Stehlíková, Olga: Kluci netančej!

Stehlíková, Olga
Kluci netančej!

recenze dětská

Páťáci z baletního souboru trénují třikrát týdně na celorepublikovou soutěž. Intenzivně trávený společný čas akceleruje řadu vztahů, nejen mezi kamarády, ale i mezi spolužáky, učiteli a rodiči. Škoda jen, že svižně vyprávěný text s mnoha dobrými nápady tolik strádá nedostatečnou jazykovou redakcí.

Choroška, piškoty a pas de deux z Louskáčka
Olga Stehlíková
: Kluci netančej! Il. Lukáš Fibrich, Portál, Praha, 2019, 136 s.

Svou prozaickou prvotinu věnovala básnířka a literární redaktorka Olga Stehlíková (nar. 1977) starším školákům zhruba od deseti let. Napsala pro ně útlou novelu z baletního prostředí, v níž vedle neodmyslitelných trablů s první láskou dává empaticky nahlédnout do nitra zdravě sebevědomého talentovaného chlapce Toma (který si ale neví rady se šikanou ve škole) a sympatické Kristýnky, která si naopak v baletu zatím moc nevěří.

Do důležité taneční soutěže zbývají tři neděle a vedoucí baletního souboru, přezdívaná Fúrie, trochu napíná své svěřence, jak to bude s obsazením rolí. Nakonec jsou rozděleny ke spokojenosti všech a mladým tanečníkům vynesou v samém závěru nejen poháry z celorepublikového baletního klání, ale mezitím také formující životní zkušenosti a mnoho příležitostí k sebepoznání.

Do boje s předsudky
Základní dějová linka je rozehrána s minimem postav; vypravěčská role je svěřena střídavě Tomášovi a Kristýnce, s jedinou výjimkou poslední kapitoly, v níž završí vypravěčský oblouk Péťa, druhý z chlapců v uměleckém souboru, který příběh – ve shodě se svým srdečným, přímým naturelem – beze zbytku dopoví. Ostatní dětské postavy hrají vlastně kompars, stejně jako většina dospělých, s výjimkou taneční mistrové Saši a Tomovy maminky Darji. Dvojhlasnému vyprávění vděčíme za dynamické odvíjení děje, ale také za plasticitu líčeného příběhu. Oba protagonisté totiž přirozeně vidí situaci ze své perspektivy, a tak popisují nejen vlastní pocity a postoje, ale i to, jak vnímají chování druhých. Nic tedy není černobílé, a dětskému čtenáři tak knížka díky srovnání různých pohledů na tutéž věc ukazuje, že pro druhého může být výzvou, co je pro nás samozřejmostí. Titul pochopitelně dává tušit, že na příkladu genderu bude tematizována i otázka předsudků v nekompromisním siláckém klučičím kolektivu ve škole. Svou vášeň pro balet, zděděnou po milované mámě, která se musela s profesí po autonehodě rozloučit, Tomáš před spolužáky ve třídě roky tají. Když se to páťáci dozvědí, šikanují ho pubertálními vtipy a výsměchem, a Tomáš je tak v nesrovnatelně těžší situaci, než byl Péťa, kamarád z baletu, který si posměch za jinakost odžíval od první třídy, a teď už pro nikoho není „divnej“. Tomáš se nakonec nechá vyprovokovat k rvačce a překvapí ho i postoj dospělých, nečekaná podpora od tělocvikáře i trenérky Saši. Krátký časový úsek intenzivních příprav na taneční soutěž přináší protagonistům příběhu překvapivé sondy do mnoha vztahových vrstev, děti ve vypjaté situaci poznávají v novém světle své rodiče a učitele, mezi vrstevníky zakoušejí rivalitu i první lásku. Nebýt možná až zbytečně dovysloveného konce, mohl si příběh vysloužit víc čtenářských sympatií.

V jazykové džungli
Plusové body lze určitě přičíst za ilustrace Lukáše Fibricha, celostránkové situační výjevy, které skvěle korespondují s obsahem textu i jeho tónem. Pérovky mírně karikaturního střihu odlehčují text a provětrají mysl při četbě, funkční a navíc zábavné je umístění „náladového“ portrétu vypravěče, který se právě ujímá slova. Také v textové rovině je předávání vypravěčského partu zpracováno s přívětivým humorem, Kristýnka navazuje na Tomovo vyprávění (a naopak) stejnými či podobnými slovy, jen jsou zasazená do nové situace. Působí to efektně a je jenom škoda, že zhruba v polovině knihy se tento nápad z textu vytratí. Ostatně i jiné zajímavé jazykové impulsy končí na půli cesty. V Sašiných replikách je čeština více či méně zkomolená, aby prozrazovala ruský původ mluvčí; dětští vypravěči mluví nespisovně, ale občas jako by na to zapomněli – a projeví se to nejen ve spisovných koncovkách, v dodržení délky samohlásek, nerealizaci protetického „v“ či náležitém pravopise, ale i ve volbě slov. V knize tak narazíme na poněkud kostrbaté věty jako: „‚Promiň,‘ vypravil sem ze sebe po hrooozně dlouhým mlčení a oboustrannym posmrkávání. Strašně staženej krk sem měl, jak kdyby mě zevnitř někdo škrtil. Cejtil sem, jak mi skvrny naskakujou na tvářích a na krku, ani sem se nemusel kouknout do zrcadla. Já se teda do zrcadla rači moc nedivám. […] ‚Právě že navopak,‘ zvládnu ze sebe konečně vypravit tim cizim, zadušenym hlasem, ale dívám se bokem. Nevěděl sem, že na záchodech máme tak interesantní pavučiny v rozích.“ (s. 71–72)

Nedostatečná jazyková redakce je fatální slabinou textu. Signály naznačující nespisovnou mluvu jsou nahodilé, obvykle se například v odstavci nahromadí jevy jednoho typu, a jakmile se vyprávění spontánně rozvine, pokračuje text ve spisovnějším módu, který po čase opět vystřídá pasáž napodobující mluvenost, a v psaném textu tedy nastupuje ke slovu nespisovnost. Některé úpravy i ostříleného mluvčího obecné češtiny až tahají za uši: „Tomik“ (jen do s. 49, od s. 53 už Tomík!), „vobvykle“ (s. 110), „nedivám“ (s. 72). Pravda, děj je sice nepokrytě situován do pražských reálií, ale jaké potěšení přinese četba knížky dětem třeba z Olomouce nebo z Brna?

Je přitom neoddiskutovatelné, že nespisovnosti se v přímé řeči či vnitřním monologu současných dětí a mládeže nejde vyhnout, má-li text působit autenticky. Knížka Kluci netančej jako celek však doplatila na neustálenost úzu, přitom mnohé úseky jsou vydařené, plynulé, mnohé nápady vtipné, či snad dobře odposlechnuté („V bedně dřepím a čekám jako mexický banány, než zazvoní na konec velký přestávky.“ (s. 18); „Strašná doba! Málem jsem se rozpadl na atomy!“ (s. 129) – mimochodem oba tyto příklady současně ilustrují i zmíněný neodůvodněný návrat k (většinové) spisovnosti v sousedství jinak „znespisovněných“ pasáží – zřejmě by bylo vhodnější vybrat několik konkrétních příznaků hovorového jazyka a ty uplatnit důsledně v celém rozsahu textu?). Přiměřený prostor poskytla Stehlíková i „odbornosti“ a „ponaučení“ v podobě drobných exkurzů do baletního slangu či hudební a taneční historie, kterou čtenářům přibližují dětští protagonisté, takže nepůsobí jako laciné poučování. A mezi řádky tepe srdce, což je zřejmě zásluhou autorčiny záliby v baletu i rodičovské zainteresovanosti, protože autorčina dcera se prý baletu věnuje, jak prozradila Olga Stehlíková v jednom rozhovoru.

 

© Jitka Nešporová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 15 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Romana, 11.10.2019 10:21
Stehlíková, Olga: Kluci netančej!
Když o tom tak přemýšlím, tak mi přijde lehce nereálné a neodpovídající běžné mluvě, aby postavy mluvily pořád nespisovně a bylo to neustále vidět. Taky je za mě naprosto v pořádku, že děti narazí na jazyk, který běžně používají, v knížce pro ně určené. Moji puberťáci rozhodně vědí a rozumí, co je "netančej"... a v době, kdy děti běžně komunikují skrze sociální sítě a chatovací skupiny, mi přijde absurdní si myslet, že je rozdíl mez Olomoucí a Prahou tak odrazující. Pro dospělé to ovšem velké téma je. Takže jsem teď na knížku enormně zvědavá.
Vložil: Ondřej H, 10.10.2019 09:20
Stehlíková, Olga: Kluci netančej!
Žijeme prakticky na předělu Moravy a Čech, takže s trochou nadsázky řečen "půlka města mluví tak, půlka tak", a je mi to vcelku jedno. Ovšem knihu, která už v samotném názvu má výraz "netančej", bych dětem rozhodně nikdy nekoupil. Vlastně ani nevím (teď už bez nadsázky), jestli by tomu názvu rozuměly.... Nehledě na další výhrady, které má recenzentka.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   63%čtenáři

zhlédnuto 812x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce