Petry, Yves

Petry, Yves

rozhovor beletrie zahraniční

Výrazný současný vlámský spisovatel Yves Petry vypráví v rozhovoru s nizozemským publicistou a spisovatelem Guusem Bauerem o svém nejnovějším románu De geesten (Duchové). Úryvek z románu si vybrala překladatelka Radka Smejkalová pro projekt, který každoročně vyhlašuje nadace Flanders Literature s cílem najít zahraniční nakladatele pro knihy vlámských autorů.

„Duch je to, co působí, že jsme pro sebe vzájemně neproniknutelní“
Yves Petry
o svém románu De geesten (Duchové)

Vlámský spisovatel Yves Petry (1967) získal roku 2006 za své dosavadní dílo cenu BNG Nieuwe Literatuurprijs a roku 2011 knihkupeckou cenu Libris za román De maagd Marino (Panic Marino). Studoval matematiku a filozofii na Lovaňské katolické univerzitě (KU Leuven). Věda a filozofie, jejich souhra i protiklad, hrají v jeho nejnovějším románu De geesten důležitou skrytou roli. Vypravěč Mark Oostermans je mladý lékař. Když se s ním rozejde přítelkyně Kristien, odjede – také proto, aby ukázal, že ve skutečnosti umí jednat rázně, že dokáže jít za svou vnitřní pravdou – do Afriky a působí tam jako lékař v rámci pomoci rozvojovým zemím. Nejprve v táborech pro oběti přírodních katastrof a nakonec v uprchlickém táboře, v táboře Bilonga, který vznikl kvůli vyhroceným konfliktům mezi lidmi. Tam se setká se svérázným vedoucím lékařského týmu Jeroenem Ullingsem, bývalým jezuitou s vyhraněnými názory na lásku, smrt, vědu, morálku a etiku moderního člověka. Petry vlil v této knize příběh do naléhavé pevné formy, která se vyjeví až v závěru. Forma odpovídá Markově potřebě ujasnit si věci a v nitru je zpracovat.

Yves Petry: Snaží se pochopit, co s ním osobně udělala drastická událost, kterou zažil v posledním táboře. Domnívá se, oprávněně nebo neoprávněně, že se o tu zkušenost může podělit se svou bývalou přítelkyní Kristien. V dřívějších dobách, o patnáct let dřív, v něm už také vzbudila pocit, že se díky ní duchovně osvobozuje. Vlastně hned při prvním setkání s Kristien se Markovi živě vybaví vzpomínka na období, kdy ho zcela okouzlila vážná hudba, na dobu, kterou pak během studia medicíny zcela vypustil z hlavy. Po návratu z tábora Bilonga má pocit, že tu svobodu potřebuje k vyjádření toho, co mu leží v hlavě, co tam zažil. Doufá, že když znovu naváže s Kristien rozhovor, opět tu svobodu získá. Přestože k němu byla Kristien v minulosti velmi tvrdá, což byl její – nebo spíš můj – záměr.
Ten zlom byl nezbytný. Tvrdá slova se částečně týkají toho, že Markovi chybí odvaha, aby šel za svou vnitřní pravdou, za okouzlením hudbou. Chybí mu kuráž k tomu, aby se osobně našel. Ale třeba to ani nebyla tak nerozumná volba, třeba mu přece jen chyběl talent. Jak má člověk reagovat na umění? Psychoterapeutka Kristien tvrdí, že problémy přinejmenším poloviny jejích mladistvých pacientů vyplývají ze zkrachovalých uměleckých ambicí. To je asi poněkud přehnané, ale i já považuju své psaní za odpověď na to, jak mě zasáhla opravdová, pravdivá literatura. Vedle rodičů, školy a vrstevníků na mě měla literatura výchovný účinek. Změnila můj pohled. Bez literatury, bez čtení bych nezačal psát.

Guus Bauer: Mottem románu je citát z E. M. Ciorana: „Pravda se skrývá pouze v popření existence, v úsměvu, který visí nad zničenými krajinami.“
Yves Petry: Pochází to z jeho díla Précis de décomposition (Nástin úpadku, č. Votobia 1993, přel. Alena Dvořáčková – překlad motta není z technických důvodů převzatý z tohoto č. překladu, pozn. překl.). Cioran byl rumunsko-francouzský spisovatel, který ve třicátých letech emigroval do Francie a začal psát velmi precizní francouzštinou, skoro beckettovsky, s filozoficko-esejistickým nádechem. Inspiroval se křesťanskou mystikou, značně černočernou. Motto se ani tak netýká knihy jako celku jako spíš Jeroena Ullingse, dále Kristienina mladšího bratra a v průběhu románu i samotného Marka, protože ten se pozvolna mění. Knihy se v dnešní době hodnotí převážně podle příběhu – nebo v mém případě podle politického přístupu, který se údajně projevuje v románu Duchové –, a přitom příběh je spíš jedním z komponentů, hraje tam roli o tolik víc věcí.

Guus Bauer: Román Duchové je stylisticky silný, má subtilní kompozici, je v něm plno spojů, paralel, je vrstevnatý, jak se na pravou literaturu sluší. Román nevyslovuje žádné politické soudy, africké kulisy používá jen k tomu, aby prohloubil mezilidské vztahy, aby je ukázal v celé jejich křehkosti. Nanejvýš se v něm zkoumá morálka „současných osvícených bližních“.
Yves Petry: Motivace k tomu, aby člověk začal dělat tuhle práci (tj. pomoc zemím třetího světa, pozn. překl.), je přinejmenším smíšená. Je za tím potřeba činit zázraky jako jakýsi moderní Ježíš, jak to formuluje Kristien. Mark odjíždí do Afriky i proto, aby jí dokázal, že je víc chlap, než si ona myslí. Markova kolegyně v Africe Margot je velmi přímočará, ryzí idealistka, ale přesto i u ní hrají v pozadí roli i všelijaké jiné dimenze a čas od času jí přivodí podivné erupce citů.

Guus Bauer: Když byl Mark v pátém ročníku na praxi v oddělení paliativní péče, narazil na umírajícího filozofa, který přesně a velmi bolestně vysvětlil, že zažívá odcizení od své vlastní osoby. V umírání jsme sami sobě neznámí. Musíme se vzdát osobní identity, s níž jsme žili.
Yves Petry: Zažil jsem umírání svého otce. Nebyl už jasného ducha, a tak takové věci neřekl, ale ta scéna vznikla tak, že jsem o tom přemýšlel dál, o tom, co by mohl říct. Ať už člověk uspěl sebevíc – dobře vychoval dceru jako ten filozof –, přesto je to marné snažení. V románu je to pojednáno jen zlehka, protože tam tragiku umírání pozoruje mladý člověk. V tomto případě Mark. Když to vypráví přítelkyni Kristien, hned se jim z toho zachce se spolu vyspat, oslavit život. V tom věku má ještě smrt příchuť poezie. Máme ještě ten samozřejmý, skoro neuvědomělý pocit nesmrtelnosti. Kristien přišla o oba rodiče při dopravní nehodě, v autě, v němž také seděla. Jenže o tom spolu nemluví, na to Mark nemyslí. Profesionálně je altruistický, ale osobně přece jen trochu sobecký, myslí jen na rozkoš, kterou mu přítelkyně poskytuje. V průběhu románu si to začne uvědomovat. Jak se asi Kristien vyrovnávala se smrtí rodičů? Uvědomí si, že byl trochu povrchní.
Napadá mě teď ostatně jistá paralela mezi Markem a Jeroenem. Na svatbě své předchozí přítelkyně, elitářské Petry, se Mark taky necítí příliš na svém místě. Myslí tam na Afriku, kde vnímá život jako plnohodnotnější. Trochu Afričany idealizuje, romantizuje: „lidé, kteří se smějou doopravdy, kteří zpívají tak, jak my už zpívat neumíme“. Jeroen Ullings taky dokáže udržovat své náboženské ideje pouze v prostředí tábora, uprostřed lidí, kteří nikam nesměřují. Poustevník na kraji pouště. Jeroným – v nizozemštině Jeroen – je klasický pouštní poustevník. Jeroen je z mých románových postav ta nejméně povědomá, nejméně všední. Na všechny ostatní bychom mohli někdy někde narazit. Však mě taky stál nejvíc práce. Ale ten román jsem psal právě proto, abych zpodobnil jeho. Jeroen možná tak jako já četl Ciorana, chodil na přednášky o křesťanské mystice. Tehdy jsem se dozvěděl, že mystika je nedogmatická, možná dokonce antidogmatická. Že mystici byli sice mnohdy dodatečně prohlášeni za svaté, ale za života budili v církvi velkou podezřívavost. Mystici se chtěli setkat s Bohem zcela vlastními silami, ne prostřednictvím svátostí, církevní cestou. Katoličtí mystici se vlastně trochu podobali protestantům. Byli vzpurnější, než by se zdálo. Nové pro mě bylo i to, že nejde o zjevení, o extázi, nýbrž o to, co následuje. O období, kdy se mystik cítí strávený ohněm a pak se „uzdravuje“. Existenciální dobrodružství. Zasazovat se o dobré věci nikoliv z jakéhosi vědomí morální povinnosti, nýbrž z vlastního bytí. Tak proto ty kulisy tábora a pouště. Kdybych Jeroena zasadil do současného prostředí, neměl by člověk jako on nejmenší šanci.

Guus Bauer: Na obálce románu je kozí oko. Všude po táboře se potulují kozy, a přesto se jim daří se tam uživit. Ve chvíli, kdy se dějí ty nejhrůznější věci, vznáší se nad myšími pěšinkami sokol. Zvířata, která si žijí po svém.
Yves Petry: Duchové byl po dva roky pracovní titul. Tak trochu proto, že jsem očekával, že do románu pronikne silnější animistický prvek. Jenže nakonec by se tak dala označit nanejvýš jakási neviditelnost několika únosců v závěru románu. Ale co, duchů se tam vyskytuje až až. Duch je to, co působí, že jsme pro sebe vzájemně neproniknutelní, co nás – na rozdíl od těla – s konečnou platností vzájemně odlišuje. Tak to aspoň vnímáme. Fenomén ducha se můžeme pokusit odstranit rádoby vědeckými díly typu: jsme vlastní mozek (narážka na populárněvědecký bestseller nizozemského neuropsychologa Dicka Swaaba We zijn ons brein, pozn. překl.). Ale to jsou fráze. Není v tom ani věda, ani poezie. To je návrat ke scientismu, k přesvědčení, že k hodnotnému poznání světa vedou pouze (přírodní) vědy a že filozofie má smysl pouze tehdy, když používá vědecké metody. Umění, náboženství či intuice jsou degradovány na věci beze smyslu. Od těchto idejí jsme zhruba počátkem dvacátého století upustili, ale v posledních dvaceti nebo třiceti letech, se vzestupem neuropsychologie, se opět dostaly do módy. Nabízejí snadno použitelný obraz člověka k vysvětlení jeho citů. Zavádějící. Velice populární. Opravdové, pravdivé věci nikdy nejsou populární. Odpovědi na tázání po pravdě nepřináší pseudověda, nýbrž poezie, umění, literatura, duchovnost. Ke konci, na posledních dvou nebo třech stranách, začíná duch románu vybočovat. Ano, dovoluju v tu chvíli textu, aby zvolna vystoupal do oblasti řídkého vzduchu.

 

© Guus Bauer
© překlad z nizozemštiny Magda de Bruin Hüblová
rozhovor vyšel 30. června 2019 na nizozemském literárním webu Tzum
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 170x

štítky k článku

Inzerce