Ciglerová, Jana: Americký deník

Ciglerová, Jana
Americký deník

recenze sociologie

Světla i stíny Ameriky pohledem matky ze středu Evropy. Zpráva o ženě, která přišla do jiného prostředí a postupně se učí oceňovat jeho hodnoty, ale v něčem si i více vážit sama sebe.

Setkání kultur na Floridě
Jana Ciglerová
: Americký deník. N media, Praha, 2019, 320 s.

Výbor z textů české novinářky slovenského původu Jany Ciglerové, které vycházely na pokračování v Deníku N, nese příznačný název Americký deník. Je psána z perspektivy matky několika dětí, která se musí popasovat s jejich nástupem do nové školy či úrazy a ošetřeními v nemocnici. Všímá si světlejších a stinných stránek tamního života, ale důraz klade spíše na ty první. Zajímá se třeba o to, jak funguje americký bodový systém podpory čtenářství, jak probíhá slavnost „odhalení pohlaví“, při níž se nastávající matka po rozkrojení dortu na veřejnosti dozvídá, jestli to bude kluk, či holka. Nebo také o to, proč je člověk jedoucí na Floridě na kole bez cyklistického vybavení podezřelý.

Když vše funguje až příliš dobře…
Ciglerová chválí Američany za to, že umějí všechno „báječně zjednodušit“, takže by třeba těžko chápali, co vtipného je na proslulém českém přísloví: Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě. Američané podle ní tak dlouho hledají nejjednodušší způsob, jak něco udělat, „až ho prostě najdou, a ten jim pak vydrží dekády“. Jako jednoduchý příklad uvádí poštovní schránky. Před každým domem stojí jedna a každá má speciální páčku. Když chcete poslat dopis, prostě ho dáte do své schránky a páčku zvednete. Pošťák vidí páčku nahoře a pochopí, že nejdřív má ze schránky dopis vybrat a až poté tam vložit ty, které přivezl.

Současně ale autorka připouští, že někdy v té „nekomplikovanosti“ zajdou Američané až moc daleko. Zvláště ve výchově se negativně projevuje to, že když jsou věci příliš snadné, děti se neučí „nic moc složitého překonávat“. A pokud rodiče kupují v obchodě předem nakrájená jablka a dokonce předem uvařená a oloupaná vejce, může to u jejich potomků vyvolávat falešné představy o povaze světa, protože původní, přirozenou podobu těchto objektů vůbec neznají. Může to znít jako přehánění, ale šestiletý syn autorčiny kamarádky byl prý na návštěvě překvapený, když její čtyřletý syn sám oloupal vajíčko natvrdo. „Ty tohle umíš? Vajíčko má slupku?“ ptal se šokovaný chlapec, který znal jen vajíčka natvrdo, která se tu přece ze sáčku vytahují už oloupaná. A volně s tím možná souvisí i to, že tak hladce, jak mají fungovat věci, mají „šlapat“ i lidé. Podle amerického pojetí má být člověk milý a funkční a odchylky od toho jsou pro ostatní obtěžující. Američan zkrátka nemá prostor vypínat, normální je být za každou cenu k dispozici. Vede k tomu jakákoliv zkratka, například prášky. K tišení bolesti za každou cenu jsou tu vedeny už děti, které dostávají léky na utišení bolesti tak samozřejmě, jako by to byly vitamíny. Tamní rodiče dávají dětem léky v situacích, kdy bychom je v Česku normálně nechali mírnou bolestí projít. „Jíst prášky je tu od malička tak běžné, jako jíst z papírových talířů a plastových příborů a zbytky jídla rovnou házet do koše. Hlavně nic necítit a fungovat!“ Což má za následek, že v USA každý den zemře na předávkování léky nebo drogami, které tlumí bolest, 130 lidí.

Pruderie, nadváha, zbraně…
Velmi kritická je autorka k hojnému rozšíření zbraní i k nezdravé stravě, již Američané konzumují. Už děti po školní snídani „míří na vyučování vybaveny hned trojnásobnou dávkou cukru, než kolik by ho měly spotřebovat za celý den“. Což s nedostatkem pohybu ústí v rostoucí výskyt obezity.

Tlustí lidé jsou v USA i na pozicích, kde na ně nejste zvyklí, třeba jako trenéři ve fitku nebo moderátoři v televizi. Místo pohoršování ale autorka oceňuje, že snad nikde jinde neviděla tolik žen, které jsou „sexy a zároveň váží sto kilo“. Je to podle ní „neuvěřitelně inspirativní“. Žádné pytlovité mikiny a obrovské haleny, které mají všechno schovat, ale pěkně vypasované šaty, v nichž vyniká každá oblina. A na této osobní rovině i pokračuje, a to s odzbrojující přímočarostí a upřímností: „Trvalo mi asi půl roku, než jsem se i já odvážila obléct si šortky do půli stehen. Kus oblečení, které jsem na sobě neměla od páté třídy, protože to přece světu nemůžu udělat. Když jsem viděla, jak místní ženy hrdě a bez okolků nosí ta svá mohutná stehna zcela odhalená, zkusila jsem to taky. Nikdo se k mému překvapení nezhroutil.“ A nejen to, časem v sobě objevila svoji „vnitřní atletku“, která už bez pohybu nevydrží. Mezi těmi trenéry všech velikostí a váhy si totiž vůbec poprvé nepřipadala, že do fitka nepatří.

Přestože ale Američané nosí šaty, které leccos odkrývají, rozhodně se veřejně neodhalují úplně. Jak Ciglerová konstatuje, nahota je tam, jak známo, společensky nepřijatelná. V některých státech USA, jako například v Indianě, nesmíte odhalit pohlaví za žádných okolností, a tedy ani při čůrání. Hrozí za to až rok vězení, pokuta deset tisíc dolarů a záznam do registru sexuálních delikventů. Zákaz se týká i dětí, kvůli čemuž tamní batolata nosí pleny mnohem déle než ty naše. Ale autorka z toho vyvozuje alespoň nějaká pozitiva: ani odlehlá místa tam nejsou cítit močí a veřejné toalety jsou k dispozici na každém kroku.

Komunitní duch
Ciglerová s údivem konstatuje, že tam, kde žila, se prakticky nevyskytovala náměstí. „Společný prostor uprostřed“ většinou reprezentují obří parkoviště. Což ale neznamená, že by v USA scházel komunitní duch. Naopak, minimálně ve čtvrti, kde žila, se lidé při různých příležitostech scházeli a jejich celkové naladění jí připadalo mnohem přátelštější než u nás. Asi jako mezi českými pejskaři, kteří se spontánně zdraví a jsou schopni prohodit spolu pár vět, i když se neznají. Ona pozitivní energie v každodenním mezilidském styku je podle autorky příčinou, proč chce ve Státech žít tolik lidí.

Řadu společenských problémů Ameriky samozřejmě vyřešit nemůže, ale aby daný text nekončil bezútěšně, nabízí emocionálně uspokojivý závěr alespoň v osobní rovině. Tak když referuje o protičernošském rasismu, který žel posilují někteří emigranti z Latinské Ameriky, snaží se na Hondurasanovi, který nenávidí příliš tmavou barvu své pokožky, vysvětlit, že ona osobně by zase byla ráda opálenější a tmavší. Tedy že zatímco on chce získat její barvu, ona paradoxně tu jeho.

Konfrontace
Hned v úvodu autorka deklaruje, že si dobře uvědomuje parciálnost svého sdělení: totiž že by stačilo žít v trochu jiné čtvrti nebo jiné části USA, a vznikla by úplně jiná kniha. A skutečně: pokud nahlédneme do jiných knih českých autorů, které o USA pojednávají, narazíme skutečně na svědectví značně odlišná. Například amerikanista Kryštof Kozák ve své letošní knize České probuzení z amerického snu: Proč a jak se v České republice zabývat Spojenými státy rozhodně nepíše o nadšených cizincích, kteří by se do USA chtěli odstěhovat. Naopak jedna kapitola nese název Vzdělaní Američané chtějí emigrovat do Čech a upozorňuje na případy amerických pedagogů, kteří odešli učit na zdejší vysoké školy, protože z hlediska kvality života u nás řada solidárních prvků funguje překvapivě dobře. Dodejme, že o podobných důvodech opustit USA a přestěhovat se do Prahy – málo pospolitosti, ohleduplnosti a vzájemné komunikace – nedávno mluvil i spisovatel Mark Slouka.

Ciglerová na Americe oceňuje, že tam lidé nemají problém vyjádřit veřejně svoje potřeby, takže pokud je fronta u kasy, požádají o otevření další pokladny; pokud jim vadí hlasitá hudba, poprosí o její ztišení. V naprostém rozporu s tím bylo hodnocení bývalého zpravodaje Českého rozhlasu Miroslava Konvaliny z jeho knihy Amerika bez iluzí (Radioservis, 2006), který naopak odsuzuje odevzdanost, s níž Američané dokážou snášet nepříjemnosti, aniž by se bouřili („soudí se jen v případě, pokud by z újmy mohli mít větší peníze, jinak jsou jako ovce“). Pokud Ciglerová s respektem píše o tom, jak vysoce jsou v Americe uznáváni američtí vojáci a veteráni, kteří jsou například pouštěni ve frontě dopředu, Konvalina ve své knize drsně líčí, jak ve washingtonských ulicích váleční veteráni polehávají a žebrají. Kult amerických vojáků zpravodaj vykresluje současně jako pokrytecký i přehnaný, když sarkasticky konstatuje, že žil v zemi „s nejvyšším výskytem hrdinů“: každý den prý televize představila alespoň jednoho, od vojáků až po školačky, které pronásledovaly údajně nemravného muže.

Pokud Ciglerová se sympatiemi hodnotí americké vlastenectví a úctu k vlajce jako prostředek, jak na společném základě integrovat imigranty, Konvalina se sarkasticky posmívá americkému egoismu a megalomanii, s nimiž americké televize prezentují každou událost, která se jen trochu týká jejich země, jako epochální, takže tyto „historické události tam neberou konce“.

Některá témata autorka jen jemně naznačuje, ale jiní návštěvníci Ameriky je široce rozepisují v barvách mnohem černějších. Například zmiňuje, jak se jednou začala převlékat v dámských šatnách (a nikoli v dámské kabince), na což reagovala jiná přítomná žena tak, že si šla stěžovat na recepci. Což Ciglerová nerozvádí, ale Konvalina k tomuto tématu tvrdě podotýká, že Američané jsou kdykoli připraveni vás při první příležitosti udat (a uvádí pro Čecha značně podivné příklady). Ciglerová široce líčí strach školních institucí, aby se svěřeným dětem nic nestalo, na základě čehož jsou výlety i další školní akce až nudné a sterilní, aby při nich nebylo žádné dítě nijak ohroženo. Zato Iva Pekárková, která ke knize Americký deník napsala nadšenou předmluvu, ve své vlastní publikaci Šest miliard Amerik (Petrov, 2005) naopak vylíčila, jak otřesně se dokáže nějaká firma a její zaměstnanci zachovat, pokud se člověku na pracovišti stane úraz: jsou schopni ho ignorovat, i když leží zraněný na zemi, a pak po něm vymáhat prohlášení, že se incident stal jinde, aby nemuseli platit odškodné…

Ať řeknete cokoliv…
Jak pronesl režisér Ivan Passer (a tento výrok se připisuje i jiným), cokoliv o USA řeknete, ať už dobré, nebo zlé, tak je to pravda. „Najdete tam ostrůvky všeho možného. Od toho nejlepšího i toho nejhoršího a můžete si vybrat.“ V tomto smyslu má i Ciglerová svůj díl pravdy. Jistě nejde o přesnou, či dokonce komplexní sociologickou analýzu americké společnosti. Ale v knize můžeme spatřovat čtivou antropologickou sondu referující o setkání dvou odlišných mentalit. Je totiž především zprávou o Středoevropance, která přišla do jiného prostředí a postupně se učí oceňovat jeho hodnoty, ale v něčem si i více vážit sama sebe. Takže nakonec uzná, že i americký způsob předávání darů má něco do sebe nebo že jejich organizované rituály (například na Valentýna) spojené s patetickými prohlášeními nemusí být jen falešné a strojené. Dokonce je líčí s takovou účastí a dojetím, že se jí něco z toho může dařit přenést i na některé neokoralé čtenáře. „American way of life“ ovšem nepřebírá bezvýhradně. Třeba to, že její synové rychle přijali americkou ostýchavost a puritánství, takže by prý už žádný z nich bez trička nevyšel ani před dům, vnímá s nevolí. A když už nemůže změnit americké poměry, chce se vypořádat alespoň s jejich rodinně internalizovanou verzí, doufá totiž v nápravu po návratu do českého prostředí: „České prázdniny u babičky na vás, vy puritáni, říkám si pro sebe. Jen počkejte, až vás děda vezme k pořádnému vesnickému jezeru!“ Pokud by měla nějaká rodička v Čechách zájem o uspořádání slavnosti „gender reveal“, Jana Ciglerová je připravena: „Umím to teď od dopisu přes dort až po to dojetí na veřejnosti.“ A já jí to po přečtení této lehce sentimentální knihy, jejímiž emocemi jsem se ale nechal nakazit i dojmout, věřím.

 

Na podobné téma:
Kryštof Kozák
: České probuzení z amerického snu
Josef Švéda: Země zaslíbená, země zlořečená

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 22 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.