Jónás, Tamás: Tatitatitati (in Romano voďi)

Jónás, Tamás
Tatitatitati (in Romano voďi)

recenze beletrie zahraniční

Dílo je tak nesnesitelně otevřené, palčivé a bolestné, že při líčení hrdinových útrap má čtenář občas potřebu odvrátit zrak. Vypráví o hrdinově dospívání v početné romské rodině, která se po Maďarsku často stěhovala, aniž by se měnila ústřední premisa jejich existence – extrémní chudoba a permanentní hlad.

Kniha splňuje všechny parametry světové literatury
Tamás Jónás
: Tatitatitati. Přel. Adéla Gálová, Fra, Praha, 2019, 112 s.

Literatura romských autorů – ta, která se vymanila ze vzorců tradičního vyprávění a svou formou i obsahem konkuruje představitelům většinových kánonů – se nezřídka vypořádává s následky života poznamenaného nedostatkem jak materiálním, tak duchovním. Sociální vyloučení zbavuje člověka důstojnosti a často plodí patologické jevy. V českém romském kánonu vzpomeňme autobiografické povídky Eriky Olahové, povídkový cyklus Ivety Kokyové Rodina je jen jedna nebo historickou novelu Ireny Eliášové Slunce zapadá už ráno, které se všechny dotýkají násilí v rodině, jehož spouštěčem může být žárlivost, dlouhodobá frustrace, a především alkohol.

Z podobného těsta je i próza maďarského romského autora Tamáse Jónáse letos vydaná nakladatelstvím Fra. Pod názvem Tatitatitati ji do češtiny kongeniálně převedla hungaristka a romistka Adéla Gálová, díky níž se k českému čtenáři dostalo mnohovrstevnaté, obrazově a emocionálně bohaté dílo splňující všechny parametry světové literatury. Je to současně dílo tak nesnesitelně otevřené, palčivé a bolestné, že při líčení hrdinových útrap má čtenář občas potřebu odvrátit zrak.

Vypráví o hrdinově dospívání v početné romské rodině, která se po Maďarsku často stěhovala, aniž by se měnila ústřední premisa jejich existence – extrémní chudoba a permanentní hlad.

Chlapec Tamás, nesoucí zjevné autobiografické rysy, byl od dětství mimořádně nadaný a občasná animálnost obou rodičů, obzvlášť obdivovaného a zároveň obávaného otce, jeho citlivou duši krutě zraňovala a obrušovala. V nejhorším smyslu slova nezapomenutelná je scéna „sobotního trestání“, v níž rozzuřený a pravděpodobně zpitý otec brutálně zbil celou rodinu a premianta Tamáse, jemuž neměl co vytknout, alespoň nakopl do kolene.

Znepokojivé jsou obrazy nezastíraného rodičovského sexu i dětských toulek po smetišti; z matčiny návštěvy u přezíravé ředitelky školy zase zůstává pocit hlubokého pošpinění a ponížení. Byť se děj odehrává v pozdních sedmdesátých a posléze perestrojkových osmdesátých letech, převažujícím dojmem je temné bezčasí, prázdnota žaludků a bytů a citová vyprahlost.

Přes veškerou krajnost některých popisovaných situací je však román paradoxně především vyznáním lásky a holdem složité povaze hrdinova otce, jak napovídá motto a současně výňatek z románu: „Občas mi běží hlavou, jako důstojná, čistá je budova parlamentu. Přes všechnu špínu, co se v ní odnepaměti odehrává. Podobně vidím i své srdce, nyní, když vzpomínám.“ A v neposlední řadě je text věnován matce, jak napovídá dovětek k titulu „mami“, byť ji otcova patriarchální figura v autorových vzpomínkách do značné míry zastiňuje.

Drsným a současně básnivým jazykem připomene Tatitatitati poetický naturalismus Henryho Rotha v románu Říkej tomu spánek (1934), v němž je líčena hluboká nouze a bezvýchodnost židovské přistěhovalecké komunity New Yorku 30. let (a také komplikovaný vztah s násilnickým otcem), fragmentárností a záměrným rozrušováním hranic mezi realistickým vyprávěním a sněním v bdělém stavu zase autobiografickou prózu Proč se dítě vaří v kaši (1999) rumunsky hovořící artistky, herečky a spisovatelky romského původu Aglaji Veteranyi. Jónásovu postmoderní koláž, tvořenou útržky rozhovorů, ostrůvky povídek i jednotlivými bonmoty, však oproti nekompromisní roztříštěnosti a heslovitosti memoáru Veteranyi pojí jemné předivo záměru a autorovy vnitřní integrity.

Tamás Jónás (1973) se českému publiku poprvé oficiálně představil v květnu 2017 ve Slovenském domě na čtení visegrádských autorů na závěr jejich residenčního pobytu v Praze. Adéla Gálová tehdy přeložila jeho povídku a od té doby se datuje jejich spolupráce vedoucí až k českému vydání Apuapuapu z roku 2013. Autor, jenž je především básníkem, ale rovněž vystudovaným filozofem a počítačovým expertem, Prahu znovu navštívil během nedávného veletrhu Svět knihy při příležitosti uvedení českého překladu své knihy.

 

© Karolína Ryvolová
Článek vyšel v časopise Romano voďi
Na iLiteratura.cz se souhlasem autorky a redakce časopisu

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 11 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

63%čtenáři

zhlédnuto 500x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce