Ilčenko, Oles: Zbyrači tumaniv

Ilčenko, Oles
Zbyrači tumaniv

recenze beletrie zahraniční

Oles Ilčenko se jako jeden z mála rodilých Kyjevanů dokáže vracet do dějin města, jež se velice změnilo poté, co za druhé světové války Rudá armáda podminovala jeho centrum v duchu hesla „po nás potopa“. Nejen obyvatelům Kyjeva se rozhodl poodkrýt některé zcela zapomenuté události a existující i již zmizelá místa a jejich genia loci.

Sběrači mlhy
Oles Ilčenko
: Zbyrači tumaniv. Komora, Kyjiv, 2017, 176 s.

Mýty a lži, skryté pravdy a utajované dějiny (především 20. století). Tak by se dal popsat Kyjev a jeho architektura, jeho obyvatelé. Oles Ilčenko (1957), rodilý Kyjevan v současnosti žijící ve Švýcarsku, v literatuře zaujal především svým „detektivním“ románem (nejen) pro mládež Misto z chymeramy (Město s chimérami). Tato kniha přitáhla pozornost čtenářů i přesto, že se pokus o zajímavý pohled na život architekta V. Horodeckého, o jehož životě se ví velice málo a jehož nejvýznamnější stavbou je tzv. dům s chimérami v centru Kyjeva, příliš nezdařil. To ovšem nelze říci o jeho poslední knize také věnované Kyjevu. Zbyrači tumaniv (Sběratelé mlhy) mají podtitul Subjektivní zápisky z kyjevského života, který skutečně vystihuje, co se Ilčenkovi v této knize podařilo – sestavit ze vzpomínek (někdy podpořených fotografiemi) několikavrstevnatý obrázek hlavního města Ukrajiny.

Knihu tvoří kratší či delší texty, věnované jednotlivým osobnostem či místům a částem Kyjeva, s nimiž byl autorův život buď přímo spjatý, nebo aspoň částečně propojený. Někdy jde o čistě memoárový žánr, jindy o dokumentární prózy, korespondenci s komentářem, úvahu apod.

V textu Kosatce a lilie například formou dokumentární prózy popisuje historii krásného starého rodinného domu, který patřil jeho prarodičům a který bolševici po uchopení moci nejprve dali k užívání nejprimitivnějším ožralům a nakonec ho zbourali. Stařičká Jevdokija Ivanivna, jediná z původních obyvatel, to prožívala skutečně trpce…

V devadesátých letech, po rozpadu SSSR, se spisovatel stejně jako někteří další nadšeně pokoušel vzkřísit literární periodika, která se přesunula za hranice a za bolševické okupace je vydávala diaspora. Zajímavou sondou do vzniku a organizace těchto časopisů (které vesměs nevydržely déle než několik let z důvodů nedostatku financí a nulové podpory státu) je text Váš Jurius Ševeljovus. Jurij Ševeljov (1908–2002) dodnes platí za nejvýznamnějšího ukrajinského jazykovědce, o němž se stále málo ví a jehož práce není dostatečně známá a reflektovaná. Ilčenko se s přáteli rozhodl vzkřísit v Kyjevě časopis Arka, v němž Ševeljov působil po odchodu ze SSSR do Mnichova (tam byl vydáván jako měsíčník v letech 1947 a 1948). Korespondence obou mužů tvoří základ příběhu, tolik charakteristického pro ukrajinská 90. léta.

Rozpadu „sojuzu“ předcházela perestrojka, která se po temných 70. letech, kdy zvláště na Ukrajině docházelo k masovým zatýkáním tzv. inteligence a mnohaletým trestům v lágrech, zdála úžasným oživením. Atmosféru tohoto období Ilčenko zachytil ve vzpomínkách na to, jak se jako student scházíval s dalšími mladými lidmi po různých bytech, diskutovali, vzdělávali se a naivně si mysleli, že o nich nikdo neví. KGB však monitoroval vše, udavači žili všude. Tak se i byty v různých částech Kyjeva staly objekty sledování. Jak autor uvádí, zřejmě jen čirou náhodou nebyli on ani jeho přátelé zatčeni. O tom, že tajná policie znala každý jejich krok, se dozvěděl až mnoho let po pádu SSSR.

Samostatnou knihu by mohly tvořit příběhy Židů, kteří v Kyjevě přežili válku, zůstali tu či se sem po válce vrátili. Na růžích rozhodně ustláno neměli a během řízených vln antisemitismu se poslední z nich vystěhovali do Izraele či později ještě jinam. Autor si pamatoval, jak jako dítě potkával strejdu Hryšu, starého ševce, žijícího v polorozpadlé boudě, kde opravoval boty, a jak jeho odchod znamenal zbourání celé ulice, jakýsi symbol „teď už tady nejsou“. Starý švec odešel za příbuznými a jednou se mu podařilo přijet na návštěvu; lidé nevěřili, jaký světák se z něj stal, a jen se dohadovali, jaký se asi skrývá život za železnou oponou…

Zvláštní kapitoly se týkají restaurací, kaváren, obchodů, zvláště tzv. hastronomů (rusky gastronomů – pultových prodejen potravin), a front na cokoli, arogantních a sprostých prodavaček a vedoucích obchodů, kteří patřili k nejlepší třídě, neb dovedli mistrně kšeftovat se vším. V obchodech sice téměř nic nebylo, veškeré „výdobytky“ socialismu absorboval černý trh. Jeden text autor věnoval knihám přání a stížností. Prostřednictvím zápisů z jedné konkrétní knihy, které se na začátku 90. let skutečně zmocnil, představuje bezmoc obyčejných lidí a všemoc prodavačů. Fotografická dokumentace nemá chybu.

Jednou z nejlepších kapitol je Sága o filmu. Autorův otec Hryhorij Čužyj pracoval jako filmový ředitel (dnešní producent) v legendárním Filmovém studiu O. Dovženka. Znal se se všemi význačnými režiséry, herci a umělci, kteří k filmu patřili. Chruščovovské tání 60. let se promítlo především do ukrajinské kinematografie a autorův otec se podílel význačnou měrou na tom, že nejznámější ukrajinské filmy vůbec mohly být natočeny. Měl neuvěřitelné organizační a diplomatické schopnosti. Ilčenko však předkládá také velmi zajímavý exkurz do historie kyjevských kin. Ani dnešní Kyjevané by nevěřili, že před 1. světovou válkou existovalo v Kyjevě 35 tzv. sinematografů a že kino postavené už v roce 1912 mělo kapacitu tisíc diváků! Do dnešních dnů z této doby přežil jen jeden jediný kinosál.

Z mnoha textů zaznívá nostalgie, smutek nad tím, čím Kyjev byl, mohl být a čím se měl stát. Autor se ale vyvaroval patosu a pláče nad něčím, co se dostalo do soukolí dějin a jaksi není návratu. Je samozřejmě obrovská škoda, že se bolševici snažili Kyjev nejen zmarginalizovat, ale přímo co nejodporněji zošklivit a zničit tak jedno z největších měst východní Evropy, které zatvrzele upamatovávalo na evropskou kulturu. Pokud Kyjev navštívíme, zjistíme, že v současné době architekturou i obyvateli připomíná jakýsi ještě ne zcela jasně vymezený typ velkoměsta (má cca 3 miliony obyvatel), které se tak trochu potácí mezi Blízkým východem a východní Evropou. Zbytky přeživší předválečné zástavby (je nutné je pečlivě hledat) upomínají na „staré dobré časy“, kdy se v Kyjevě mluvilo převážně polsky a bujela v něm běžná evropská kultura. Ty jsou však povětšinou utopeny v záplavě odpudivých paneláků. (Mimochodem, víte, co je to musor nebo celým názvem musoroprovod? Ukrajinsky smittěprovid? Mám dojem, že v Československu se o tento „výdobytek“ civilizace pokusili snad jen na jednom sídlišti a pak i naši soudruzi uznali, že tohle doma vážně nechtějí.) Nebo se krčí vedle současné monstrózní prosklené architektury, která vzniká na každém sebemenším plácku a obsazuje poslední kousky kyjevských zelených plic. Tzv. levý břeh je čistě paneláková zástavba, kde se sice v létě ještě můžete na písečných plážích vykoupat v Dněpru, ale mnohé břehy už jsou dávno zabrány zbohatlíky, kteří dále skupují pozemky s přístupem k řece a staví si na nich haciendy à la „podnikatelské baroko“ východního typu.

Olesi Ilčenkovi se podařilo ve svých textech postihnout Kyjev, jaký si ho pamatuje jak z dětství, tak z dob studií, z doby zatýkání, perestrojky, pádu SSSR i prvních let ukrajinské nezávislosti. Člověku nepocházejícímu z Kyjeva by se nepochybně hodila aspoň stručná mapka s vyznačením míst, o nichž kniha pojednává. A rozhodně by stálo za to zavzpomínat ještě na další, podrobněji, a doplnit tak tyto „subjektivní zápisky“, třeba i o vzpomínky jiných autorů. Celkový obraz topografie jednoho z nejzajímavějších hlavních měst východní Evropy totiž stále chybí.

 

© Rita I. Kindlerová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.