Borkovec, Petr: Tržiště Sándora Máraiho

Borkovec, Petr
Tržiště Sándora Máraiho

sloupek beletrie česká

Nedaleko katedrály svaté Alžběty, v Řeznické ulici v Košicích, stojí dům č. p. 35, kde prožil část dětství Sándor Márai – hvězda evropské literatury 20. století, která vyšla s velkým zpožděním. Novelu Svíce dohořívají jsme četli všichni a všichni jsme se těšili, že ji Miloš Forman zfilmuje. Sir Connery, co měl hrát hlavní roli, se taky nemohl dočkat. Nakonec se netočilo – a už nikdy nebude.

Tržiště Sándora Máraiho

To já si připadám jako ve filmu (volně podle novely), jehož natáčení plyne bez překážek – když ráno vstávám v Máraiho pokoji a dívám se oknem do dvora, kde stojí klepadlo, připomínající šibenici pro víc odsouzenců, a okrouhlá studna. Celý podzim bydlím mezi krásnými, do tlustých zdí vestavěnými skříněmi, do kterých budoucímu romanopisci služebná uklízela hračky, a pod klenbou, na kterou budoucí spisovatel zíral před usnutím. Za příbytkem je Máraiho muzeum a Máraiho památný pokoj. Odpoledne přicházejí návštěvníci a zkoumají spisovatelův ušák. Průvodkyně jménem Juliana jim podává podrobný výklad v maďarštině, slovenštině a angličtině (často to míchá), usmívá se a je samá literární anekdota. Pokud mě při exkurzi zahlédne, říká: „Zde vidíte žijícího spisovatele z Čech, který jednou také bude mít své vlastní muzeum.“ Jsem pořád v košických ulicích.

Ale i tam se točí filmy podle poutavých novel a krátkých románů. Na tržišti na Dominikánském náměstí jsem se dnes obloukem vyhnul trhovci, který prodával kytice jiřin s nejmenšími květy na celém trhu. Vyhlídl si mě, sotva jsem vstoupil, a nespouštěl mě z očí. Z dálky jsem ucítil slabou kadidlovou vůni těch žlutých jiřinek, kterou si pamatuju z dětství v L. a o níž mi někdo mnohem později pošeptal, že připomíná vůni kuchyňského prkénka, na němž se „dlouho krájelo všechno“. Chodil jsem po trhu a stýskalo se mi – asi proto jsem si všiml, že gladioly nabízejí nejčastěji sběrači pravých hřibů. Nevím proč. Hřiby a gladioly, co myslíš? Stýská se ti? Musím ti popsat ty různě a pečlivě vyložené houby. Buď v řadách podle velikosti, nebo po pěti podle velikosti (na kraji každé skupinky jeden hřib rozřízlý na ukázku vnitřku), nebo na hromadě, jakoby teď vysypané z košíku, aby si kupující mohl vybrat. Některé mladé hřiby jsou celé dokonale bílé, zvláštní. A zdá se mi, že na stánky s hřiby dopadá světlo, zatímco pulty se zeleninou a květy stojí v tenké mlze a trochu dál.

I včera jsem tu byl a vybral si nejzapadlejší stařenku, která před sebe vyložila opravdu skromný krámek. Jeden svazek česneku, dva rozpůlené pravé hřiby, malou plastovou misku s malinami a asi osm jablek. Přistoupil jsem k té dojemné výkladní skříni světa a koupil si svazek česneku. 6 euro. Malá babička ve čtyřech svetrech mě vyprovodila požehnáním a různorodými přáními. Bloumal jsem trhem a myslel na ni: jak ráno brzy vstává a na trh se skromně připravuje tak, že obejde skromnou zahrádku a skromně utrhne, co je právě vhodné ke skromnému utržení. A cestou do města sejde z polní cesty a na tajném místě sebere dva praváky. A nic jiného.

V povznášejících myšlenkách jsem dospěl na druhý konec trhu a uviděl velký krytý stánek s česnekem. Všechny vystavené svazky vypadaly jako ten můj (identická zelená gumička, stejný způsob fixace, naprosto shodné zabarvení). Jeden za 3.50. A co čert nechtěl? Moje stařenka se tu zrovna loučila s majitelkou toho česnekového velkoobchodu slovy: „Tak jsme vyrovnáni.“ A odkvapila. Dodal jsem si odvahy, ukázal česnekářce svůj svazek a zeptal se jí, zda je od ní. Líbezně a naprosto lhostejně odpověděla, že „neví“! Vylíčil jsem jí situaci a dostal odpověď, že příště alespoň vím, kam jít nakupovat česnek. A jak to dořekla, nabídla mi svazek česneku se slevou – za pět euro. Zeptal jsem se jí, proč za pět, když všechny svazky stojí – jak je psáno – 3.50. Trhovkyně na to řekla „prepáčte, pane“ a už mi nevěnovala ani jediný pohled.

Když jsem se vracel, bez myšlenky a tak nějak průsvitný, všiml jsem si, že moje původní stařenka je na svém místě a chudičká domácnost před ní leží jako předtím. I se svazkem česneku. Jedním! Z malé zahrádky, kam se těch deset česnekových hlav snad ani nevměstná!

Když jsem o tom vyprávěl průvodkyni Julianě, jen zabědovala maďarsky: „Joj, tyhlety babky! Na euro přešly první ze všech! Každý ještě přepočítával, tyhle už zaokrouhlovaly nahoru!“ Pak mi to přeložila.

 

Bianca Bellová: O inspiraci
Bianca Bellová: Proč nejsem feministka
Anna Bolavá: Vlaky, bezy a mrtvoly
Anna Bolavá: Tetry nervózní
Anna Bolavá: Ten, co mě operoval
Anna Bolavá: Ten, co srážel kaštany v parku
Anna Bolavá: Sloup nultý
Anna Bolavá: Ten, co odmítl trhat
Petr Borkovec: Scény z vyučovacích hodin psaní
Petr Borkovec: Můj jediný kamarád
Petr Borkovec: Nikdo nemiluje muže, který se upaluje v zrcadle
Petr Borkovec: Jaro a Shetlandské ostrovy
Petr Borkovec: S Biankou Bellovou v hotelu
Petr Borkovec: Úvod do veřejného čtení
Petr Borkovec: Spokojené nářky
Petr Borkovec: Kurzy kreslení ptáků za soumraku
Petr Borkovec: Writer in Residence
Petr Borkovec: Prázdniny teprve začínají
Petr Borkovec: Smutek a knihovnice
Kamil Bouška: Sloupek
Milan Děžinský: Opožděné poděkování
Emil Hakl: Běží další kolo…
Emil Hakl: Setkání s drakem
Emil Hakl: Můj díl másla na hlavě
Emil Hakl: Bábel a dvě umrtvovačky
Emil Hakl: Potíže s uzlem
Petra Hůlová: Jablko, co spadlo ze stromu
Petra Hůlová: Fackovací panák David Zábranský
Petra Hůlová: Můj příští román bude o vodě
Petra Hůlová: Him not?
Petra Hůlová: Vaculík, Mácha a Hakl na panelu
Petra Hůlová: Nezdařený pokus porodit do veřejného bazénu
Petra Hůlová: Jak Martin Krafl nalil čistého vína
Marie Iljašenko: Barometr do každé domácnosti
Marie Iljašenko: Upatlaná růžová lepivá věc
Marie Iljašenko: Neskákej moc vysoko
Marie Iljašenko: Kolik váží básnická sbírka?
Marie Iljašenko: Fantazie o pilotovi
Marie Iljašenko: O poezii a zimě
Marie Iljašenko: S ruskou písní na rtech
Marie Iljašenko: Básně z Ikey
Kees Mercks: Brno
Radek Malý: Potýkání s Faustem
Petr Motýl: Česká literatura prezidentská
Petr Motýl: Ó Velvary, ó Velvary…
Petr Motýl: Na Květnou neděli
Petr Motýl: Proč jet do Třebíče v zimě
Petr Motýl: Kdybychom neměli Wernische, museli bychom si ho vymyslet
Petr Motýl: Knížky a Vánoce
Petr Motýl: Psáno o letošních Dušičkách
Petr Motýl: Čtení na dovolenou
Markéta Pilátová: Haiťani nejsou Marťani
Markéta Pilátová: Kůže
Markéta Pilátová: Legionářský dopis brazilské mámě
Markéta Pilátová: Velebné velryby
Markéta Pilátová: Milostný dopis Brazilcům
Markéta Pilátová: Osmdesátky!
Markéta Pilátová: Když duše není malá
Markéta Pilátová: Evropanka
Markéta Pilátová: Je to v hlavě!
Markéta Pilátová: Nepodceňuj poezii!
Magdaléna Platzová: Výzva bývalým spolužákům
Magdaléna Platzová: Kdo nepláče s obětí…
Magdaléna Platzová: Uražená milenka a mýtus revoluce
Jáchym Topol: Kosovrh, hůlava a Moby Dick
David Zábranský: Čeká nás velký lesknoucí se rok 
David Zábranský: Moje trable s Českou televizí
David Zábranský: Láce
David Zábranský: V Lipsku
David Zábranský: Číňané nás brzy pozabíjejí!
David Zábranský: Za_raný turisti
David Zábranský: Chvála zdi

© Petr Borkovec
Ilustrace © Lela Geislerová
 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1301x

Inzerce