Floridi, Luciano: Čtvrtá revoluce

Floridi, Luciano
Čtvrtá revoluce

recenze sociologie

Termínem „čtvrtá revoluce“ oxfordský filozof Luciano Floridi vysvětluje další krok na cestě, která opouští člověka coby suverénní střed veškerého dění. Jeho knihu by si měl přečíst každý, kdo rád přemýšlí nad dopadem informačních technologií v širokém a vrstevnatém společenském kontextu.

Páni infosféry
Luciano Floridi
: Čtvrtá revoluce: Jak infosféra mění tvář lidské reality. Přel. Čestmír Pelikán, Karolinum, Praha, 2019, 274 s.

Publikací tematizujících společenské proměny v souvislosti s akcelerujícím vývojem technologií vychází v poslední době čím dál více. Zvláště ti, kteří čtou anglicky, si mohou vybrat z široké nabídky textů od radikálně technofobních až po velmi optimistické, mezi tituly spíše populárními či naopak odbornějšími publikacemi akademického ražení. Čtvrtá revoluce Luciana Floridiho, jíž letos vydalo nakladatelství Karolinum v rámci své relativně nové ediční řady Studia nových médií, spadá v tomto rozmezí k technooptimistickému středu.

Luciano Floridi, italský filozof vyučující na univerzitě v Oxfordu, Čtvrtou revoluci (The Fourth Revolution) vydal anglicky v roce 2014. Přestože tempo společenských změn vázaných na akcelerující technologický vývoj je vysoké, publikace i po pěti letech působí aktuálně. Jedním z důvodů je snaha autora probírané jevy usouvztažnit v obecnějších úvahách. Koperníkovská revoluce ukázala, že náš svět není středem vesmíru. Darwinovská revoluce ukázala, že máme se zvířaty společného mnohem více, než bychom si chtěli přiznat. Freudovská revoluce zasadila tvrdou ránu sebevědomému karteziánskému subjektu, který je schopen sám sebe transparentně nazírat a ovládat. A konečně ona čtvrtá, Turingova revoluce, jak ji Floridi nazývá, nás staví před otázku, zda se nutně nacházíme na vrcholu intelektuální pyramidy – zda jsme stále nezpochybnitelnými pány infosféry. Otázku lze rozšířit i tak, jestli se nakonec v rámci technologického vývoje, který jsme sami odstartovali, nestaneme pouze vedlejším činitelem v síti interagujících a sebe-vylepšujících strojových inteligencí.

Demence i spása
Jak sám autor na úvod prohlašuje, sepsání knihy, která by zevrubně, přehledně a přitom netriviálně pojednala technologicko-společenské změny, je úkolem velmi obtížným. Tematicky spřízněné tituly se dle zaujatosti autorů vůči technologiím rozléhají od krajně pesimistických až po radikálně optimistické. Například německý psychiatr Manfred Spitzer ve svých kontroverzních knihách (u nás vyšly zatím Digitální demence a Kybernemoc) tvrdí, že s narůstající digitalizací a automatizací se blížíme k jednoznačnému intelektuálnímu i společenskému úpadku. Spitzer v tomto směru vystupuje velmi přímočaře, když téma vulgarizuje na jednoduchý vztah digitální = dementní. Negativně vidí vliv technologií také Nicholas Carr, vůči jehož tvrzení, že informační a komunikační technologie (ICT) vedou k zhloupnutí, se Floridi vymezuje v kapitole o inteligenci. Naopak radikálně technooptimistický úhel pohledu nabízí futurolog a vynálezce Ray Kurzweil, jenž podává jakýsi eschatologický koncept vykoupení a dosažení nesmrtelnosti v rámci technologické singularity, kterýžto pojem v tomto smyslu zavedl již v devadesátých letech a který svou futuristickou vizí nese jisté afinity k myšlení jezuitského filozofa Pierra Teilharda de Chardin. Luciano Floridi svou knihou představuje spíše umírněně optimistický střed.

Něco se děje
Čtvrtá revoluce zaměřuje pozornost na specifické aspekty společenských proměn, přičemž se většinou vyhýbá přímému hodnocení. Její autor se místo budoucích predikcí soustředí spíše na důslednější poznání a pochopení současných jevů. Velký důraz přitom klade na vzdělání, což stvrzuje svým všestranným rozhledem také na rétorické rovině, když své traktace a argumenty protkává úryvky a příklady z klasických uměleckých či filozofických děl. Nejde ovšem pouze o předvádění, ale rovněž o pokus prakticky ukázat, že pro orientaci a porozumění světu je třeba mít utvořený dostatečný vědomostní a myšlenkový horizont. Floridi výrazný trend společenských proměn v souvislosti s ICT ukazuje hned v první kapitole prostřednictvím známého Moorova zákona. Ten je v podstatě empirickým vztahem, který zobrazuje exponenciální růst výpočetního výkonu více méně od šedesátých let 20. století. Autor k tomu uvádí další spřízněné funkcionální vztahy, jako je proměna ceny a výkonu počítače v čase (v roce 1950 by výkon, jaký má iPad2, stál 100 bilionu dolarů); vzrůstající věk dožití v západním světě, na kterém má medicínská technologie nemalý podíl; či změnu procentuálního zastoupení populace, která musí žít s méně než 1,25 dolary na den. Další grafy ukazují nárůst konektivity, průměrné množství polovodičů v automobilech a všeobecnou hypertrofii dat, jež díky svým nepředstavitelným velikostem (a s tím svázanými výzvami ohledně jejich zpracování) získaly poněkud neurčitě matoucí označení big data. Tyto úvodní grafy nemají za úkol nic jiného, než aby čtenářům, pokud si toho snad ještě nestačili dostatečně všimnout, názorně ukázaly, že se ve světě něco odehrává a nese s sebou řadu technologických i společenských změn. Co tento komplexní fenomén představuje a jaké jsou jeho dosahy, na to se autor snaží strukturovaně odpovědět v jednotlivých kapitolách.

Vosy
Floridi popisuje technologii coby prostředí, prostřednictvím kterého spolu efektivněji komunikují různé vrstvy. Explicitně ji označuje jako „meziprostorovost“. Technologie prvního řádu tvoří rozhraní mezi člověkem a přírodou – jako například zemědělské nástroje, které slouží k obdělávání půdy. V druhém řádu se technologie týká komunikace mezi člověkem a samotnou technologií, což představuje třeba řídící panely či uživatelský interface k ovládání počítačů a jejich programování. A technologie třetího řádu tvoří prostředí mezi technologií a jinou technologií čili člověk je z uvedeného vztahu odsunut na okraj. Na této vývojové úrovni vzniká také to, co nazýváme poněkud zavádějícím označením umělá inteligence (UI, resp. AI – Artificial Intelligence). Jak Floridi podrobně rozvádí, současná UI nemá ve skutečnosti kvalitativně vyšší úroveň inteligence než například obyčejná kapesní kalkulačka. Sofistikovanost programů, které vyhrávají hru go, řídí automobil, vítězí ve vědomostní hře Riskuj! (respektive v její americké variantě Jeopardy!), nebo působí jako přesvědčivý chatbot, nespočívá ve skutečném chápání prostředí, v němž UI aktivně vystupuje. Na základě toho jsou její možnosti učení, rozvoje a dosažení nějaké univerzální orientace i reflexe zatím přes veškeré dílčí úspěchy dosti omezené. Stačí jen malý posun mimo předpokládaný kontext a systém začne reagovat na dané podněty absurdně nebo nijak. Floridi současnou strojovou inteligenci přirovnává k vosám – účinně a hbitě se orientují v prostoru, komunikují mezi sebou, vykonávají náročné úkony, jakých by člověk nebyl schopen, ale když jim nastražíte jednoduchou past v podobě lahve se sladkou šťávou a úzkým hrdlem, chytnou se do ní a nepřetržitě narážejí na její průhledné stěny. Najednou se projevují zcela idiotsky – nikdy se nenaučí, kudy se dostat ven a že skrze průhlednou hmotu nelze proletět. Proto se také zdá řešení úkolu vytvořit univerzální UI nepředstavitelné. Většina programů má svoje hranice jasně dané již svou rolí: nedostižný hrací program Alpha Go nedělá nic jiného, než hraje hru go atd.

Například rajče
V oblasti chatovacích strojů, tzv. chatbotů, se každoročně koná soutěž jménem Loebnerova cena, v níž se očekává prolomení Turingova testu. Momentální finanční odměna pro vítězný program, který porotci neodliší od člověka, je 25 000 dolarů. Pokud software navíc projde Turingovým testem, který zahrnuje porozumění textu i vizuálním a zvukovým vstupům, dostane jeho programátor 100 000 dolarů. Zatím však cenu nikdo nezískal. Již jednoduchý chatovací program ELIZA Josepha Weizenbauma vytvořený v šedesátých letech zmátl spoustu lidí natolik, až nechtěli uvěřit, že zajímavá konverzace, jíž se právě účastnili, byla výsledkem funkce celkem jednoduchého algoritmu. Proto je třeba u soutěže o Loebnerovu cenu přesvědčit relevantní část vědecké či odborně zainteresované veřejnosti. Těchto testů se účastnil i sám Floridi a popsání strategie, která usvědčí stále ještě primitivní systémy z jejich nelidskosti, tvoří patrně nejzábavnější část knihy. Nemá smysl se ptát na otázky, jako „ Věříte v Boha“ nebo „Jste počítač?“, nýbrž klást takové dotazy, které vyžadují přesnou a smysluplnou odpověď. Čili které „maximalizují množství užitečných dokladů, jež lze získat z přijaté zprávy“. Dle autora osvědčené otázky, které UI obvykle rozhodí, například zahrnují paradoxní nebo nesmyslné tvrzení: „Čtyři hlavní města Velké Británie jsou tři, Manchester a Liverpool. Co je špatně na této větě?“ Autor pro zajímavost uvádí také záznam jedné jeho skutečné testovací konverzace:

„Co může člověk udělat s párem bot?
Celkem dost věcí.
Jako například…
Například rajče.
Něco jiného?
To je vše, co pro vás nyní mám.
Jste si jist?
Ovšem, obvykle bývám nerozhodný, ale teď jsem si naprosto jistý.
Děkuji ti, počítači.
Prosím, těšíme se na vaši další návštěvu. Jaký typ počítače máte?“

Revoluce bez singularity
Z toho všeho ovšem neplyne, že není možné danou bariéru překonat a vytvořit „silnou“ UI – tedy takovou, která by byla schopna opravdu inteligentního chování. Autor k tomu ovšem dodává, že zatím vůbec nevíme, jak toho dosáhnout. Jedním z rozdílů, ve kterém se lidské vnímání a myšlení nejvíce liší od strojového, je v tom, že člověk při zpracování a vyhodnocování dat zapojuje také emoce. A možná, že právě emoce hrají zásadní roli v posunu mezi strojovou reakcí a reflektujícím, inteligentním chováním na vyšší úrovni. Proto se výzkum a vývoj UI mimo jiné ubírá i tímto směrem. Nutno podotknout, že autor se ve Čtvrté revoluci vůbec nezaobírá možnými riziky, která by představovala hypotetická existence silné UI, tedy jakési superinteligence, jak ji popisuje ve stejnojmenné knize oxfordský profesor Nick Bostrom. Floridi přitom píše o dvojí UI, tedy té slabé, kterou v sobě obsahuje dnes již pomalu každý nový přístroj na trhu, a oné silné, která by – kdyby vznikla – představovala skutečně revoluční změny. Ve Čtvrté revoluci ovšem vlivné dílo svého oxfordského kolegy ani na začátku zmiňovaného futurologa Raye Kurzweila (který tuto „revoluci“ nazývá technologickou singularitou a ve své knize The Singularity Is Near odhaduje její příchod někdy kolem roku 2045) vůbec neuvádí. Přestože tedy Floridi „Turingovu revoluci“ ukazuje na změnách, v jejichž důsledku člověku coby stvořiteli infosféry hrozí odstavení na vedlejší kolej, nezabývá se hypotetickou budoucností, v níž by k tomu mohlo skutečně dojít.

Kyborgové a jiné hračky
Otázka, jaká je v tom všem role člověka, je samozřejmě hlavním tématem knihy a autor ji nahlíží v mnoha rovinách. Co se týče organického spojení lidstva a technologií, tedy v literární, filmové i herní fikci populární kyborgizace, Floridi je dosti skeptický. Představu, že budeme moci vlastní tělo rozšířit o nové funkce, dát mu fyzickým vylepšením větší smyslový rozsah i dosah působnosti (což znamená také zabudovat nějaké podpůrné prvky do rozšířené mysli), popisuje jako naivní lpění na představě karteziánského subjektu, který je vědomím oddělitelným od těla a plně ovládajícím své kognitivní procesy. Autor ovšem naopak připouští další rozšíření smyslů skrze výdobytky, jako jsou Google Glass, bluetooth sluchátka, brýle či čočky pro virtuální či augmentovanou realitu apod. Otázce, co je to vědomí a jak vnímáme identitu svého já, se autor věnuje v samostatné kapitole, přičemž rozvíjí myšlenku, že vědomí sice musí vzniknout v těle, s nímž se vyvíjí v interakci se světem, ale pak jej teoreticky může opustit a přesunout se na jinou platformu, která též umožňuje průběh duševních procesů. Autor také zmiňuje ideje fyzika Johna Archibalda Wheelera, že veškerá vnímaná realita může mít ve své podstatě nehmotnou, čistě digitální podstatu. Pak by rozdíl mezi virtuálním a fyzickým tělem mohl být mnohem menší, než se zdá. Z bohaté nabídky science fiction, která podobná témata zpracovává, Floridi vybírá a doporučuje japonské anime Ghost in the Shell, přičemž však opomíjí, že se jedná o adaptaci původního manga komiksu od Masamuneho Širóa.

Onlife: život on-line
Dalším důležitým tématem textu je vliv internetu na vnímání sama sebe. Zaobírá se především generací Z, která již příliš neodlišuje mezi světy on-line a off-line, neboť všudypřítomné zapojení běžně užívaných produktů do sítě (např. v tzv. internetu věcí) tuto hranici v podstatě smazává. V souvislosti se sociálními sítěmi se pak autor odkazuje na Foucaultův pojem technologie sebe sama. Floridi rozvádí, kterak je naše já utvářeno tím, jak se na sebe díváme, spolu s tím, jak si myslíme, že se na nás dívají ostatní (dosti povrchně a trochu zbytečně pak v tomto kontextu také zmiňuje Lacanovo stádium zrcadla ve vývoji dětského vědomí). Pro popis nové zkušenosti Floridi neváhá utvořit řadu neologismů. V utváření identity hyper-sebe-vědomého já, jež žije svůj život „onlife“, záleží na každém detailu, jelikož vše, co se stane součástí naší digitální stopy, nás patrně přežije. Neustálá evidování a (znovu)vyvolání přesných záznamů všech našich podob do značné míry omezuje prostor pro naše sebe-utváření, protože to, kým chceme být, se nad dříve obvyklou míru střetává s tím, kým jsme byli a jak nás zachycují digitální záznamy. Na druhou stranu nám sociální sítě zároveň dávají v sebeprezentaci, ve vyprávění „příběhu našeho života“ obrovské možnosti. Autor tvrdí, že i když výsledek je často velmi banální, máme právo na konstrukci svého života jako autorského díla svého druhu.

Soukromé vztahy
Pojednávané technologicko-společenské roviny mají ve Čtvrté revoluci rozmanité podoby. Autor se v kontextu digitalizace a technologizace podrobněji věnuje vzdělávání, zdraví a medicíně, seznamování, hrám, environmentální problematice, vlastnickému právu, politice i etice. Jeden z nejzajímavějších autorových příspěvků, který zároveň úzce souvisí s tématem nastíněným v předchozím odstavci, je problém soukromí. Nejasnosti související s rozdílem mezi mentálním a fyzickým soukromím plynou z jeho definice, která je založená na pojmu vlastnictví. Autor uvádí dvě klasické interpretace soukromí. První plyne z přirozených práv a je tedy založená na pojmu vlastnictví, z níž však není zcela jasné, kterak přesně utrpí naše práva tím, když nás na ulici někdo vyfotí (v tu chvíli přece sami sebe ukazujeme všem) nebo když nám někdo vnucuje nevyžádané informace (například reklamu). Druhá, tzv. redukcionistická interpretace, vychází z důsledků, které mohou být způsobeny narušením soukromí. Jinak řečeno, jde o analýzu zisků a ztrát, které nám takové narušení způsobí. Autor na tomto základě pojímá soukromí z hlediska jeho sebeustavující hodnoty. Vychází z toho, že každý máme právo na sebeurčení, na utváření sebe sama – jakými chceme být pro sebe i svoje okolí. Z tohoto hlediska dochází k narušení soukromí tehdy, když nám proti naší vůli někdo do tohoto sebeutváření významně zasahuje – ať již tím, že zcizí naše osobní informace a jejich použitím přetvoří náš obraz, nebo tak, že nám vnucuje smyslová data, kterými nevyžádaným způsobem utváří naše vnímání a tím pádem i naši osobnost. Jde o složitou problematiku, kterou autor pojímá mnohem zevrubněji, přičemž diskuse na toto téma je právě díky všudypřítomnému snížení tření v informačních transakcích nanejvýš relevantní.

Sudá není lichá
Čtvrtá revoluce je knihou, která sice zdaleka neřeší všechny důležité společenské otázky, jež jsou spjaté s technologickým rozvojem ICT, ale rozhodně přináší množství podnětných i originálních náhledů a úvah v širokém rozptylu. Nechybí ani doporučená literatura k dalšímu studiu, i když její výčet je vzhledem k tematické rozmanitosti překvapivě stručný. Podezřele krátký se pak jeví také rejstřík, jenž zabírá všehovšudy sotva tři stránky. České vydání je doplněno doslovem od Josefa Šlerky, který Floridiho práci usouvztažňuje do obecnějšího filosofického kontextu (Heidegger, Marx, Lyotard) a autorovo pojetí infosféry, jakožto obecněji pojímané společensko-kulturní roviny informační tvorby, distribuce a transformace, reflektuje jednak ke konceptu noosféry Vladimira Ivanoviče Verdanského a Teilharda de Chardin, a také vzhledem k sémiosféře Jurije Lotmana.

Českému vydání Čtvrté revoluce v překladu Čestmíra Pelikána je ovšem třeba vytknout jeden výjimečný, leč docela zásadní lapsus. V šesté kapitole Inteligence: Zapisování světa Floridi uvádí tzv. výběrový test (selectiontask; thefour-cardtask) kognitivního psychologa Petera Watsona, jehož praktické řešení u drtivé většiny respondentů demonstruje špatné použití jednoduchých logických pravidel, která jsou v rozporu s intuicí. Příklad zadání uvedený v knize je následující: jsou čtyři karty [E], [T], [4], [7], přičemž je nám řečeno, že jestliže má karta na jedné straně samohlásku, pak má na straně druhé liché číslo. Otázkou je, které dvě karty bychom měli otočit, abychom ověřili pravdivost tohoto tvrzení. Správný výsledek je v tomto případě [E] a [4]. Většina lidí místo [4] intuitivně vybere [7], což je v českém překladu, zřejmě omylem, uvedeno také jako správný výsledek. V anglickém vydání (Oxford University Press, 2014), z nějž byla kniha do češtiny překládána, je daná pasáž shodná, až na to, že místo lichého čísla se v zadání uvádí číslo sudé (evennumber) – v takovém případě je správným výsledkem opravdu kombinace [E] a [7]. Zřejmě jde o bizarní překlep, ovšem uvedený příklad je tím pro českého čtenáře krajně matoucí.

 

Na podobné téma:
Manfred Spitzer: Kybernemoc
Manfred Spitzer: Digitální demence
Nicholas Carr: Nebezpečná mělčina: Jak internet mění náš mozek
Walter Isaacson: Inovátoři: Jak skupinka vynálezců, hakerů a nadšenců stvořila digitální revoluci
James Gleick: Informace: Historie. Teorie. Záplava
Eric Schmidt a Jared Cohen: Nová doba digitální
Roman Barták: Co je nového v umělé inteligenci
Erik Brynjolfsson a Andrew McAfee: Druhý věk strojů
Nick Bostrom: Superinteligence
Michio Kaku: Budoucnost mysli

© Marek Jančík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 11 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.