Palán, Aleš; Pošová, Johana: Jako v nebi, jenže jinak

Palán, Aleš; Pošová, Johana
Jako v nebi, jenže jinak

recenze sociologie

I druhých osm rozhovorů se samotáři žijícími v odlehlých koutech Česka přiměje čtenáře uvažovat nad otázkou, o co všechno moderní člověk pod nánosem civilizace přišel - a zda by návrat zpět k přírodě nebyl pro většinu populace až příliš drsný.

Život v samotě, ale nikoli v osamělosti
Aleš Palán
; Johana Pošová: Jako v nebi, jenže jinak: Nová setkání se samotáři z Čech a Moravy. Prostor, Praha, 2019, 400 s.

S průměrnou hustotou obyvatelstva zhruba 130 obyvatel na kilometr čtvereční patří Česká republika k hustěji obydleným oblastem Evropy, přesto na jejím území nalezneme poměrně hodně míst, kam se mohou uchýlit ti, kteří upřednostňují samotu před přítomností dalších 129 lidí. Kniha rozhovorů, které s osmi samotáři usazenými v různých koutech Šumavy vedl a loni zveřejnil Aleš Palán, vzbudila u čtenářů pozitivní ohlas a kromě nadšených reakcí obdržel autor i řadu tipů na další muže a ženy, z různých důvodů žijících o samotě v nejrůznějších koutech republiky. Nyní se k zájemcům dostává dalších osm rozhovorů s lidmi žijícími svým způsobem Jako v nebi, jenže jinak, jak se jeden ze zpovídaných přímo vyjádřil. Čtyři samotáři žijící v Čechách, čtyři na Moravě. Šest mužů, dvě ženy. Osm životních příběhů, v lecčems si podobných, a přeci zásadně odlišných. Jen jedna ze zpovídaných žen, Kateřina Provázková, stranou civilizace prožila celý život, ostatních sedm samotářů se ke svému způsobu života rozhodlo na základě nějaké osobní zkušenosti.

Opakujícími se motivy jsou kladný vztah ke zvířatům a manuální zručnost, bez kterýchžto vlastností by v osamění uprostřed přírody člověk poměrně předpokládatelně dlouho nevydržel. Ani sebešikovnější milovník zvířat se ale alespoň bez občasného kontaktu s civilizací neobejde, někteří ze samotářů dokonce uvádějí, že běžně používají internet či mobilní telefon, což může část romanticky založených čtenářů zklamat, podobně jako zjištění, že někteří z aktérů na zimu svá bydliště opouštějí a navracejí se do nich až s příchodem jara. Další z rysů společných většině z osmi vystupujících je kritický vztah k současnému společenskému uspořádání a intenzivnímu zemědělství, ale třeba také k lékařům, jejichž pomoc mnozí oslovení rovnou odmítají a další ji s ohledem na praktické problémy spojené s dostupností raději oželí. Poněkud specifický důvod opustit pravidelně svou samotu a přijít mezi lidi má jediný český poustevník, františkán bratr Anděl, který je jako praktikující katolík vázán povinností každotýdenní účasti na mši svaté. Nějaké duchovní zakotvení ovšem připouští většina z osmi zpovídaných samotářů, jen málokdo z nich jej ale dokáže blíže popsat. Podobně mnozí samotáři zažili ve svém životě věci „mezi nebem a zemí“ (snad poněkud překvapí, že jako jeden z mála se o nich nezmiňuje právě bratr Anděl), žádné hororové historky o přízracích vystupujících za bezměsíčných nocí z lesa ale nečekejte. Čtenář má nicméně možnost uvažovat nad otázkou, zda samota může pomoci aktivovat schopnosti, o které člověk obklopený moderní civilizací přišel, nebo zda naopak může vyvolat přeludy v jakési snaze dopřát až příliš klidné mysli nové stimuly.

Každá z kapitol má formu rozhovoru, který místy může, ne však na tak dlouho, aby tím začal dráždit, sklouznout k přitakávacímu monologu; není se ale nutné obávat, čtenáře se pocit, že čte vlastně stále dokola totéž, nezmocní, na to jsou zpovídaní samotáři až příliš odlišní a – v dobrém a nijak dehonestujícím smyslu – svérázní. Popustí-li čtenář při čtení alespoň trochu uzdu své fantazii, může si nad stránkami knihy chvílemi připadat jako na přednášce o ezoterice, za chvíli jako v hospodě nejnižší cenové kategorie a o kousek dále jako v postapokalyptickém filmu. Snad na každé stránce přitom zazní nějaká myšlenka, se kterou čtenář pochopitelně souhlasit nemusí, ale je minimálně zajímavé sledovat, jak dotyčný k tomuto svému závěru dospěl.

U této knihy nicméně platí více než u mnohých jiných ono známé „tisíc lidí, tisíc názorů“. Asi každý čtenář si mezi osmi samotáři najde ty, kteří mu jsou sympatičtí, ty, kteří jej nijak zvlášť neoslovili, i ty, jejichž psychiku stručně oklasifikuje některým jadrnějším výrazem. Palán sám ale nijak oněch osm lidí nehodnotí, v krátkých úvodních textech před každým rozhovorem zmiňuje jen pozitivní vlastnosti a mezi řádky připomíná, že v podstatě každý člověk má co vyprávět, dáme-li najevo zájem a trpělivost.

Kniha je působivá i po vizuální stránce, množství černobílých fotografií (barevné fotografie nalezneme jen na začátku a konci knihy) zachycujících klíčový zlomek vteřiny i dlouhé bezčasí jen podtrhuje atmosféru, kterou text navozuje. Bylo by jistě zajímavým experimentem nechat fotopřílohu prohlédnout někoho, kdo česky neumí, a poté si od něj vyslechnout dojem, jakým na něj fotografie působily – výsledek by se patrně od textu knihy příliš nelišil.

Jako v nebi, jenže jinak si v žádném případě nečiní nárok být duchovním průvodcem či rádcem v těžkých životních situacích. Četbu si může vychutnat jak ten, kdo materiálně ani citově nijak nestrádá (či si to o sobě přinejmenším myslí), tak i ten, kdo prochází komplikovaným životním obdobím. Je dost dobře možné, že četba této knihy někoho přiměje udělat tlustou čáru za dosavadním životem a následovat příklad zpovídaných samotářů, stejně tak se dost dobře může stát, že někoho, kdo o této změně uvažuje, naopak od tohoto rozhodného kroku odradí. Osm možná inspirujících, možná odstrašujících životních příběhů každopádně čtenáři zůstane dlouho v paměti.

 

© Martin Liška

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 19 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.