost se do nich vcítit, identifikovat se s nimi, obdivovat je. Všechny postavy jednají a mluví pouze účelově, ať už jsou pro děj klíčové, nebo jsou jen aktéry dílčí epizody (což je velmi obtížné rozpoznat) – nikdy si „jen tak“ nepopovídají. Dialogy jsou často nepřirozené a zmatené, hrdinové pronášejí navzájem nekoherentní výroky, vedené nějakou vyšší logikou, která čtenáři zůstává skryta, takže to místy působí až jako absurdní drama. Zdánlivě nesmyslné promluvy, tvářící se prorocky, mohou být zdrojem napětí a očekávání, ale je-li jich přespříliš, unavují a rozčilují. A když už náhodou člověk začíná mít pocit, že se orientuje, přicházejí další postavy se svými životními příběhy, objevují se další tajemství a záhady. Bez rozuzlení.

Hluboké ticho plné hluku: fantazie obrazů a slov
Odsoudit kvůli tomu celou knihu by ale znamenalo připravit se tím o její jiný, pozoruhodný rozměr, a tím je styl a jazyk vyprávění. Barberyová se mazlí s každým slůvkem a překladatelka Kateřina Štáblová její složitý styl převádí s něžnou lehkostí: text se zadrhne jen na několika málo místech. Autorka dovede básnickým jazykem dokonale vykreslit atmosféru či vylíčit krajinu: „Nastalo hluboké ticho plné hluku, jaký vydává patnáct těl, když do okolí vyzařují tak velký příval očekávání a soustředění“ (s. 48). Má také v oblibě krátké, zhruba dvou- až třístránkové medailonky, v nichž popisuje minulost určité postavy či její postoj k životu – a to je radost číst. Hlas vypravěče se najednou ztiší, zpomalí, odhlédne od chaotického celku a zaměří se na jednu jedinou věc. Čtenář se mu rád poddá, nechá se kolébat slovy, spolu s ním se zamyslí nad koloběhem života a pro tu chvíli má ze čtení radost. Barberyová totiž příběhy nevypráví, ale maluje. Ze slov a vět vymalovává nálady a obrazy, které potěší a pohladí.

Největším problémem Života elfů je tedy rozpor mezi tím, co Barberyová tvrdí, že píše, a tím, co píše ve skutečnosti. Dělením knihy na části s epickými názvy (ZrozeníLučištníciVálka), komplexitou zápletky, proroctvími, množstvím fantastických prvků, přehršlí postav, použitím žánrově typických hrdinů (něžná dívka v prepubertálním věku s magickými schopnostmi, moudrá stařenka-léčitelka, přísný mlčenlivý učitel…), ba i samotným názvem – tím vším se kniha hlásí k tradici rozsáhlých fantasy děl od Tolkiena přes Lewise až po současné young adult fantasy, avšak není schopná tento žánr naplnit. V tom, na čem žánr obvykle stojí, Život elfů selhává, a naopak je mimořádně povedený v tichých komorních pasážích.

Nabízejí se dva hlavní důvody, pro žánr celkem netypické, proč by si čtenář mohl chtít počkat na druhý díl. Možná si během četby vedl seznam jmen postav a jejich funkcí a je zvědavý, jestli ty poznatky ještě nějak využije. Anebo s povděkem přijal pozvání do slibného světa, který mu Barberyová představila, nechává v něm volně potulovat svou fantazii, pohrává si s každým obrazem, těší se z krásných slov a zalíbilo se mu to natolik, že to bude rád provozovat i ve druhém díle, nenechaje se rozhodit zmatenou zápletkou. Klíčem k pozitivnímu vnímání románu je tedy nečíst jej v kontextu fantasy literatury, ale vnímat jej jako kulisy k fantastickému příběhu, jako němý obraz, jako poezii.

 

© Eliška Belinová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 14 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.