Motýl, Petr: Psáno o letošních Dušičkách

Motýl, Petr
Psáno o letošních Dušičkách

sloupek beletrie česká

„Dušičky“ si v Evropě připomínáme v katolické tradici od roku 998, více než tisíc let. Tradice „svátku zemřelých“ je ovšem mnohem starší.

Petr Motýl: Psáno o letošních Dušičkách

Je pravděpodobné, že prvním místem v Čechách, kde se dozvěděli o „Dušičkách“, byl benediktinský klášter na Břevnově. Tento svátek do náruče katolické církve vložil opat Odilo, působící v tehdy duchovně i společensky vlivném klášteře Cluny ve Francii. A tichou poštou od kláštera ke klášteru, od benediktina k benediktinovi… On totiž svatý Vojtěch, který břevnovský klášter v roce 993 založil, v Itálii vstoupil k benediktinům a pak zase z řádu vystoupil, byl to biskup z Prahy, tak si to mohl dovolit.

V Itálii byl svatý Vojtěch na sklonku 10. století dokonce dvakrát, takže ho můžeme nepochybně považovat za prvního veřejnosti známého českého turistu. A kromě toho se znal osobně nejen s kdejakým Přemyslovcem, ale i s vysokými činiteli germánskými a taliánskými, včetně frankofonních clunyjských opatů, kteří pravidelně dojížděli na štědrými granty zaopatřené konference do Vatikánu, kde už na ně svatý Vojtěch čekal u chlebíčků a minerálky.

Svatý Vojtěch zemřel o rok dříve, než byly Dušičky opatem Odilonem zkusmo zavedeny tam, kde je smělý Francouz zavést mohl. Ale rok sem, rok tam, dozajista nebyly nitky, navázané mezi břevnovským klášterem, nacházejícím se v hlubokých lesích Východu, a pověstnou západní Evropou, Vojtěchovou smrtí naráz zpřetrhány.

Za dob svatého Vojtěcha se Břevnov nacházel na venkově, dnes je v centru Prahy, ač stojí po více než tisíc let na stejném místě. Na hřbitov nad klášterem chodívám na Dušičky pravidelně. Místo je to malebné, a pokud jde o literaturu, pochovaných literátů, jejichž dílo doposud čas nepohřbil, je tu povícero. Letos na jaře uplynulo dvacet let od smrti jednoho z nich, básníka Ivana Diviše. Jeho hrob najdete, pokud byste k němu chtěli zavítat, poměrně snadno. Je v horní části hřbitova, směrem do velmi mírného kopečku je to pár metrů od monumentálně se do výše tyčící novogotické hrobky, jediné, která se na břevnovském pohřebišti nachází. Náhrobek Ivana Diviše je moderní sochařské dílo z rukou Jana Koblasy a není možné ho přehlédnout. Malá nápověda: vysloužil si přezdívku „skokanský můstek“. I když, pravda, hrobů je tu jako na hřbitově a hledej, smrtelníku.

K „Dušičkám“ patří modlitba za mrtvé a tichá vzpomínka. Ivan Diviš ovšem byl pravým opakem básníka a člověka pokorného a tichého. Jeho poezie je plná vzdoru, lamentací, zuřivých vzplanutí, hlasitého úpění. Ale jak řekl Tomáš Halík v kázání při rekviem za Ivana Diviše:
„… předstupoval před nás nahý, ukazoval nám svoje i naše rány, mokvající rozšklebené rány našeho století – ano, byl to obtížný člověk! Nebyl lehký sobě ani druhým, neměl to lehké s Bohem. Můžeme se domýšlet, že ani Bůh to neměl lehké s ním. Smíme se domýšlet, že ho Bůh jistě lehkým neshledal…“

 

P. S. www.mapy.hrbitovy

 

Bianca Bellová: O inspiraci
Bianca Bellová: Proč nejsem feministka
Anna Bolavá: Vlaky, bezy a mrtvoly
Anna Bolavá: Tetry nervózní
Anna Bolavá: Ten, co mě operoval
Anna Bolavá: Ten, co srážel kaštany v parku
Anna Bolavá: Sloup nultý
Anna Bolavá: Ten, co odmítl trhat
Petr Borkovec: Tržiště Sándora Máraiho
Petr Borkovec: Scény z vyučovacích hodin psaní
Petr Borkovec: Můj jediný kamarád
Petr Borkovec: Nikdo nemiluje muže, který se upaluje v zrcadle
Petr Borkovec: Jaro a Shetlandské ostrovy
Petr Borkovec: S Biankou Bellovou v hotelu
Petr Borkovec: Úvod do veřejného čtení
Petr Borkovec: Spokojené nářky
Petr Borkovec: Kurzy kreslení ptáků za soumraku
Petr Borkovec: Writer in Residence
Petr Borkovec: Prázdniny teprve začínají
Petr Borkovec: Smutek a knihovnice
Kamil Bouška: Sloupek
Milan Děžinský: Opožděné poděkování
Emil Hakl: Zachovat téma…
Emil Hakl: Běží další kolo…
Emil Hakl: Setkání s drakem
Emil Hakl: Můj díl másla na hlavě
Emil Hakl: Bábel a dvě umrtvovačky
Emil Hakl: Potíže s uzlem
Petra Hůlová: Jablko, co spadlo ze stromu
Petra Hůlová: Fackovací panák David Zábranský
Petra Hůlová: Můj příští román bude o vodě
Petra Hůlová: Him not?
Petra Hůlová: Vaculík, Mácha a Hakl na panelu
Petra Hůlová: Nezdařený pokus porodit do veřejného bazénu
Petra Hůlová: Jak Martin Krafl nalil čistého vína
Marie Iljašenko: Barometr do každé domácnosti
Marie Iljašenko: Upatlaná růžová lepivá věc
Marie Iljašenko: Neskákej moc vysoko
Marie Iljašenko: Kolik váží básnická sbírka?
Marie Iljašenko: Fantazie o pilotovi
Marie Iljašenko: O poezii a zimě
Marie Iljašenko: S ruskou písní na rtech
Marie Iljašenko: Básně z Ikey
Kees Mercks: Brno
Radek Malý: Potýkání s Faustem
Petr Motýl: Česká literatura prezidentská
Petr Motýl: Ó Velvary, ó Velvary…
Petr Motýl: Na Květnou neděli
Petr Motýl: Proč jet do Třebíče v zimě
Petr Motýl: Kdybychom neměli Wernische, museli bychom si ho vymyslet
Petr Motýl: Knížky a Vánoce
Petr Motýl: Psáno o letošních Dušičkách
Petr Motýl: Čtení na dovolenou
Markéta Pilátová: Haiťani nejsou Marťani
Markéta Pilátová: Kůže
Markéta Pilátová: Legionářský dopis brazilské mámě
Markéta Pilátová: Velebné velryby
Markéta Pilátová: Milostný dopis Brazilcům
Markéta Pilátová: Osmdesátky!
Markéta Pilátová: Když duše není malá
Markéta Pilátová: Evropanka
Markéta Pilátová: Je to v hlavě!
Markéta Pilátová: Nepodceňuj poezii!
Magdaléna Platzová: Výzva bývalým spolužákům
Magdaléna Platzová: Kdo nepláče s obětí…
Magdaléna Platzová: Uražená milenka a mýtus revoluce
Jáchym Topol: Kosovrh, hůlava a Moby Dick
David Zábranský: Čeká nás velký lesknoucí se rok 
David Zábranský: Moje trable s Českou televizí
David Zábranský: Láce
David Zábranský: V Lipsku
David Zábranský: Číňané nás brzy pozabíjejí!
David Zábranský: Za_raný turisti
David Zábranský: Chvála zdi

 

© Petr Motýl
Ilustrace © Lela Geislerová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 505x

Inzerce
Inzerce