Batalha, Martha: Neviditelný život Eurídice Gusmaové

Batalha, Martha
Neviditelný život Eurídice Gusmaové

recenze romance

Těm, kdo viděli stejnojmenný film, přinese kniha Neviditelný život Eurídice Gusmaové mnohá překvapení. Nejde jen o odlišnosti v drobných detailech, režisér svou verzi příběhu obohatil také o vzpomínky vlastní matky. Zdá se však, že i české knižní vydání vykazuje oproti tomu původnímu určité nesrovnalosti.

(Ne)tradiční příběh o emancipaci
Martha Batalha
: Neviditelný život Eurídice Gusmaové. Přel. Martin Ilek, XYZ, Praha, 2019, 212 s.

Když literární text poslouží jako předloha filmového scénáře, obvykle se zvýší zájem o knihu, ale současně se objeví nemalý počet čtenářů, kteří budou tvrdit, že je film zklamal, protože zachytil jen část toho, co dokáže vytvořit dobrá kniha spolu s čtenářskou fantazií.

V případě románové prvotiny brazilské novinářky, spisovatelky a nakladatelky Marthy Batalhy se scénář filmu inspiroval románem natolik volně, že kdyby se obě provedení nejmenovala stejně a kdyby literární a filmové postavy neměly shodná jména, mohlo by se jednat o dvě nezávislá zobrazení téhož – všedního života středostavovské společnosti a zejména žen v Riu de Janeiro v padesátých letech minulého století.

Autorka románu si odvážně zvolila téma, které je záludné svou všedností. Každodenní existence manželek „brazilských bílých mužů“ v zajištěném postavení ve velkoměstě a vůbec žen, jimž „jen“ nebylo dopřáno rozvinout svůj talent, protože se postě narodily „v nevhodné době a na nevhodném místě“, je téma těžké, ale nikoliv neprobádané. Ale příběhy, které ukazují, že materiální zajištění ještě neznamená štěstí, že nedostatek skutečné komunikace může být stejně zničující jako odepření jiných zásadních potřeb, jsou jistě zapotřebí.

Někdy je lépe zůstat neviditelný
Hlavními postavami příběhu – literárního i filmového – jsou dvě sestry, Guida a Eurídice Gusmãovy. Vyrostly v rodině portugalského přistěhovalce, která dosáhla určitého společenského postavení díky otcovu úspěšnému zelinářství (kniha) / pekařství (film). Rodiče mohou zaplatit svým dcerám vstupenky do vyšší společenské třídy v podobě hodin francouzštiny a flétny (kniha) / klavíru (film). Avšak hlavním úkolem dívek zůstává dobře se vdát. V literární podobě obě ani po ničem jiném opravdu netouží (film to pojímá jinak) a vlastně se jim to i podaří. Ta starší, Guida, se chce vdát z lásky do tzv. dobré rodiny, avšak starý brazilský rod zelinářovu dceru odmítá přijmout. Manželství bez požehnání ženichových rodičů by neprošlo ani na straně nevěsty, proto se mladý pár (spíš nevěsta, protože ženich je vykreslen jako poměrně nesamostatná osoba) rozhodne, že svatba proběhne potají, a teprve po nějaké době s tím faktem seznámit rodiče. Tady ale nevěstin revoluční přístup k životu končí, a jak ukazují další události, i emancipovaná novomanželka čeká zajištěnou budoucnost v kategorii „paní doktorová“, když její nastávající je budoucí lékař. Mladší Eurídice má velký hudební talent, jemuž nebylo dopřáno se rozvíjet, přestože ho ocenil sám Villa Lobos (ačkoliv román to sděluje v těžko uvěřitelné scéně). Ale musí pochopit, že rodiče jí lekce hry na flétnu neplatili proto, aby z ní vychovali virtuosku, ale aby dcera byla společensky žádanější partií. Eurídice (na rozdíl od své filmové jmenovkyně) se s tímto faktem smíří a vdává se poslušna přání rodičů. Je z ní zajištěná, vdaná žena, která jaksi uvízne ve vztahu a rodí děti, a ačkoli jí nic materiálního nechybí, přesto cítí, že život postrádá smysl. Občas se pokouší uplatnit se nějak víc, aniž by si uvědomovala svůj talent či osobitost, tápe mezi pokusy, které manžel a okolnosti zadusí hned v počátku. A stejně bezděčně dospěje do fáze, kdy místo sebe a své existence vidí jen nekonečnou nicotu.

Tím však román nekončí, ačkoliv mluvit o konci či začátku není zcela na místě. Příběh neplyne chronologicky a čtenář se musí trochu prodírat řadou vedlejších epizod, okrajových situací či snaživě žertovných momentů, popisovaných vesměs silně ironicky nebo v pokřiveném zrcadle grotesky. Ironie i groteskno jsou však tak všudypřítomné, že se vůči nim čtenář postupně stane imunním.

Jak správně umístit oslí ocas
Svět je nahlížen ženskýma očima, případně pohledem jakéhosi nezúčastněného pozorovatele, jenž svůj odstup zdůrazňuje již zmíněnou ironií. Ta nedovolí hlubší prokreslení postav, které nakonec působí jako karikatury či vyprázdněné schránky. Dávky ironie jsou tak silné, že čtenář občas pochybuje o tom, kdo se mu co o dalších osudech protagonistek (a protagonistů) snaží sdělit.

A český překlad mu jakékoliv porozumění rozhodně neusnadňuje. Příběh se vrací v čase, tříští hlavní dějovou linii množstvím příběhů, vyprávěných stále stejně odtažitě až posměšně, ale neobratnosti a občas i jasné chyby české verze destrukci obrazu dokonají.

Zmatený čtenář se opakovaně snaží rozluštit sdělení skrytá v dramaticky stupňovaných rozvitých souvětích typu „Když spatřila, jak se matka zmítá na zemi a otce, který ji objímal, aby jí pomohl zvládnout hoře, a když zjistila, že se sestra neschovává v žádném růžku pokoje ani zbytku domu, zmocnil se jí pocit, jako by jí nějaký bagr vyrval srdce z hrudi…“ nebo „To byl případ Marcose, který se narodil vyšší a světlejší, než bylo obvyklé, čímž posílil víru rodiny ve vývoj svého druhu a jeho matku v brazilské divadlo.“ Nedostatečný cit pro vhodnou volbu výrazu nebo doslovný překlad (což vůbec není synonymum překladu přesného či správného) činí vtipnými i ty pasáže, kde autorka žertovat nehodlala, nebo nabízejí oproti originálu značně drsnější verzi: „Guida jí to oplatila štípancem, co jí takřka obrátil kůži naruby, a Eurídice jí na oplátku zatnula do kůže nehty.“ A občas český čtenář jen zmateně zírá a snad si ani netroufá domyslet popsanou scénu do všech důsledků: „,Znáš tu hru na oslí ocas?‘ ,Cože?‘ ,Hru na oslí ocas. Když se dítěti zavážou oči a řekne se mu, že musí správně umístit oslí ocas. Hráli jsme ji na církevních posvíceních.‘“ Jinde překlad vykazuje míru neobratnosti, která nepobaví, ale jen ruší: „Guida hlavně věděla, co mají lidé dělat ve chvílích flirtování. Sama už dokonce přešla na vyšší úroveň, což bylo chození se svou láskou.“

Korektorův portuñol
Podobných příkladů lze v textu bohužel najít desítky. Koneckonců podezřele působí už nakladatelské údaje o knize, kde se píše, že překlad vznikl „z portugalského originálu La vida invisível de Eurídice Gusmãi (…) vydaného nakladatelstvím Cia das Letras“.

Žádný portugalský originál s tímto názvem totiž neexistuje, ani existovat nemůže, protože „La“ se může v roli určitého členu vyskytnout ve španělštině či francouzštině, ale v portugalštině nikoliv. A nevyskytuje se ani v názvu knihy Marthy Batalhy, který, jak pro změnu správně uvádí tiráž českého vydání, zní A vida invisível de Eurídice Gusmão. Neexistuje ani nakladatelství uvedeného jména. Knihu v originále vydalo jedno z největších brazilských nakladatelství Grupo Companhia das Letras (ačkoliv až poté, co nejprve vyšla ve francouzském a německém překladu) a název Cia das Letras je pouze jednou z jeho edicí.

Záměna edice za nakladatelství vznikla pravděpodobně nepozorností české redakce, odkud se však vzal „smíšený“ název originálu, to recenzentka netuší, ačkoliv jisté indicie ukazují třeba na název, pod nímž je kniha chybně uváděna na stránkách filmového festivalu v Cannes. A právě v Cannes měl premiéru film, který se literární předlohou velmi volně inspiroval. A nejenže měl premiéru, ale odnesl si i hlavní cenu v sekci Un Certain Regard. Režisér Karim Ainouz se románem nechal inspirovat, ale do své verze promítl i vzpomínky vlastní matky, která patřila ke generaci dívek a žen, jejichž osudy se obě verze zabývají.

Filmové sestry Gusmaovy jsou mnohem plastičtější, plné života a touhy bojovat za to, čemu chtějí říkat štěstí. Film nabízí silný příběh silných žen. A knižní předloze je třeba přiznat k dobru, že tento silný příběh inspirovala.

 

© Lada Weissová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 16 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.