Bendová, Veronika: Vytěženej kraj

Bendová, Veronika
Vytěženej kraj

recenze beletrie česká

Kraj, kterému se události nedávné historie vryly do tváře, a dvojice, jež si vzájemné křivdy nese naopak hluboko uvnitř. I tak by se dal zjednodušeně popsat děj novely Veroniky Bendové. Kniha však neproblematizuje jen partnerské vztahy, ale i mytologizaci „drsných lokalit“ a medvědí službu, jakou jim a jejich obyvatelům může umění vposledku prokázat.

Na severu nic zaznamenáníhodného
Veronika Bendová
: Vytěženej kraj. Fra, Praha, 2019, 200 s.

Druhá knižně publikovaná próza Veroniky Bendové Vytěženej kraj má rozsah delší novely, avšak střídmost, s níž autorka přistoupila k rozsahu, bohatě vynahradila na obsahu. Spojila v knize hned tři tematické roviny, z nichž přinejmenším u dvou platí, že tak učinila velmi zdařile, originálně a sdělně. Čtenářům nabízí svéráznou road movie po severních Čechách ve společnosti dvou spolupracovníků –– muže jménem Hugo a ženy Ireny –, odborníků na vyhledávání filmových lokací, momentálně angažovaných ve službách režiséra, který chce na „drsný sever“ umístit děj nového televizního seriálu.

První rovinu představuje vztah mezi Irenou a Hugem. Tihle dva totiž nejsou jen profesní partneři, ale kdysi (za podmínek, které mohly vzniknout jen v devadesátkách) bývali i partneři životní, než mezi ně neřešené neshody, nedorozumění a nepřekonatelná hrdost vrazily klín. V době společné severočeské služební cesty se právě nacházejí buď dávno po rozchodu, nebo v jeho velmi pokročilé fázi – záleží na tom, zda se domníváme, že rozchod je něco jednorázového, nebo si připustíme, že může trvat i několik let. V každém případě Irenina dcera, která v době rozchodu (či jeho první fáze) nebyla ještě na světě, je nyní dvanáctiletá dívka. Bendová skvěle vystihuje dilemata, kterým musí čelit obě poloviny páru, když je jim sice už naprosto jasné, že to, co mezi nimi bylo, se už nikdy nevrátí, ale ještě jim to není tak úplně jedno. Popisuje, jak se Hugovi i Ireně nečekaně navracejí různé vzpomínky, jak se mají před sebou vzájemně na pozoru, aby neudělali nějakou nevhodnou narážku, jak jim přece jen občas vyklouzne nějaké to překvapené „ty si po těch letech ještě pamatuješ“… Vývoj ambivalentní chemie, která mezi oběma postavami panuje, si vyžádá několik výrazných scén, jako je třeba ta, v níž Hugo drží v náručí Irenu, které se právě přihodilo něco dost ošklivého, a ví, že nyní může jediným gestem všechno buď opět zvrátit, nebo definitivně zkazit. Jednou z předností novely je pozorovatelská přesnost a míra vcítění do skvěle vybudované psychologie postav, s níž autorka dokáže ztvárnit, jak se člověku v situaci Ireny a Huga neodbytně vracejí myšlenky, které si v zájmu zachování duševního zdraví dávno přísně zakázal, jak se mu v hlavě motají „jako stádo vrtohlavých ovcí“ (s. 158), jak ho zčistajasna zaplaví „příval protichůdných pocitů, a to se zcela nezvladatelnou intenzitou“ (s. 191). Neprozradíme, zda na této rovině Bendová nabídne partnerský happy end nebo aspoň katarzi, v každém případě však nabízí silnou pointu.

Silnou pointu naopak nenabízí rovina druhá. Tu představuje příběh s detektivní zápletkou, do nějž je zamotáno setkání s jedním drsným týpkem ve vesnické hospodě nedaleko zničených Libkovic, jeden nepěkný nález v ruinách nacistického zajateckého tábora v hloubi Krušných hor, Hugova rodinná minulost a prořezané pneumatiky na jeho autě. Náznak, že by indicie mohly vzájemně souviset, rozehrává autorka tak sugestivně, že nakonec zamrzí, když tahle linie vyústí spíš do ztracena, do pouhého náznaku, jak to vlastně všechno tenkrát mohlo být – nebo taky ne. Těžko říct, proč je druhá motivická rovina vlastně součástí románu. Pokud to měla být ingredience, která by mu dodala trochu pikantního napětí, pak nebyla potřebná, strhujícího čtení si čtenář užije i tak dost – díky napětí generovanému na první popsané rovině a také díky svižným dialogům, které prozrazují autorčino scenáristicko-dramaturgické školení na pražské FAMU. Kdyby zkrátka tato rovina chyběla, Vytěženej kraj by fungoval i tak.

A to zejména kvůli rovině třetí. V ní hraje stěžejní roli samotné prostředí severních Čech. Autorka kraj představuje jako zničený, depresivní, ale zároveň trochu tajemný prostor, který nesmírně trpěl industrializací, bezohlednou těžbou, odsunem původního německého obyvatelstva a jeho nahrazením generací zlatokopů ze všech světových stran, přerváním historických kořenů, ekologickými katastrofami a konečně dusivým útlumem po změně režimu. Rozpadlé budovy, místy ještě s německými nápisy, ruiny zaniklých obcí, postindustriální krajiny velkodolů, ale i socialistická šeď a rozdrolený beton panelákových sídlišť, to vše v kulisách podzimních mlh, plískanic a rezavějícího listí; popisy toho, co Irena jednou v duchu trefně nazve „tenhle posranej zmrzačenej kraj“ (s. 172), představují podstatnou část sdělení celé prózy. Zde je Bendová možná trochu příliš doslovná a až didakticky instruktivní, protože každý snad zná osud středověkého Mostu a Libkovic nebo ví o existenci ruin tajemného zajateckého tábora na Rolavě, kde nacisté měli továrnu na bůhvíco – ale možná, že píše po stendhalovsku to the happy few, kteří nevědí. Ať tak, či tak, spíše než o vlastní prostředí jde ještě o něco důležitějšího: o to, že Irena a Hugo jsou tady vlastně proto, aby pokud možno všechny přítomné různorodé rány zmrzačeného kraje pořádně ukázali a zapojili do služeb umění či zábavy (zde opět záleží na úhlu pohledu). To pochopitelně otevírá mnohem závažnější otázky, počínající svárem mezi místními a „Pražáky“, „co o nás točí filmy, jak tu žijeme jako vopice, baráky rozbořený a jenom furt chlastáme“ (s. 111), jak to vyjádří jedna litvínovská úřednice, avšak přesahující svým tázáním mnohem dále: jednak do etiky a antropologie turistiky, k dilematu, jež ztělesňuje prvotní znechucení Huga a Ireny nad budovami opravenými z evropských peněz, zatímco oni přece chtějí ten rozklad, zmar a socialistické bakelitové kliky; jednak k tomu, jaké významy vlastně na literárních (a po všech těch Raplech a Pustinách pohříchu hlavně filmových) podobách současných severních Čech ulpí. V tomto smyslu se severní Čechy stávají krajem vytěženým podruhé, jak se ostatně říká přímo v názvu tohoto textu.

V literatuře či v umění obecně vznikají mýty obousměrným pohybem od textové reprezentace ke skutečnému místu a zase zpět. Stejně jako máme takové Benátky již přes 200 let spojeny se smrtí a rozkladem nebo třeba více než století věříme na „černé“ Ostravsko, zrod podobného mýtu severních Čech probíhá právě teď. V tematizaci tohoto pohybu spočívá možná to nejvýznamnější, co zdařilá próza Veroniky Bendové přináší.

 

© Jan M. Heller

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 19 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.