Pilátová, Markéta: Město starých psů

Pilátová, Markéta
Město starých psů

sloupek beletrie česká

Klišé praví, že Rio de Janeiro je město do bronzova opálených mulatek v bikinách, karnevalu, slumů na kopcích, svalnatých černochů, věčně mladých těl. Taky je to město starých psů. Jsou všude.

Město starých psů

Unaveně se procházejí na vodítku se svými upravenými stoletými paničkami, kterým lakuje na rudo nehty každou sobotu manikérka. Vlečou se s nimi po Ipanemě a Copacabanou a nejvíc jich je ve snobácké čtvrti Leblon. Metafora města, unaveného svou slávou a donekonečna omílanými sirupoidními songy o „dívce z Ipanemy“, obtěžkaného slumy, odpadky a pachem ropy z plošin umístěných přímo před koloniálním náměstím Praça XV. Města dekorovaného ufonskou architekturou Oscara Niemeyera, která mu ještě v šestadevadesátém dávala jakýsi vhled do budoucnosti. Město, na které můžeš mít milion pohledů, záleží na tom, kolik reálů máš/nemáš zrovna na účtu.

Rozpadající se secese a baroko v centru, kde na jednom z náměstí bezdomovci pálí vysoké vatry, na druhém turisti i místní obdivují moderní muzeum ručních řemesel a staří psi močí na kdysi výstavní ručně vyráběné střepy portugalských dlaždiček. Tohle město si neumí představit, že by mělo něco uchovávat, zato dokáže žít tolik oceňovaným okamžikem přítomnosti. A přítomnou chvíli si dokáže vychutnat natolik, že minulost i budoucnost má dokonale na háku. Ale čisté a výkonné metro by mu mohly závidět Londýn i Paříž, nejvíc možná názvy stanic – hned za Alláhovou zahradou (Jardim de Alá) je Naše Panna Matka Smíření (Nossa Senhora da Paz). A dojet do nich můžete v růžově označeném vagonu, kam v pracovní dny mohou pouze ženy. V každé stanici sladký dívčí hlas svůdně hlásí, že jakékoli formy podomního prodeje jsou zakázány, a do toho podomní obchodníci (jejichž počet se od loňska v Brazílii zvedl o 500 %) vykřikují ceny svého zboží, bosé nohy plné písku z pláží, na nichž si odšlapali své každodenní bezvýchodné kilometry mezi bronzovými těly.

Město, v jehož centru je ohromná dvě stě jedenáct let stará botanická zahrada, se nikdy nepřestalo bát, že ho znova brzy pohltí všudypřítomná, ustavičně číhající džungle. Chaos, divočina, k níž patří i slumy, neovladatelná území, kde vybírají výpalné drogoví mafiáni, vojenské milice nebo ten, kdo má větší sílu. Ale staří psi vědí své.

Většinou jsou to obtloustlé border kolie nebo horkem vypelichaní medově zbarvení kokršpanělé. Když je karneval, marně se modlí, aby rachejtle a randál už konečně přestaly. V tomhle městě nikdo nechce uznat jejich právo na ticho. Ticho je tady nepředstavitelná komodita. Randál se nese nocí a utichá jen na chvíli. A v tuhle chvíli staří psi konečně usínají. Zdá se jim o starých časech, kdy jejich paničky byly mladé a ucucávaly barevné drinky na pláži, kde se namísto turistických nájezdníků válelo jen pár hipíků, kdy voda byla čistá a bossa nova se hrávala v barech pro jazzové fajnšmekry a Copacabana nebyla čtvrť laciných, rozpadajících se hotelů a bytů pro Airbnb a studentů, ale šik adresa pro bohaté. Ve snu ještě cítí vůni opalovacích krémů smetánky. Ze sna občas vyštěknou. Ale staří psi se drží. Jako tohle město. Vypelichané, omšelé, pokryté chorošem snů všech turistů o něm. Prorostlé zelenými homolemi kopců a mořem, pokryté těžkým pižmem bídy a brízou rozverného bohatství. I když mu modernističtí inženýři kdysi odebrali status metropole, pořád udává srdeční rytmus celé země. Tady se vedou nejdůležitější politické bitvy, tady se vraždí mladé progresivní političky tmavé pleti, které jezdívaly růžovým ženským vagonem metra. Tady jde vždycky do tuhého, korupční skandály bují jako pralesní halucinogenní liány a tady taky sídlí nejdůležitější televizní kanály TV Globo, které o tom všem halasně informují zbytek světa. Rio se drží. Jeho hlava je vztyčená a socha Krista má pořád doširoka rozpřažené paže. A jako staří psi každé ráno statečně, pomalu a důstojně vstane. Oklepe ze sebe všechnu nostalgii. Lehce se otře o budoucnost a vejde přímo do přítomnosti.

 

 

Bianca Bellová: O inspiraci
Bianca Bellová: Proč nejsem feministka
Anna Bolavá: Messi v Praze
Anna Bolavá: Vlaky, bezy a mrtvoly
Anna Bolavá: Tetry nervózní
Anna Bolavá: Ten, co mě operoval
Anna Bolavá: Ten, co srážel kaštany v parku
Anna Bolavá: Sloup nultý
Anna Bolavá: Ten, co odmítl trhat
Petr Borkovec: Tržiště Sándora Máraiho
Petr Borkovec: Scény z vyučovacích hodin psaní
Petr Borkovec: Můj jediný kamarád
Petr Borkovec: Nikdo nemiluje muže, který se upaluje v zrcadle
Petr Borkovec: Jaro a Shetlandské ostrovy
Petr Borkovec: S Biankou Bellovou v hotelu
Petr Borkovec: Úvod do veřejného čtení
Petr Borkovec: Spokojené nářky
Petr Borkovec: Kurzy kreslení ptáků za soumraku
Petr Borkovec: Writer in Residence
Petr Borkovec: Prázdniny teprve začínají
Petr Borkovec: Smutek a knihovnice
Kamil Bouška: Sloupek
Milan Děžinský: Opožděné poděkování
Emil Hakl: Zachovat téma…
Emil Hakl: Běží další kolo…
Emil Hakl: Setkání s drakem
Emil Hakl: Můj díl másla na hlavě
Emil Hakl: Bábel a dvě umrtvovačky
Emil Hakl: Potíže s uzlem
Petra Hůlová: Jablko, co spadlo ze stromu
Petra Hůlová: Fackovací panák David Zábranský
Petra Hůlová: Můj příští román bude o vodě
Petra Hůlová: Him not?
Petra Hůlová: Vaculík, Mácha a Hakl na panelu
Petra Hůlová: Nezdařený pokus porodit do veřejného bazénu
Petra Hůlová: Jak Martin Krafl nalil čistého vína
Marie Iljašenko: Barometr do každé domácnosti
Marie Iljašenko: Upatlaná růžová lepivá věc
Marie Iljašenko: Neskákej moc vysoko
Marie Iljašenko: Kolik váží básnická sbírka?
Marie Iljašenko: Fantazie o pilotovi
Marie Iljašenko: O poezii a zimě
Marie Iljašenko: S ruskou písní na rtech
Marie Iljašenko: Básně z Ikey
Kees Mercks: Brno
Radek Malý: Potýkání s Faustem
Petr Motýl: Česká literatura prezidentská
Petr Motýl: Ó Velvary, ó Velvary…
Petr Motýl: Na Květnou neděli
Petr Motýl: Proč jet do Třebíče v zimě
Petr Motýl: Kdybychom neměli Wernische, museli bychom si ho vymyslet
Petr Motýl: Knížky a Vánoce
Petr Motýl: Psáno o letošních Dušičkách (2018)
Petr Motýl: Psáno o letošních Dušičkách (2019)
Petr Motýl: Čtení na dovolenou
Markéta Pilátová: Haiťani nejsou Marťani
Markéta Pilátová: Kůže
Markéta Pilátová: Legionářský dopis brazilské mámě
Markéta Pilátová: Velebné velryby
Markéta Pilátová: Milostný dopis Brazilcům
Markéta Pilátová: Osmdesátky!
Markéta Pilátová: Když duše není malá
Markéta Pilátová: Evropanka
Markéta Pilátová: Je to v hlavě!
Markéta Pilátová: Nepodceňuj poezii!
Magdaléna Platzová: Výzva bývalým spolužákům
Magdaléna Platzová: Kdo nepláče s obětí…
Magdaléna Platzová: Uražená milenka a mýtus revoluce
Jáchym Topol: Kosovrh, hůlava a Moby Dick
David Zábranský: Čeká nás velký lesknoucí se rok 
David Zábranský: Moje trable s Českou televizí
David Zábranský: Láce
David Zábranský: V Lipsku
David Zábranský: Číňané nás brzy pozabíjejí!
David Zábranský: Za_raný turisti
David Zábranský: Chvála zdi

© Markéta Pilátová
Ilustrace © Lela Geislerová

Diskuse

Vložil: Gregor, 16.11.2019 12:50
Pilátová, Markéta: Město starých psů
Moc díky za pěkný článek!
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 654x

Inzerce
Inzerce