Lemire, Jeff: Essex County

Lemire, Jeff
Essex County

recenze komiks

Kanaďan Jeff Lemire patří aktuálně mezi největší scenáristické hvězdy amerického komiksu a kultovní proslulost už si získal i mezi českými fanoušky. Essex County je jeho nejslavnějším dílem, které si navíc sám nakreslil.

Ztracenci z kanadského venkova
Jeff Lemire
: Essex County. Přel. Martina Knápková, Paseka, Praha, 2019, 512 s.

Kanadský komiksový tvůrce Jeff Lemire (nar. 1976) patří v současnosti mezi nejvyhledávanější scenáristy superhrdinských sérií. Čtyři roky pracoval pro vydavatelství DC Comics, po uplynutí exkluzivní smlouvy i pro další významná americká nakladatelství, od těch masových v čele s Marvelem až po exkluzivnější, jako jsou Dark Horse či Image. Pozornost velkých hráčů mu přitom vyneslo jeho první větší dílo, autorská série (a vcelku komiksový román) Essex County z let 2008–2009.

Čeští čtenáři dosud znali jeho novější tvorbu: z konvenčnějších (což je v Lemireho případě vždy celkem vzdálené americkému superhrdinskému průměru) sérií tu vyšly dva díly Thanose, z podvratnějších prací se loni objevila Plutona a také začala vycházet série Černá palice, která se zatím dočkala tří svazků. Obě tato zmíněná díla mají společné to, že superhrdinové z velkoměst se v nich dostávají na venkov a potkávají se tu s místními, jejichž životy bývají často osamělé a zejména pro citlivější postavy také dost skličující.

A právě osamělost a jistá sklíčenost ze života na kanadském venkově, kde k sobě lidé mají z odlehlých farem o dost dál než venkovani ve střední Evropě, je hlavním tématem rozsáhlého komiksového románu, který sice nikdy nezískal nejprestižnější komiksovou Cenu Willa Eisnera (v roce 2008 v silné konkurenci zvítězila Rutu Modanová za Hluboké rány, resp. Chris Ware v kategorii autorů), jen několik menších. Postupem času si však zejména v Kanadě, ale i v zahraničí získal značnou proslulost. Jistě i proto, že silně těží z kanadských reálií, jimž vedle odlehlých farem dominuje především fascinace národním sportem hokejem, který pro mnoho venkovanů představuje jedinou šanci, jak se dostat ze zapadákova. Právě příběh dvou bratrů, které spojil hokej, ale rozdělila žena, je ústředním a nejdelším příběhem Essex County. Neznamená to, že je příběhem nejdůležitějším, že ostatní dva jsou jen jakýmsi prologem a epilogem, protože všechny tři kapitoly (a k nim ještě několik drobnějších dodatků) jsou dějově, a především personálně provázané. Na rozdíl od prvního a posledního je ústřední příběh nejucelenější a také zřetelně uzavřený. Jde o dlouho se vlekoucí kolizi dvou bratrů z farmy ve zmíněném kraji Essex County – staršího Loua Lebeufa, který se vydává do Toronta za hokejem a do druholigového týmu naláká i mladšího, ale o poznání robustnějšího a hokejově talentovanějšího bratra Vinnieho. Zejména druhý jmenovaný celku Toronto Grizzlies skutečně výrazně pomůže do play-off, byť tým nakonec končí v semifinále. I tak se jedná o největší úspěch v historii (přičemž je nutné dodat, že v roce 1952, kdy se tato část příběhu odehrává, byla první liga, tedy i českými diváky pozorně sledovaná NHL, složená pouze z šesti týmů z oblasti Velkých jezer a východního pobřeží USA, dalších šest přibylo až v roce 1967 – neboli ani druhá kanadská liga nebyla tak špatná, jak se možná může občas zdát ze zachycení skromné a zaneřáděné šatny či z amatérsky působících hráčů). Jenže pak si Vinnie najde ženu a kvůli ní nejenže opouští hokejový tým, který zase rychle klesá do průměru, ale ona žena se navíc stává neurotickým prvkem mezi oběma bratry. Vlastně je to zápletka jako z telenovely, ale vyprávěná natolik střídmě a civilně, že nás přinejmenším při prvním čtení toto srovnání vůbec nenapadne. I proto, že vše sledujeme retrospektivně, v chatrných a přerušovaných vzpomínkách starého nemocného Loua, který prožil téměř celý život sám v Torontu, aniž by nám autor prozradil, jestli to bylo kvůli fatální zamilovanosti, pocitu viny anebo prostě proto, že Lou byl povahou samotář.

Další dva hrdinové už rozhodně rození samotáři nejsou, ale i tak musejí s osamělostí bojovat. Školák Lester žije po smrti své matky se strýcem, je trochu snílek, fanda superhrdinských komiksů a brzy se spřátelí s Jimmym, dalším bývalým hokejistou, který si kdysi dokonce zahrál za elitní Toronto Maple Leafs a dal i gól; bohužel ještě v tom zápase byl ošklivě zraněn a jeho další hokejová kariéra tím skončila. Oba společně unikají z reality superhrdinskými hrami, přičemž z podrážděných reakcí Lesterova strýce čtenáři brzy vytuší, že mezi nimi bude víc než jen přátelská vazba. Ošetřovatelka (a vdova) Anne z posledního příběhu zase trpí tím, že se jí odcizuje pubertální syn, a své mateřské i obecně ochranitelské a pečovatelské tendence zaměřuje jak na své klienty ve starobinci, tak na neuspořádané životy svých sousedů.

Lemire všechny ty poměrně trudné osudy prolíná a definitivně sepne v jedné z posledních (ale nikoli úplně poslední, ještě si nechává prostor pro melancholický i symbolický dovětek) stránek, na nichž zachytí „rodinný strom“, kde se definitivně vyjasní příbuzenské vztahy všech postav. Není to přitom nějaký efektně spletený uzel, spíše jen neokázalé potvrzení toho, co už si čtenáři většinou dovodili sami.

Jednotlivé části mají vlastní katarze, někdy výraznější, jako v případě zmíněné prostřední kapitoly Přízraky, v obou ostatních však spíš subtilnější.

Celková atmosféra je přitom výrazně melancholická, s čímž zajímavě kontrastuje černobílá kresba, která se vyznačuje převážně robustní až hrubou linkou. Neplatí to vždycky a pro všechny postavy, autor často přepíná do tenčích, křehčích, místy až roztřesených kontur, nicméně onen robustní styl je pro knihu nejcharakterističtější. I proto, že Lemire využívá opravdu jen černou a bílou barvu, žádné odstíny, žádnou šeď. A funguje to: výsledkem je naléhavý, a přitom zemitý výraz, který povaze kanadského venkova Essex County (kde mimochodem Lemire vyrůstal) výtečně konvenuje. Jako celek to není nepodobné našemu Aloisi Nebelovi (respektive především prvnímu dílu, který byl také plný drobnějších lokálních příběhů a zkazek), jen o poznání zasmušilejší až pochmurnější; humor je tu vskutku jen ve stopovém množství. A je obdivuhodné, že k silnému dojmu Lemire nepotřebuje žádná velká gesta, dramatické konflikty či srdceryvné scény, ale vystačí si s bezeslovnými pohledy a obrazy zasněžených plání.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   65%čtenáři

zhlédnuto 387x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce